Článek
Úvahy o předání největšího ostrova na světě do rukou Spojených států se objevily už v letech 1867 a 1910. Když došlo k německé okupaci Dánska v dubnu 1940, vláda v Kodani už nebyla fakticky schopna vykonávat svrchovanost nad rozsáhlým územím, které spravovala od roku 1814. Dánský vyslanec ve Washingtonu Henrik Kauffmann se rozhodl převzít iniciativu a za podpory dalších deseti zastupitelských úřadů po celém světě uzavřel 9. dubna 1941 jménem „svobodného Dánska“ s americkým ministrem zahraničí Cordellem Hullem Dohodu o obraně Grónska. Na základě sjednané smlouvy mohli Američané zřizovat a provozovat vojenské základny a další zařízení důležitá pro obranu ostrova i amerického kontinentu. Vedle důležité strategické polohy v rámci ovládnutí severního Atlantiku nebo arktické meteorologické války s Němci sehrála klíčovou roli těžba kryolitu (důl v Ivittuutu), suroviny tolik důležité pro výrobu hliníku. Okupované Dánsko dohodu Kauffmann-Hull prohlásilo za protiústavní a svého diplomata formálně odvolalo, avšak ten nadále pokračoval ve své činnosti jako zástupce „svobodného Dánska“ a stal se podobně jako Charles de Gaulle pro svou vlast symbolem svobody. Po válce dánský parlament smlouvu dodatečně schválil, čímž legalizoval přítomnost Američanů v Grónsku. Kauffmann se do vlasti vrátil jako respektovaná osobnost a po plné rehabilitaci se stal ministrem bez portfeje přechodné vlády a následně velvyslancem v USA. Jeho podpisem se Dánsko stalo členem OSN a v roce 1949 se významně zasloužil o vstupu země do NATO.
Americký letoun Catalina na území Grónska, 1943
Po porážce Německa Dánsko očekávalo, že Američané z Grónska odejdou, protože jejich přítomnost měla být jen dočasná po dobu válečných let. Avšak USA si začaly rychle uvědomovat rostoucí význam ostrova v možném budoucím konfliktu se Sovětským svazem a vybudované základny (Bluie West One, Bluie West Eight, Bluie East Two, Bluie West Three, Bluie West Seven) neopustily, což mělo za následek diplomatické napětí mezi oběma zeměmi. Kodaň ve sporu tahala za výrazně kratší provaz a neměla žádné síly a prostředky k tomu, aby světovou velmoc donutila z ostrova odejít. Americký senátor Owen Brewster v listopadu 1945 prohlásil, že koupit toto rozsáhlé území považuje za vojenskou nutnost. Sbor náčelníků štábů přinesl v červnu 1946 strategický přehled, v němž považoval Grónsko a Island vedle Azorských ostrovů za hlavní mezinárodní lokality pro své vojenské základny. Během budování NATO byly tyto dva ostrovy pro americkou a kanadskou obranu důležitější než některé západoevropské země. Pentagon si zvláště uvědomoval fakt, že Grónsko leží na nejkratší polární trase mezi Washingtonem a Moskvou a zhruba uprostřed mezi těmito dvěma městy. Došlo tedy k rozhodnutí, že získání ostrova „pro Dánsko zcela bezcenného“ je pro USA životně důležité.
William C. Trimble z amerického ministerstva zahraničí navrhl předložit Dánům nabídku odkoupit Dánsko za sto milionů dolarů ve zlatých prutech. Rovněž se diskutovalo nad možností, aby byla za zřízené základny Dánsku nabídnuta půda v okrese Point Barrow na Aljašce. Americký ministr zahraničí návrh odkupu předal svému dánskému protějšku Gustavu Rasmussenovi 14. prosince 1946 na jeho oficiální návštěvě USA. Memorandum navrhovalo tři úpravy Kauffmannovy smlouvy z roku 1941: pronájem vojenských základen v délce trvání 99 let, kompletní převzetí obrany ostrova nebo jeho koupě (podle Američanů ta nejvýhodnější varianta). Rasmussen odmítl všechny tři možnosti a vrátil se do Dánska, kde americkému velvyslanci Josiahu Marvelovi sdělil: „Americe dlužíme hodně, ale nemám pocit, že bychom jí dlužili celé Grónsko.“ V poválečném Dánsku americký návrh nenašel žádnou politickou podporu, přestože k prodeji území v minulosti mezi oběma zeměmi už došlo. V roce 1917 USA za 25 milionů dolarů ve zlatě odkoupily Dánskou Západní Indii, kterou přeměnily na Americké Panenské ostrovy. Mezitím se v Kodani šířily fámy o tom, že územní transfer Grónska může být vyčíslen až na miliardu dolarů (cca 15 miliard dolarů v současnosti), což představovalo čtyřnásobek tehdejší pomoci Dánsku z Marshallova plánu.
Americký návrh zůstal před veřejností oficiálně utajen až do začátku 90. let, kdy o něm byla detailně seznámena. Vlády v Kodani po roce 1946 dánskému obyvatelstvu oznamovaly, že odchod Američanů z Grónska je na spadnutí, ale bylo tomu naopak. V dubnu 1951 došlo k podpisu nové Dohody o obraně Grónska, jež nahrazovala tu z roku 1941. USA si tak směly ponechat svá vojenská zařízení v Grónsku nebo zřizovat nová. Tím došlo k založení Thule Air Base, nejseverněji položené americké vojenské základně na světě, kde v dobách největší slávy pracovalo až šest tisíc vojáků a civilních zaměstnanců. Během studené války se v Dánsku ozývaly hlasy, že skutečnou svrchovanost nad ostrovem drží Američané. Po rozpadu Sovětského svazu zájem USA o Grónsko citelně poklesl a většinu vojenských zařízení jejich muži opustili. Dnes slouží američtí vojáci již jen v Pituffik Space Base (dříve Thule) v počtu asi 150 osob. V posledních letech se dění kolem Grónska dostává opět do popředí z důvodu zájmu administrativy prezidenta Donalda J. Trumpa, ale Dánsko z prestižních důvodů odmítá připouštět jakoukoli diskuzi o možném prodeji. Jedním z hlavních faktorů, proč je v současnosti ostrov v centru globálního zájmu, jsou bohaté přírodní zdroje, které budou táním ledovců stále dostupnější. Grónsko, které dnes obývá okolo 55 tisíc obyvatel, tak nejspíš čeká velice nejistá budoucnost.
Prameny:
BUSCK, Steen, POULSEN, Henning. Dějiny Dánska, Lidové noviny 2007
https://nordics.info/show/artikel/buying-greenland-trump-truman-and-the-pearl-of-the-mediterranean/
https://www.npr.org/2019/08/22/753192368/fact-check-did-harry-truman-really-try-to-buy-greenland-back-in-the-day
