Osud Československa jim nebyl lhostejný. Churchill a spol. v září 1938

V roce 1938 vrcholila neblaze proslulá politika appeasementu, kdy se západní mocnosti Velká Británie s Francií snažily usmířit ústupky se stále agresivnější Hitlerovou Třetí říší. Mezi symboly této krátkozraké politiky patřili předsedové vlád Neville Chamberlain a Édouard Daladier a ministři zahraničí lord Halifax a Georges Bonnet, následování dlouhou řadou ministrů, novinářů a vlivných osob z veřejného života. Velkou škodu v tomto směru napáchali také britský velvyslanec v Berlíně Nevile Henderson či americký velvyslanec v Londýně a otec pozdějších slavných synů Joseph Kennedy. Proti se postavila méně početná opozice politiků, jež si uvědomovala, že strategie ústupků je chybná a že konflikt stejně dříve nebo později vypukne.

K nejhlasitějším odpůrcům britské zahraniční politiky patřil Winston Churchill, který tvořil menší opoziční křídlo ve vládnoucí Konzervativní straně. Jak narůstala moc Hitlera, zvětšovala se Churchillova kritika vůči své vládě. Ačkoli Stalinovi vrcholně nedůvěřoval, navrhoval vytvořit pevnou protihitlerovskou odstrašující koalici Londýn-Paříž-Moskva, k níž se měly připojit i balkánské státy. Již počátkem září žádal o vyslání námořní flotily do Severního moře. 5. října v Dolní sněmovně mluvil o mnichovské dohodě jako o „naprosté a strašné porážce“. Z té doby proslul zejména jeho výrok: „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou; zvolila hanbu a bude mít válku.“ Churchillova hvězdná hodina měla přijít až za rok a půl, kdy se postavil do čela osamoceného národa v boji proti nacismu.

Mezi Churchillova vyznamného spojence patřil Duff Cooper, který v roce 1938 zastával post prvního lorda admirality. Během zářijové krize neúspěšně navrhoval mobilizaci válečného námořnictva. Během známého rozhlasového projevu Chamberlaina o německých nárocích na československé pohraničí si do deníku zapsal: „Pokud nyní opustíme Čechy, nebo jim dokonce doporučíme vzdát se, budeme odpovědni za jednu z největších zrad v historii. Pokud to nyní vzdáme, bude to konec Anglie a konec demokracie“ Po konferenci v Mnichově se Cooper stal jediným členem vládního kabinetu, který na protest rezignoval. Ne nadarmo nacistická propaganda řadila Coopera mezi tři hlavní britské válečné štváče. Třetího představoval ministr dominií Anthony Eden, který sice s Chamberlainem vedl řadu sporů, ale politiku appeasementu příliš nekritizoval.

Daladierova vláda ve Francii měla také mezi sebou několik osobností, kterým se pacifistická zahraniční politika zajídala. Tento opoziční proud představoval nejtvrději ministr financí Paul Reynaud. V roce 1940 americkému diplomatu Sumneru Wellesovi prozradil: „Vzpomínáte si jistě na náš hovor v září 1938, kdy jsem Vám řekl, že Francie by měla vypovědět Německu válku, aby zachránila Československo. Vidíte, měl jsem pravdu. Víte také, že kdyby to tehdy byla Francie učinila, Anglie by se nebyla mohla vyhnout tomu, aby šla do války po boku Francie. Mnichov byl kardinálním omylem francouzské a britské politiky.“ Podobně jako Churchill i on se stal předsedou vlády až na jaře 1940, ale porážce své země zabránit nedokázal. Spolu s generálem Charlesem de Gaullem a několika ministry prosazoval pokračování bojů ze severní Afriky, ale tomu zabránila kapitulantská klika politiků kolem maršála Pétaina.

Podobně jako Reynaud smýšlel ministr kolonií Georges Mandel, velký odpůrce nacismu a fašismu a přítel Československa. Hned zkraje roku 1938 výslovně prohlásil: „Německo může nakrásně prohlašovat, že nemá územních požadavků vůči nám, ohrožuje nás stejně tím, když ohrožuje neodvislost států střední Evropy. Je nyní možná jen jedna politika: držet se úzce po boku těchto států. Hájíce je, budeme hájit sebe samy.“ 21. září byl Mandel jedním ze čtyř ministrů, kteří na protest proti anglo-francouzskému nátlaku vůči Praze podali demisi, ale pak ji odvolali, protože vyšlo najevo, že vláda v Praze požadavky odsouhlasila. Během války byl vězněn v německém koncentračním táboře a po propuštění zastřelen vichistickými kolaboranty.

Snad žádný francouzský politik nevykonal pro československou věc tolik jako novinář a nacionálně pravicový poslanec Henri de Kérilis. Ve 2. pol. 30. let razantně vystupoval proti Německu a propagandisticky působil ve prospěch spojenectví Prahy s Paříží. Jedním z jeho hesel byla věta „Mír se dá zachránit jedině odvahou, nikdy zbabělostí!“. Po podepsání mnichovské dohody ji v parlamentu podrobil ostré kritice a byl mezi 75 poslanci (z toho 73 komunistů), kteří Daladierově vládě nevyslovili důvěru. Pro hlasovalo 535 poslanců. Kérilis disponoval významnými styky ve francouzské armádě a v listopadu 1938 v L'Époque oznámil, že 130 vysokých důstojníků nesouhlasí s postupem vlády a opuštěním Československa. Rovnež zveřejnil zjištění, že četní francouzští novináři byli koupeni z propagačních německých fondů, aby ovlivnili veřejné mínění v neprospěch Československa a že to činilo dohromady nejméně 350 milionů franků. Německou okupaci strávil Kérilis v britském a americkém exilu a do vlasti se už nevrátil.

Jedním z oněch nespokojených francouzských důstojníků byl bezesporu plukovník Charles de Gaulle, jenž roky kritizoval zastaralost armády a neúspěšně volal po potřebných reformách. Několik dní po konferenci v Mnichově napsal své ženě: „Kapitulujeme bez boje před nestydatými požadavky Němců a vydáváme Čechy, naše spojence, napospas společnému nepříteli… Francouzi povykují jako špačci, zatímco Němci vstupují na území, jehož hranice garantujeme… Vypijeme kalich hořkosti až do dna.“ V pozdějších letech se postupně z málo známého velitele stal sjednotitel francouzského odboje, důležitý člen protihitlerovské koalice a nakonec vedoucí představitel nově vzniklé páté francouzské republiky.

Generál Louis-Eugène Faucher, jenž stál v letech 1926-1938 v čele francouzské vojenské mise v Československu zašel daleko a na protest proti počínání své vlády se na konci září 1938 dal plně do služeb čs. armády a po Mnichovu vrátil všechna svá vyznamenání. V roce 1940 pomáhal organizovat čs. vojsko ve Francii a po válce se vrátil do Prahy, kde se do únorového převratu v roce 1948 podílel na udržování dobrých vztahů mezi oběma zeměmi.

Mezi spolehlivé přátele Československa patřil také rumunský král Carol II., velký přítel prezidentů Masaryka a Beneše a příznivec malodohodového spojenectví. Přestože v roce 1938 zbylo ze spojenectví Praha-Bukurešť-Bělehrad už pouhé torzo, Rumunsko se stále chovalo jako přítel a spojenec. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se naopak stále více dostávalo pod vliv Berlína, a tak jeho političtí představitelé Československo spíše ignorovali. Co se týče veřejného mínění, situace byla zcela opačná. Desetitisíce Srbů projevovaly zájem bojovat v případné válce za Československo jako dobrovolníci. Po vyhlášení mobilizace v Praze 23. září 1938 nabídl své služby generál Petar Živković. Z dalšího spojence Československa Sovětského svazu je třeba zmínit vystoupení lidového komisaře pro zahraniční věci Maxe Maximoviče Litvinova na půdě Společnosti národů, kde 23. září vystoupil s ostrou kritikou proti nátlaku Britů a Francouzů vůči Praze. Neuběhl ani rok od zářijové krize roku 1938 a ukázalo se, že politika appeasementu vyšla zcela do ztracena.

Prameny:

DEJMEK, Jindřich. Nenaplněné naděje. Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918-1938)

FABER, David. Mnichov. Krize appeasementu 1938

KLÍMA, Vlastimil. 1938: Měli jsme kapitulovat?