Článek
Leonid Iljič Brežněv zastával úřad generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu od roku 1964 a svou rostoucí moc upevňoval až do své smrti v listopadu 1982. V roce 1977 dokonce nahradil Nikolaje Podgorného v čele prezídia Nejvyššího sovětu, čímž se stal faktickou hlavou země, což neučinil ani Josif Stalin. Pamětníci na podstatnou část jeho éry vzpomínají jako na období ekonomického růstu a zvyšování životní úrovně. Během Brežněvovy osmnáctileté vlády se průměrný příjem na hlavu zvýšil o polovinu, z toho tři čtvrtiny růstu připadaly do doby od 60. let do roku 1973. V letech 1928 až 1973 rostl SSSR ekonomicky rychleji než Spojené státy americké a západní Evropa, ovšem s neporovnatelně horší výchozí pozicí. Na počátku 70. let měli Sověti druhou největší průmyslovou kapacitu na světě a produkovali více oceli, ropy, surového železa, cementu a traktorů než kdokoli jiný. Před rokem 1973 se ekonomika rozšiřovala s nepatrným náskokem rychleji než americká. V letech 1964 až 1973 dosahovala zhruba poloviny produkce na hlavu ve srovnání se západní Evropou a o něco více než jedné třetiny americké produkce. SSSR však stále více limitovaly absence ekonomických reforem, astronomické vojenské výdaje, upřednostňování těžkého průmyslu nad spotřebním zbožím, všudypřítomná politická korupce, nedostatek pracovních sil a pokles produktivity a pracovní kázně. Problém představovaly rovněž zaostalé počítačové technologie, ve kterých Západ naopak vynikal. Michail Gorbačov později nazval období po roce 1973 jako „éru stagnace“ a ekonomiku za Brežněvovy vlády charakterizoval jako „nejnižší fázi socialismu“.
Životní úroveň sovětských obyvatel se od poloviny 70. let postupně snižovala. Upadající zdravotnictví zapříčinilo rozšíření řady nemocí. Neúměrně vzrostla míra duševních chorob, rozvodů a sebevražd. Tradičně problematický alkoholismus strmě stoupal a svého vrcholu dosáhl v průběhu 80. let. Životní prostor sovětského občana za Západem značně pokulhával a ke konci Brežněvovy éry činil pouhých 13,4 metrů čtverečních na osobu. Tisíce obyvatel Moskvy a dalších větších měst živořily bez střechy nad hlavou. V důsledku přetrvávajících problémů v zemědělství a nedostatku potravin se na některých místech země zavedl přídělový systém. Zemi postihlo množství korupčních afér (skandál s uzbeckou bavlnou, rybí a kožešinové mafie), které sahaly až do nejvyšších pater politiky. Sovětská společnost se od poloviny 70. let potýkala se stále více prohlubující strnulostí.
Henry Kissinger, Leonid Brežněv, Gerald Ford a Andrej Gromyko před americkou ambasádou v Helsinkách, konec července 1975
S postupným chřadnutím SSSR se zhoršoval i zdravotní stav jeho vůdce Brežněva. Nadměrné pití alkoholu, silné kuřáctví, nadváha a závislost na prášcích na spaní a uklidnění si začaly vybírat svou daň. V roce 1975 prodělal první infarkt. Čím dál častěji trpěl ztrátou paměti, problémy s mluvením, špatným zrakem, nedoslýchavostí a měl značné potíže s koordinací. Podle amerických zpravodajců se navíc potýkal s těžkou arteriosklerózou, dnou, leukémií, rozedmou plic a chronickou bronchitidou. V červnu 1979 se Brežněv zúčastnil ve Vídni summitu s Američany o omezení balistických raket (SALT 2), ale nebyl již schopen souvislé diskuze. Když prezident Jimmy Carter nastolil při jednání nějaké téma, sovětský tlumočník svému šéfovi jen podal příslušný papírek s textem, který měl přečíst. K zahájení XXII. letních olympijských her v Moskvě v roce 1980 se váže populární anekdota, kdy měl Brežněv před spojenými pěti kruhy přečíst připravený text. Zmatený státník ze sebe vysoukal: „O, o, o, o, o,“ než ho přítomný asistent upozornil: „Soudruhu Brežněve, to jsou olympijské kruhy. Text projevu je pod nimi.“
Postupem času dělaly Brežněvovi problémy i ty nejjednodušší protokolární záležitosti, natož pak schopnost efektivně vést velkou zemi. A tak se stále více podřizoval svému okolí složeného z šéfa KGB Jurije Andropova, ministra zahraničí Andreje Gromyka a ministra obrany Andreje Grečka. Podle řady historiků se nemohoucí generální tajemník stal poslední léta svého života jejich loutkou, s níž zdařile manipulovali. Současně neúměrně narůstal jeho kult osobnosti. Brežněvova slabost pro medaile a vyznamenání byla známá a za svůj život jich obdržel kolem stovky. V roce 1976 si k sedmdesátinám nadělil titul maršála Sovětského svazu. Současně se stal čtyřikrát Hrdinou Sovětského svazu (se Žukovem nejvícekrát oceněný) a hned osmkrát získal Leninův řád za vynikající služby poskytované státu. Z jeho bezcenných pamětí z několika tažení Velké vlastenecké války se stala povinná četba doma i v satelitních státech. Povýšení do hodnosti generalissima, plánované na Brežněvovy 75. narozeniny, bylo kvůli jeho přetrvávajícím zdravotním problémům už v tichosti odloženo. Když 10. listopadu 1982 zemřel, skončila jedna dlouhá éra, během níž se v Bílém domě vystřídalo pět prezidentů. SSSR fungoval po celá 80. léta v mnoha ohledech už jen setrvačností a žádnému z Brežněvových nástupců se ho již nepodařilo postavit na nohy.
Prameny:
CROZIER, Brian. Vzestup a pád sovětské říše, 2004, BB art
LITERA, Bohuslav. Od Stalina ke Gorbačovovi. Mezinárodní postavení a politika komunistické supervelmoci 1945-1991, 2019, Dokořán
https://www.nytimes.com/1977/06/17/archives/health-problems-of-brezhnev-given-but-intelligence-aides-in-capital.html
