Deportace a hlad. Sovětský teror v Besarábii a severní Bukovině 1940-41

Sovětské ultimátum Rumunsku

Od jara 1940 se stále více stupňoval nátlak Moskvy vůči Rumunsku s požadavkem na vyřešení územní otázky jeho severovýchodních oblastí. Jednalo se o Besarábii, která byla dříve součástí carského Ruska, a bývalé rakousko-uherské území Bukoviny, obývané na severu ukrajinskou menšinou. Rumunsko vedené autoritativním králem Carolem II. se snažilo politicky manévrovat mezi Spojenci a nacistickým Německem. Avšak po pádu Francie a evakuaci britských expedičních sil z kontinentu se z vojenských garancí Paříže a Londýna vůči Bukurešti stal jen cár papíru. Zemi proto nezbývalo nic jiného než hledat oporu před sovětským sousedem v Berlíně. Německo však teprve chystalo přípravy k invazi na britské ostrovy a v jihovýchodní Evropě se prozatím nehodlalo více angažovat. Hitlera v té době osud Rumunska zajímal pouze do té míry, aby se sovětské nároky nedotkly německých obchodních zájmů v podobě dodávek ropy a obilí. Jistou roli hrála i německá snaha potrestat zemi za její dosavadní politiku spojenou se Západem. Zároveň po Rumunsku požadovali Maďaři Sedmihradsko a Bulhaři jižní Dobrudžu. Moskva tak nyní vycítila svoji příležitost.

Pro řízení operace došlo k vytvoření Jižního frontu o třech armádách v čele s generálem Žukovem. Rudá armáda měla počítat i s variantou rumunského odporu. Do 24. června se podél rumunských hranic rozmístilo 32 střeleckých, dvě motostřelecké a šest jízdních divizí, 11 tankových a tři výsadkové brigády, 14 dělostřeleckých pluků a další pomocné jednotky v celkové síle 460 tisíc mužů, 12 tisíc děl, tři tisíce tanků a dva tisíce letounů. Na jednotlivých úsecích měli Sověti Rumuny přečíslit více než trojnásobně. Ještě 23. června sovětský ministr zahraničí Molotov vzkázal svému nacistickému spojenci: „Budou-li Rumuni rozumní, postoupí Besarábii a Bukovinu pokojnou cestou. Ne-li je SSSR rozhodnut otázku řešit vojensky. Dlouho a trpělivě čekal. Teď již čekat nelze.“ Večer 26. června Molotov předložil rumunskému vyslanci Davideskovi formou ultimáta požadavky zakreslené na mapě, včetně oblastí historicky patřících Rumunsku. Státní a vojenská správa měly Sovětům předat mosty, letiště a továrny neporušené a urychleně se stáhnout. Odpověď se očekávala v řádu hodin.

Následující den Rumunsko mobilizovalo. Král i část kabinetu prohlašovali, že se o království bude bojovat. Ovšem na dotazy Berlínu a Římu, zda poskytnou případnou pomoc jen přišla doporučení ustoupit Sovětům bez boje. Země se obrátila i na členské země Balkánské dohody, zda pomůžou alespoň v případě útoku Maďarů a Bulharů, ale bez valných výsledků. V nočních hodinách zasedala sedmadvacetičlenná korunní rada a po bouřlivém jednání bylo nakonec sovětské ultimátum přijato. 28. června začali Sověti obsazovat požadovaná území. Vojenská zařízení roky budovaná na obranu proti Sovětského svazu musela být opuštěna bez boje. Došlo k několika případům lynčování a ubití rumunských vojáků vlastními rozhořčenými občany. Jednotky, které se nestihly stáhnout, byly odzbrojeny. Rudá armáda tak získala 53 tisíc pušek, tisíc lehkých kulometů, 40 minometů, 141 lokomotiv a na dva tisíce železničních vagonů. 3. července se území o rozloze 50 tisíc km2 a 3,75 milionu obyvatel definitivně odděleno od Rumunska a stalo se součástí Ukrajinské a Moldavské sovětské socialistické republiky.

Strádání ve jménu srpu a kladiva

Nové pořádky na „osvobozených územích“ si v ničem nezadaly s chováním Sovětů ve východním Polsku a Pobaltí. Okamžitě začaly popravy, zatýkání a deportace tisíců nepohodlných osob a nastal proces odnárodnění, tudíž odstranění všeho, co jen zdánlivě připomínalo Rumunsko. Mezi pronásledované patřili bývalí političtí aktivisté, inteligence, policisté, bývalí důstojníci rumunské, carské nebo bílé armády či duchovní. Moldavský disident Alexandru Usatiuc-Bulgăr při svých výzkumech uvedl, že z politických důvodů došlo k odsouzení 32 433 osob, z nichž 8 360 bylo popraveno nebo ubito při výsleších. Pro deportaci na nucené práce na Sibiř nebo do Kazachstánu stačilo jako důvod pouhé zjištění, že někdo má příbuzné v Rumunsku, nebo udání, že chce uniknout za hranice. Celkové počty deportovaných osob se velmi různí a pohybují se mezi 86 až 300 tisíci obyvatel. Během jednoho roku sovětské vlády tak postižené oblasti mohly přijít až o 12 % svých obyvatel.

Symbolem sovětských zvěrstev v Besarábii a severní Bukovině se stal bezesporu masakr v Fântâna Albă, přezdívaný někdy jako „rumunská Katyň“. Spekuluje se, že během března 1941 nechala NKVD mezi obyvatelstvem záměrně rozšířit informaci, že na hranicích bude uvolněn koridor do Rumunska. Každý měsíc se stovky občanů pokoušeli dostat do bývalé vlasti, ale často to končilo zastřelením pohraničníky nebo zajetím a následnými perzekucemi. 1. dubna se u vesnice Fântâna Albă 30 km jižně od města Černovice ocitla skupina až tří tisíc lidí, většinou vesničanů, v čele s bílými prapory a náboženskými symboly. Nechtěli nic jiného než se dostat zpátky do své vlasti. Nedaleko od hranice však stáli připravení rudoarmějci, kteří nemínili nikoho pustit dál. Nastala palba a hotová jatka. Oficialně přiznala sovětská strana 44 zabitých civilistů, kteří údajně začali střílet jako první. Rumunské odhady se však pohybují mnohonásobně výše a hovoří až o dvou tisících mrtvých. Dle mnoha svědectví přeživší masakru skončili zaživa pohřbení nebo umlácení v předem vykopaných jámách nebo umučeni na služebnách NKVD. K menším incidentům však docházelo i na druhé straně, když se z Rumunska snažili dostat tamní Židé po zavádění antisemitských zákonů.

Rozpad Velkého Rumunska, na čemž se záhy podílelo i Maďarsko s Bulharskem vehnalo Bukurešť do náručí Třetí říše. Král Carol II. byl nucen abdikovat a v zemi se chopil moci maršál Ion Antonescu. Při útoku na Sovětský svaz 22. června 1941 se Rumuni podíleli největší armádou ze všech německých satelitů a za cenu krvavých ztrát se jim podařilo dobýt zpět ztracená území. Brzy se ale začaly objevovat důkazy o zločinech Sovětů. Například v září 1941 po obsazení Kišiněva bylo v tamním sídle NKVD objeveno na 80 zohavených těl se svázanými končetinami politých kyselinou a vápnem. Podle zbytků šatů se nejspíš jednalo o zavražděné studenty a kněží.

Prameny:

ROBERTS, Geoffrey. Stalinovy války. Od světové války ke studené válce (1939-1953)

TEJCHMAN, Miroslav. Balkán ve válce a v revoluci 1939-1945

TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Rumunska