Článek
Dne 2. února se vzdala severní kapsa stalingradského kotle pod velením generála Karla Streckera, čímž skončily hlavní boje ve městě. Odhady počtů zajatých Němců se různí, ale nejčastěji se pohybují mezi 90-110 tisíci muži, včetně 24 generálů a 2500 důstojníků. Toto množství zbylo z původních bezmála 300 tisíc vojáků, kteří nastoupili k dobývání města. Mezi zajatou masou se vedle Němců nalézaly i tisíce Rumunů a stovky Chorvatů. Více než 25 tisíc zraněných a vybraných specialistů mělo to štěstí, že je letouny Luftwaffe stačily přemístit do bezpečí, dokud to ještě bylo možné. Ostatní padli následkem nepřátelské palby, hladu, mrazu a nemocem. A ti, co přežili útrapy dvaasedmdesáti dnů obklíčení, ve větší míře připomínali mrtvé než živé. Dva a půl měsíce na nízkých přídělech jídla, při nedostatečné ochraně proti mrazivému klimatu a téměř neexistující lékařské péče si vybraly svou daň. Následkem podvýživy, nárůstu nemocí, špatné imunitní ochrany a fyzického stavu vůbec od začátku února během tří měsíců zahynula až polovina zajatců. Rudá armáda zpočátku Němcům slibovala dostatek jídla, léků a důstojníkům právo ponechat si zbraně, ale sama měla problémy se zásobením svých jednotek. Zajatý velitel LI. sboru generál Walther von Seydlitz-Kurzbach před Sověty prosazoval myšlenku postavit ze zajatců jednotku o síle 40 tisíc mužů, kteří měli později bojovat proti Wehrmachtu, ale nápad nebyl nikdy přijat.
Tisíce zajatých mužů padly za oběť pomstě rudoarmějců, kteří sami měli enormní ztráty a Němci pro ně představovali nenáviděné okupanty. Gamlet Dolokjan později vzpomínal: „Soucit jsme tehdy s Němci neměli, protože toho způsobili příliš mnoho. V mé koloně byli vojáci, kteří chtěli jednoduše oddělat dva zajatce. Předvolal jsem si je na pohovor, a oni mi řekli: 'Soudruhu nadporučíku, měli právo vypálit náš dům a zastřelit mi rodiče?'“ Jak po letech uvedl německý vrchní šikovatel Konrad Drotleff, popravy na místě nebyly žádnou výjimkou, stejně jako plenění: „Rusové nám vzali holínky, pláště a všechno, co mohli nějak potřebovat. Musel jsem přihlížet, jak bylo mnoho mých kamarádů ztlučeno, protože nechtěli vydat šaty. Jeden z nás se zeptal ruského důstojníka, proč to dělají. Ten neřekl ani slovo, vytáhl pistoli a na místě ho zastřelil.“ Sověti zajatcům dále ve velkém zabavovali hodinky, šperky a skromné zásoby jídla. Avšak Němci se u svých protějšků mohli setkat i s lidskostí a milosrdenstvím. Svobodník Josef Mairinger zažil šacování rudoarmějců, kterým pomáhali mladí ruští chlapci z řad civilistů: „Jeden mladý darebák mi strhl z ramene chlebník a vyndal z něj můj chleba o velikosti asi dvou krabiček od sirek. Všiml si toho nějaký starší uniformovaný Rus, tomu klukovi chleba zase vzal, vlepil mu pár pořádných facek a ten chleba mi vrátil - také mezi Rusy byli dobří lidé!“
Polní maršál Paulus se setkává s generálporučíkem Heintzem, 4. února 1943
Na sto tisíc zubožených mužů se krátce po zajetí mělo po menších jednotkách dát na pochod do dočasných zajateckých táborů v okolí. V pusté stepi bičované větrem a s mrazy klesajícími až ke čtyřiceti stupňům se muži ocitli bez jakékoli ochrany a tomu odpovídal strmý nárůst úmrtí. Objevovaly se případy, kdy se houfy v semknutých zástupech cestou zredukovaly z 1200 na 120 mužů. Kdo nebyl schopný pokračovat dále, toho rudoarmějci nechali na místě, často s kulkou v hlavě. Na 100-200 zajatců leckdy vycházel jediný ozbrojený voják, protože na odpor nezbývaly síly a zkrátka nebylo ani kam utéct. Kdo namáhavou cestu přežil, toho čekal pobyt v nechvalně proslulých táborech v Baketovce, Krasnoarmejsku a Frolovu. Situace na těchto místech nabyla o moc lepší než ve stalingradském kotli. Jenom v Baketovce zahynulo za první rok na 45 tisíc zajatců. Epidemie tyfu, kurdějí, tuberkulózy a žloutenky se naprosto vymknuly kontrole. Jídla byl nedostatek, proto se zoufalí muži často uchylovali ke kanibalismu. Gerhard Dengler později k všudypřítomnému hladu uvedl: „Normální morálka byla ve Stalingradu naprosto zničená. Viděl jsem, jak se z Němců stávali kanibalové. Základy morálky, které jsem se naučil doma, byly vhodné pro normální svět, a to se všechno u Stalingradu zhroutilo. V tom nelidském konfliktu se to prostě nedalo vydržet. Kdo chtěl přežít, musel se tak chovat.“ V táborech se běžně objevovali kšeftaři, kteří potají odřezávali maso z mrtvých, aby ho následně směnili za kus chleba.
Zajatci se tísnili v přeplněných dřevěných barácích a každé úmrtí přineslo pro ostatní o trochu více místa. Hans Mroczinski toto živoření zažíval každý den: „Páchlo to tam jako mor, odporné. Prostě jsem to už nemohl vydržet a musel jsem ven. Ale pak mě nepustili zpátky dovnitř. Byla to katastrofa. Venku foukal studený vítr a padal sníh. Šel jsem tedy k dalšímu baráku, ale ani tam mě nepustili. A pak jsem na kraji tábora našel chýši. Byl tam úplný klid. A tak jsem šel dovnitř a ležel jsem mezi propletenými postavami. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Pak jsem si všiml ruky, a pak hlavy. Skladovali tam mrtvá těla. Ležel jsem mezi mrtvolami svých kamarádů.“ Postupem času se zásobování Rudé armády vylepšilo natolik, že zajatci dostávali pravidelný příjem chleba a tu a tam i teplé jídlo v podobě řídké polévky. Lékařské ošetření fungovalo v rámci možností a často se na něm podíleli zajatí němečtí lékaři. Sovětští strážní často nevynechali příležitost, aby vězně ponížili. Německý nadporučík Zank byl takových jednání svědkem: „V našem táboře hledali Rusové důstojníka, který by v noci vyprazdňoval latríny. Jako odměna za to bylo půl litru polévky. Z mé divize se dobrovolně přihlásil jeden plukovník, který se pak v noci dal zapřahat do káry na fekálie.“ Mezi Němci kolovala řada historek o německé ofenzivě k Volze, při níž budou osvobozeni. Zajatý pilot Luftwaffe Heinrich von Einsiedel v té době zaznamenal mezi muži poměrně vysoký optimismus: „Sedmdesát až osmdesát procent zajatců ještě věřilo v německé vítězství, dokonce i po Stalingradu. Dokonce i ti, kdo nevěřili Hitlerovi, si pořád ještě mysleli, že může vyhrát válku.“
Během jara 1943 se vypravily první vlakové transporty do táborů nucených prací na Urale, Sibiři a v Kazachstánu na těžbu uhlí a uranu. V nevytápěných vlacích s minimálními příděly jídla a vody zemřela až polovina z dosud přeživších 30-40 tisíc zajatců. Část mužů byla odsouzena jako váleční zločinci na 25 let, což jim připadalo jako věčnost a vidina návratu do Evropy se tak vytratila do ztracena. Na odlehlých místech v zimě klesaly teploty až na hrozivých šedesát stupňů pod bodem mrazu. Sovětské orgány se snažily zmírnit vysokou úmrtnost vězňů, a tak se podmínky v táborech časem zlepšovaly. Hans Mroczinski na změnu poměrů po letech vzpomínal: „Nakonec jsme dostávali docela dost jídla. Pomalu jsme se začínali cítit lépe. Zesílili jsme a uzdravili se. Dokonce fungovala táborová knihovna.“ Moskva zároveň vyvíjela snahy zajaté Němce propagandisticky využít, a tak došlo k založení Svazu německých důstojníků a Národního výboru Svobodného Německa. Vstup do těchto organizací přinášel řadu osobních výhod, ale celá iniciativa se setkala jen s malou odezvou. Ti zajatci, kteří se nechali zlanařit, se stali terčem opovržení ostatních. V čele Svazu německých důstojníků stanul generál von Seydlitz-Kurzbach, což mu v nacistickém Německu vyneslo trest smrti v nepřítomnosti.
Konrad Adenauer s plačící matkou jednoho z německých válečných zajatců, 14. září 1955
Ačkoli se první zajatci vraceli do Německa již v druhé polovině roku 1945, z celkového počtu šlo spíše o výjimky. Ještě v roce 1947 zadržoval Sovětský svaz na 890 tisíc německých válečných zajatců (ve Francii 630 tisíc, ve Spojeném království 435 tisíc a v USA 30 tisíc Němců). Většina transportů ze SSSR do Německa proběhla do roku 1950. V roce 1955 se první spolkový kancléř Konrad Adenauer na jednáních v Moskvě zasloužil o návratu zbylých mužů, z nichž byla část zajata u Stalingradu. Z armády o síle téměř 300 tisíc vojáků v létě 1942 se návratu domů dočkalo pouhých 5-6 tisíc mužů. Pravděpodobnost přežití ve velké míře závisela na hodnosti. Zatímco prostých vojáků a poddůstojníků nepřežilo 95 %, u důstojnického sboru to byla polovina. Na druhou stranu z více než 5 milionu rudoarmějců zajatých Němci jich v nesnesitelných podmínkách zemřelo na 3,3 milionu. Velitel 6. armády polní maršál Friedrich Paulus se stal později v zajetí kritikem nacistického režimu. V červenci 1944 podepsal apel „Zajatým německým důstojníkům a německému národu“ a následně promluvil v rádiu Svobodné Německo, kde prohlásil: „Německo se musí zříci Hitlera a ustavit vládu, jež našemu národu dovolí žít dál a vstoupit s našimi nynějšími protivníky do mírových, ba přátelských vztahů“. V roce 1953 mu bylo dovoleno se usadit ve Východním Německu. Odpovědnost za porážku u Stalingradu ho provázela do konce života. Nemocný a osamělý Paulus zemřel 1. února 1957.
Prameny:
BUSCH, Reinhold. Přežili jsme Stalingrad. Vzpomínky příslušníků 6. armády maršála Pauluse
KNOPP, Guido. Stalingrad. Peklo na Volze
TV dokument Stalingrad (Německo / Rusko / Finsko / Nizozemsko 2003)
