Článek
Na konci ledna 1943 se německá 6. armáda a její spojenci již těžko dali označit za aktivní bojové uskupení. Rudá armáda kolem nich pevně utahovala smyčku už více než dva měsíce a původní kotel o rozloze 40 krát 50 kilometrů se nyní rozpadl na dvě nepatrné kapsy (severní a jižní) v troskách města, kde se nalézalo odhadem více než 100 tisíc zubožených mužů. Většina příslušníků kdysi hrdé armády se už nalézala v nebojeschopném stavu a jenom trpně vyhlížela svůj osud. Rozvrat vojska se nepřetržitě stupňoval od vánočních svátků a během ledna se masová úmrtí z hladu, zimy a nemocí, ale i kanibalismus staly naprosto běžnou rutinou. Němci postupně ztratili letiště Pitomnik, Gumrak a Stalingradskij, a tak Luftwaffe omezeně zásobovala municí a potravinami jenom příležitostnými shozy. Pohonné hmoty se už vyčerpaly, koně se porazili a snědli, chyběl jakýkoli zdravotnický materiál a zoufale se nedostávalo munice pro ty, kdo ještě měli sílu a vůli bojovat. Počet zraněných se šplhal do desetitisíců a nebylo jim jak pomoci. Německý voják Hans Mroczinski spatřil jejich utrpení na vlastní oči: „Sklepy byly plné těžce raněných. Umírali v horečkách a páchlo to tam jako mor. Bylo to jako v márnici, ale s živými těly.“ Vojenský lékař Horst Rocholl si hořkou vzpomínku z obvaziště uchoval po zbytek života: „V malinkém pokoji vzadu ležel kapitán jezdectva. Šrapnel mu rozdrtil lebku a byl vidět jeho mozek. Fungující mozek. Byl to hrozný pohled. Obě stehna měl ten chudák zlomená. Byl velmi rozrušený. Pořád vykřikoval rozkazy a rušil ostatních asi tři sta pacientů.“ Sověti si byli zoufalé situace nepřátel dobře vědomi a část svých sil poslali na jiné úseky front, přičemž porážku 6. armády měly dokonat tři gardové divize.
Dne 30. ledna na výročí nástupu Hitlera k moci Goebbels v prohlášení mluvil o německém hrdinství na Volze. Göring zase 6. armádu přirovnal k řeckým hrdinům bitvy u Thermopyl. Vyčerpaní Němci poslouchali projevy nacistických pohlavárů na dálku a odsuzovali je. Nadporučík Zank k tomu po letech poznamenal: „Nás to tak rozlítilo, že jsme rozhlasový přijímač rozbili. Poslouchat takové řeči, to nám v situaci, kdy jsme byli prakticky ztraceni, ještě tak chybělo.“ Heintlich Meidinger na prázdná slova z dalekého Německa zase řekl: „Měli jsme se bránit do posledního náboje, chvástal se Göring. U nás v kotli už žádný boj do posledního náboje nebyl možný, ten jsme už dávno vystřelili.“ Vůdce na dálku povýšil Pauluse na polního maršála s poznámkou, že neexistuje žádný záznam o tom, že by se německý nebo pruský maršál někdy vzdal nepříteli.
Velitel 6. armády polní maršál Paulus putuje se svými důstojníky do sovětského zajetí, 31. leden 1943
Poslední lednový den se jižní kapsa ve Stalingradu zhroutila. Sovětské síly dosáhly vchodu do německého velitelství ve zničeném obchodním domě. Major Anatolij Soldatov popsal podmínky uvnitř následovně: „Bylo to neuvěřitelně špinavé, nedalo se projít předními ani zadními dveřmi, špína vám sahala až po hruď spolu s lidským odpadem a kdo ví, co ještě. Ten smrad byl neskutečný.“ Zlomený Paulus byl nalezen na lůžku a na výzvu ke kapitulaci pouze nepřítomně přikývl. Žádná oficiální listina však podepsána nebyla. Výzva k zastavení bojů by se však do zbylého kotle ani dostat nemohla, protože už neexistovalo spojení. Hitlera rozzuřilo, že se Paulus nezastřelil: „Jak může nějaký muž přihlížet, jak jeho vojáci umírají a statečně se až do posledního brání - jak se pak může vzdát bolševikům? Bolí mě to o to víc, že hrdinství tolika vojáků je smazáno jediným bezcharakterním slabochem. V této válce už nebude nikdo polním maršálem.“ Přesto se maršálské hole ještě do konce války dočkali generálové Richthofen, Weichs, Model, Greim a Schörner.
Severní kapsa Němců pod velením generála Karla Streckera odolávala do 2. února. Ráno v 8:14 odtamtud přišlo hlášení: „XI. armádní sbor splnil se svými šesti divizemi svou povinnost v těžkém boji až do konce.“ O čtyři hodiny později opustila Stalingrad poslední rádiová zpráva ve znění: „Rusové pronikají do traktorového závodu, ať žije Německo!“ Na druhé straně jako první zachytil depeši důstojník generálního štábu Wolf-Dieter von Schenk-Tautenberg, který později na tento moment vzpomínal: „Byl jsem tak dojatý, že jsem ani nevěděl, co dělám. Běžel jsem do kasina, bylo poledne, u jídla sedělo minimálně pětadvacet důstojníků. Rozrazil jsem dveře a zvolal: „Stalingrad padl. Copak tady není nikdo, kdo tu svini oddělá?“ Kdyby mě někdo práskl a řekl: „Říkal to a to“, byl bych řekl: „Myslel jsem Pauluse.“ Přitom jsem mluvil o Hitlerovi.“ Řada Němců ve strachu před Sověty spáchala sebevraždu. Do vzduchu se tak například vyhodil celý štáb jednoho dělostřeleckého praporu.
Když 3. února kroužil nad Stalingradem německý zásobovací letoun, pilotovi se zdálo, že je na zemi už klid. Sporadické přestřelky však trvaly ještě několik dalších týdnů. Někteří Němci se odmítli vzdát a namísto obávaného sovětského zajetí se rozhodli bojovat až do hořkého konce. Aby mohli nadále vzdorovat, museli nashromáždit zásoby jídla a munice, které se v omezeném množství stále nacházely na několika místech, ale nebylo je již čím rozvést. Podle nedávno odtajněných zpráv sovětské NKVD se po 2. únoru v kanalizacích a sklepních prostorech Stalingradu ukrývalo na 10 tisíc Němců. Sovětský voják Fjodor Iltšenko zažil pokračovací boje na vlastní kůži: „13. února jsme se byli podívat na film pod širým nebem. Když jsme šli zpátky na ubikace, začali na nás střílet Němci. Celou tu dobu se skrývali v ruinách. Samozřejmě jsme je postříleli. Dva nebo tři byli zraněni, zbytek byl zabit. My jsme také měli ztráty a poměrně vysoké ztráty. Byla to škoda, dva týdny po kapitulaci.“ Ještě v noci na 5. března měla skupina Němců zaútočit na kontrolní stanoviště hlídané dvěma rudoarmějci. Při následné pátrací akci bylo zabito osm německých důstojníků, u nichž se nalezly pistole a vysílačka. Podle ruských zdrojů bylo při následných bojích zabito 2418 a zajato 8646 německých vojáků. Úplný klid zbraní měl nastat až v polovině března. Rudá armáda si mohla užít své velké vítězství a definitivně převzít iniciativu na východní frontě. Více než 90 tisíc německých vojáků putovalo do sovětského zajetí, odkud se jich do vlasti vrátilo po válce pouhých 6 tisíc.
Prameny:
BEEVOR, Antony. Stalingrad. Osudové střetnutí 1942-1943
KERSHAW, Ian. Hitler. Nemesis. II. díl 1936-1945
KNOPP, Guido. Stalingrad. Peklo na Volze
