Článek
Úspěchy Wehrmachtu na východní frontě v létě a na podzim 1941 byly vykoupeny vysokým množstvím lidských i materiálních ztrát ve vlastních řadách. Jedním z řešení, jak doplnit řídnoucí stavy divizí, bylo získat muže z okupovaných území, kteří sami projevili zájem sloužit po boku Němců. Další lidské zdroje mohly poskytnout tisíce sovětských dezertérů, kterým německé propagandistické letáky původně slibovaly návrat domů za rodinami. Nejzdařilejší rekrutace však probíhala v zajateckých táborech, v nichž v říjnu 1941 živořilo v nesnesitelných podmínkách už přes dva miliony rudoarmějců. Během září 1941 tak začaly vznikat jednotky Hilfswilligen (zkráceně Hiwis), určené převážně pro vojenskou službu v týlu. Konkrétně šlo o práci v logistice a zabezpečení, ostraze, výstavbě zákopů a opevnění, kuchařů, řidičů a zdravotnickém personálu. Výjimečně prováděli příslušníci Hiwis bojové úkoly přímo na frontové linii. Na jaře 1942 činil počet sovětských dobrovolníků na 200 tisíc a do roku 1944 vystoupal již na 600 tisíc mužů. Na první pohled byly tyto pomocné síly k nerozeznání od Němců, protože oblékaly stejnou uniformu. Jejich páni s nimi často zacházeli tvrdě a dávali jim najevo podřadné postavení. U mnoha divizí si však Němci svých Hiwis vážili za jejich houževnatost a loajalitu.
Etnicky se jednalo nejčastěji o Rusy, Ukrajince, Bělorusy a obyvatele Pobaltí a Kavkazu. Důvody a motivace pro vstup do německé armády se mezi dobrovolníky různily. Mezi Ukrajinci šlo o zakořeněnou nenávist vůči všemu sovětskému z důvodu dlouholetého teroru. Obyvatelé nedávno „osvobozených“ pobaltských republik nebo rumunské Besarábie měli represálie řízené z Moskvy stále v živé paměti. Objevilo se velké množství oportunistů, dobrodruhů a zločinců, kterým nezáleželo, za kterou stranu bojují. Našli se však i zapřísáhlí antikomunisté, kteří bojovali za svržení bolševického režimu. Největší skupinu ale představovali hladovějící muži v zajateckých táborech, kteří si nepřáli nic jiného než přežít. Vedle Wehrmachtu sloužili příslušníci Hiwis také jako policejní síly v jednotkách SS a řada jejich členů se tak podílela na otřesných válečných zločinech. Oficiálně Hitler s využitím sovětských dobrovolníků na válečném poli nesouhlasil. V jeho očích se nejednalo o nic jiného než o podřadné Slovany a podlidi, kteří nebyli hodni německé uniformy. Podobně smýšlela i řada důstojníků v nejvyšším velení. S přibývajícími ztrátami na bojišti však byl Wehrmacht na Hiwis stále více závislejší.
Stalingrad krátce po osvobození, únor 1943
Peklo u Stalingradu
Dne 23. listopadu 1942 vyvrcholila operace Uran a Rudé armádě se podařilo obklíčit německou 6. armádu a část 4. tankové v okolí Stalingradu. V kapse o velikosti přibližně 40 krát 50 kilometrů se nalézalo až 270 tisíc Němců, Rumunů, Chorvatů a Hiwis, kteří tak byli najednou odříznuti od životně důležitého zásobování pozemní cestou. Uvést přesné počty sovětských dobrovolníků na německé straně je problematické, ale historici se nejčastěji shodují na čísle 40 až 50 tisíc mužů. Ve stalingradském kotli vykonávaly Hiwis především těžkou fyzickou práci, která zahrnovala kopání zákopů ve zmrzlé zemi, opravy komunikací, odklízení trosek a přepravu munice. Někteří muži se zúčastnili bojů na frontové linii jako pomocníci střelců nebo zdravotníků, ačkoliv většina z nich byla neozbrojena. To se však postupně měnilo a Hiwis se čím dál častěji ocitaly v předních linií se zbraní v ruce. Jeden z německých důstojníků k jejich nasazení později řekl: „Obzvláště stateční byli Tataři. Jako protitankoví střelci používající ukořistěnou ruskou zbraň byli hrdí na každý sovětský tank, který zasáhli. Tito chlapíci byli fantastičtí.“
Kvůli krutým zimním podmínkám, ostřelování a podvýživě umírali dobrovolníci stejně rychle jako Němci. Dá se předpokládat, že vzhledem k nedostatečnému zásobování letouny Luftwaffe se většina Hiwis dostala k ještě menšímu množství jídla, o lékařské pomoci nebo možnosti evakuace nemluvě. Wehrmacht při boji o klíčové město využíval i místní obyvatelstvo, které se nestihlo evakuovat na východ a jež nestačili Němci odvléci na západ. Místní chlapci a dívky tak třeba invazním silám obstarávali vodu výměnou za trochu chleba. Když tyto dětské kurýry s německou polní lahví v ruce chytili sovětští vojáci, mnohdy je nemilosrdně zastřelili. Jindy zase Němci nutili zbylé civilisty k tomu, aby svými válenkami udupávali sníh na improvizovaných letištních plochách.
Údaje, kolik sovětských dobrovolníků padlo během desetitýdenních bojů v obklíčení a kolik se jich na začátku února 1943 vzdalo Rudé armádě, neznáme. Někteří historici odhadují, že mohlo jít přibližně o 10 tisíc osob. Pravda je snad ukrytá v útrobách ruských archivů, avšak ty stále mlčí. Na základě mnohých svědectví víme, že velké množství Hiwis bojovalo loajálně až do hořkého konce. Ostatně jinou možnost tito muži ani neměli, protože si museli dobře uvědomovat, co se jim stane v případě zajetí. Pro sovětskou NKVD bylo nemilé překvapení, kolik mužů z jejich země bojuje po boku nepřítele. Stalin a jeho úřady považovali příslušníky Hiwis za „bývalé Rusy“ a za zrádce bez ohledu na to, jaké pohnutky je ke kolaboraci vedly. Kolem 90 tisíc zajatých Němců čekala následující týdny, měsíce a roky nepředstavitelná muka, ale v zásadě existovala vůle je uchovat při životě. To se však vůbec netýkalo Hiwis, pro něž neplatila žádná milost. Jejich osud není dodnes úplně jasný. Část z nich rudoarmějci zastřelili ihned po zajetí. Většinu ale příslušníci NKVD oddělili od Němců a v zástupech hnali neznámo kam. Podle některých informací byli sovětští dobrovolníci hromadně stříleni, ale i utlučeni k smrti, aby se ušetřila munice. Štěstí mohlo mít jen několik jednotlivců, kteří sloužili jako tlumočníci a informátoři, ale i ty později téměř jistě čekala smrt. Někteří skončili bezpochyby v pracovních táborech, kde se doslova udřeli k smrti. Tento osud čekal desetitisíce dalších Sovětů, kteří se po válce vraceli domů. Kdo z nich přežil dlouhá léta v Gulagu, ten si nadále nesl stigma kolaboranta a zrádce. To znamenalo izolování od společnosti, diskriminaci a sledování bezpečnostními složkami.
Prameny:
AILSBY, Christopher. Hitlerovi renegáti. Cizinci ve službách třetí říše, KMa 2008
BEEVOR, Anthony. Stalingrad. Osudové střetnutí 1942-1943, Beta-Dobrovský 2003
KNOPP, Guido. Stalingrad. Peklo na Volze, Ikar 2005
KNOPP, Guido. Zajatci. Život za ostnatými dráty, Ikar 2009
MANSTEIN, Erich von. Ztracená vítězství. Paměti německého polního maršála, Naše vojsko 2017
