Článek
Po boku Německa se do východního tažení proti Sovětskému svazu postupně zapojili Rumuni, Maďaři, Finové, Italové, Slováci, Chorvati a dobrovolníci ze Španělska i jiných zemí. Největší podíl ze spojeneckých sil představovala Rumunská královská armáda, která v rámci mohutné operace Barbarossa v červnu 1941 nasadila 470 tisíc mužů ve 3. a 4. armádě podřízené 11. německé armádě v rámci armádní skupiny Antonescu. Hlavní motivací vstupu Rumunska do války byla snaha získat zpět ztracená území Besarábie a severní Bukoviny násilně zabraná Moskvou v polovině roku 1940. Oblasti se podařilo osvobodit od sovětské nadvlády do konce července za cenu poměrně malých ztrát 10 tisíc mužů. Faktický vládce země Ion Antonescu byl za své zásluhy jmenován mladým králem Michalem I. maršálem Rumunska. Na historických hranicích země se armáda nezastavila a spolu s Němci postupovala dále. Na podzim bylo na východě dislokováno již 700 tisíc Rumunů, kteří se v říjnu velkou měrou podíleli na dobytí Oděsy a útočili na Krym. Část vojáků sloužila jako okupační moc na obsazených oblastech (území Transnistrie) nebo se podílela na protipartyzánských akcích.
Rumuni, stejně jako ostatní němečtí spojenci na východní frontě, byli hůře vybavení i vycvičení než vojáci Wehrmachtu. Němečtí styční důstojníci a velitelé je při tažení roku 1941 hodnotili jako statečné, loajální a vlastenecky založené. Velikost rumunské armády navíc dovolovala přesunout mnoho německých divizí na jiné úseky východní fronty. Antonescovým vojákům však chyběly zkušenosti pro iniciativní rozhodování v bojových situacích. V důstojnickém sboru převažoval protekcionismus s korupcí a kázeňské prohřešky se stále řešily tělesnými tresty. Poddůstojnický sbor z povolání neexistoval. Úzké spojení mezi důstojníky a mužstvem, na rozdíl od Němců, téměř chybělo. U rumunských velitelů vnímali Němci jako negativum i zakořeněné „francouzské myšlení“ z období meziválečné vojenské spolupráce, jež vycházelo z taktiky první světové války. Výzbroj rumunské armády byla spíše zastaralá a nedostatečná, což platilo zejména v oblasti protitankové výzbroje. V kombinaci s přílišným respektem vůči Rudé armádě se zdánlivě nevyčerpatelnými zásobami tanků tak šlo celkově o faktory, které Rumunům nedovolovaly provádět samostatné ofenzivní akce většího rozsahu. Dobytím Oděsy i ziskem území ztracených v roce 1940 se navíc mohlo zdát, že válečné cíle jsou splněny. Němce a jejich spojence však na bojišti čekal další vleklý rok bojů proti silnému nepříteli, který se oproti původním předpokladům nevyčerpal.
Erich von Manstein (vlevo) při setkání s Ionem Antonescem, červen 1943
Navzdory relativním úspěchům na frontě Rumuni vstupovali do roku 1942 téměř vyčerpaní. Vázly slíbené dodávky moderních německých zbraní, v poddůstojnickém sboru zely obrovské mezery a stále složitější situace panovala v otázce zásobování. Navíc panovaly obavy, že vojáci budou chybět doma v případné válce s nenáviděnými Maďary, kterým už v roce 1940 připadlo část království po arbitráži ve Vídni. Německý generálplukovník Erich von Manstein na jaře 1942 navštívil 4. rumunskou horskou divizi, na což později vzpomínal: „Před velkou mapou mi generál Manoliu hrdě ukázal celou cestu, kterou jeho divize urazila z Rumunska až na Krym. Bylo jasné, že mi tím chtěl naznačit, že už toho bylo dost. Moje poznámka: „Ach, to už máte polovinu cesty na Kavkaz za sebou!“ nepochybně nevzbudila žádné nadšení.“ Obsazením kavkazských ropných polí Hitler očekával rozhodující obrat ve válce a rumunská armáda toho měla být součástí. Maršál Antonescu pro kampaň přislíbil až 500 tisíc vojáků, a to jak na frontě, tak při okupaci Transnistrie. Po červencovém dobytí Sevastopolu se zraky Němců a Sovětů obrátily na Stalingrad, kde se schylovalo k rozhodující bitvě východní fronty.
Němcům se sice podařilo zajistit větší počty rumunských, maďarských a italských vojsk pro letní ofenzivu na jih, ovšem tím se také zkomplikovala už tak přetížená logistika včetně slíbených dodávek moderních zbraní a vybavení, ale i nedostatek tlumočníků. Navíc bylo stále častější, že v dopravování zásob dostávaly přednost německé jednotky na úkor svých spojenců. Do poloviny roku 1942 obdržely rumunské jednotky pouze protitankové kanony ráží 37 mm, 47 mm a 50 mm, což bylo proti sovětským tankům naprosto nevyhovující. Žádaná ráže 75 mm tak byla vzácností, stejně jako slibované automobily či radiostanice. Rumunsko oproti tomu Němce bohatě zásobovalo ropou tolik potřebnou pro válečné účely.
Když Paulusova 6. armáda s částí 4. tankové zabředla v okolí Stalingradu, důležitost jejích křídel pod rumunskou kontrolou tím znatelně vzrostla. Zleva se nalézala 3. armáda generála Dumitresca spolu s celou Německou armádní misí v Rumunsku v rámci jeho štábu. Situace v tomto vojenském svazku se stávala stále svízelnější. Chyběl dostatek tanků, protitankových děl, automobilů, tažných koní i ženijního materiálu pro výstavbu polních opevnění. Potřebných protitankových kanonů ráže 75 mm byl takový nedostatek, že na každou divizi jich připadalo pouhých šest kusů, což vyděsilo i samotného Hitlera. Délky úseků pro jednotlivé divize byly navíc tak nadhodnocené, že by je pravděpodobně neubránili ani sami Němci. Kvůli nedostatku záloh se tak přesunul do rumunského týlu XLVIII. tankový sbor generála Ferdinanda Heima, avšak ten byl do značné míry vybaven zastaralými stroji včetně českých Pz.38(t). Hitlerův slib Antonescovi ohledně dodávek nových německých tanků zůstal nesplněn.
Rumunská armáda na východní frontě, léto 1942
Dne 19. listopadu spustila Rudá armáda operaci Uran mohutným útokem tří frontů na slabé postavení 3. rumunské armády. O den později podnikli Sověti ofenzivu i proti pravému křídlu Paulusovy 6. armády bráněném 4. rumunskou armádou generála Constantinesca. Cílem nebylo nic jiného než vzít celou německou armádu do kleští a následně ji zničit. Celá operace úspěšně skončila 23. listopadu, když se setkaly útočící jednotky a tím dokonaly vytvoření stalingradského kotle, v němž se ocitlo až 270 tisíc mužů německé 6. armády, části 4. tankové armády a více než 12 tisíc Rumunů 4. armády (1. jezdecká divize a 20. pěší divize), kterým se nepodařilo včas ustoupit. Během zničujícího útoku stovek sovětských tanků se rumunské jednotky zmohly na vážnější odpor pouze u 3. armády kolem bojového uskupení generála Lascara, které se však záhy dostalo do obklíčení. Proti obrněným silám rudoarmějců se Rumuni neměli téměř čím bránit, a tak valná část chaoticky ustoupila do svého týlu či se ztratila ve stepi. To Hitler později několikrát označil za zbabělost, která rozhodla o porážce u Stalingradu. Na neutěšený stav obou rumunských křídel upozorňovali jak Němci, tak i samotní Rumuni, ale k nápravě nedošlo. Heimův tankový sbor se svou zastaralou technikou situaci pochopitelně nezvrátil i vinou neschopnosti zasáhnout na správném místě. Od 19. listopadu 1942 do 7. ledna 1943 čítaly rumunské ztráty 158 tisíc mrtvých, raněných a nezvěstných, což představovalo 16 divizí z 18 nasazených. Drtivé prohry zaznamenaly rovněž maďarské a italské jednotky severně od Stalingradu.
Po katastrofických porážkách se hledal viník a Němci ho našli ve svých spojencích, které pro podmínky východní fronty označovali za příliš „měkké“. V německých nejvyšších kruzích se o poměrech u svých spojenců mluvilo jako o „svinčíku“ a šlendriánu. Rovněž se objevilo několik svědectví německých styčných důstojníků, že rumunští, maďarští a italští vojáci se dávali na útěk před sovětskými tanky i v případech, kdy měli k dispozici protitanková děla. V bitvě o Stalingrad Němci prokázali nízkou schopnost řídit válečnou koalici a vzájemné vztahy se tak rapidně zhoršily. Náčelník rumunského generálního štábu generál Ilie Steflea požadoval okamžité stažení zbytků 3. a 4. armády z fronty s tím, že nebudou hrát roli obětního beránka. Maršál Antonescu zase žádal hlavy několika německých velitelů a důrazně si stěžoval na německé chování vůči jeho vojákům, které zahrnovaly i bití. Z popudu Mansteina následně došlo k vyšetření německých provinění výměnou za obdobné kroky na rumunské straně. Hitler Antonescovi vyhověl a nechal Heima odsoudit k trestu smrti, i když nakonec nebyl vykonán a generál strávil válku ve vězení. Zároveň Vůdce vyznamenal rumunského velitele Lascara Řádem železného kříže, přestože se už nacházel v sovětském zajetí. V případě zničení 6. armády u Stalingradu a jejímu zabránění probít se jihozápadním směrem k německým liniím, dokud to ještě šlo, už Hitler viníka nehledal a zodpovědnost nesl sám. Tou dobou už ale Němci směřovali ke své celkové porážce a spolupráce s armádami satelitů postupně ochabovala.
Prameny:
DINARDO, Richard L. Nerovní spojenci. Německo a jeho evropští spojenci od koalice ke zhroucení
MANSTEIN, Erich von. Ztracená vítězství. Paměti německého polního maršála
TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Rumunska
