Článek
Jak se vlastně Němci ocitli v takto vzdálených končinách? Předně šlo o meteorologii, protože přesná předpověď počasí byla klíčová pro letectvo, ponorky i námořní operace v severním Atlantiku. Arktida měla navíc strategický význam i kvůli sledování spojeneckých konvojů s vojenským materiálem mířících do Sovětského svazu. Do roku 1945 učinila německá Kriegsmarine na patnáct pokusů o vybudování meteorologických stanic v Grónsku, na Špicberkách nebo Zemi Františka Josefa, ale všechny postupně jednotky Britů, Norů a Kanaďanů odhalily a zničily. Poslední takovou německou snahou měla být operace Haudegen pod velením zkušeného geografa a polárníka poručíka Wilhelma Degeho, který už Špicberky znal ze svých vědeckých cest z let 1935, 1936 a 1938. K ruce dostal jedenáct pečlivě vybraných dobrovolníků, kteří s ním v zimě 1943 absolvovali výcvik v Krkonoších, kde v oblasti Goldhöhe (Zlaté návrší) procházely po celou válku přípravou na arktické nasazení jednotky německé námořní meteorologické služby. Výcvik zahrnoval radiovou komunikaci, pozorování počasí, astronomickou navigaci a orientaci v terénu, práci se zbraněmi i lov, stavbu stanů a iglú, zimní bivakování či jízdu se psím spřežením. V dalších fázích přibyl také výcvik v polní kuchyni a horská příprava zahrnující lezení a lyžování. Na to navázal několikaměsíční pěchotní výcvik v Alpách spolu s ženijní a zdravotní průpravou. Došlo dokonce i k nácviku boje s ledními medvědy, jejichž přítomnost se na severu očekávala. Místo určení se z Degeho úst dozví jedenáctka mužů až při nakládání materiálu v Norsku v září 1944.
Německé meteorologické stanice na souostroví Špicberky během druhé světové války
V členitém a rozlehlém souostroví Špicberky o velikosti 61 tisíc km² vytipoval Dege místo pro novou meteorologickou stanici na severu druhého největšího ostrova Nordaustlandet, v odlehlé a dobře ukryté zátoce daleko od okolních osad. Dvanáctičlenná skupina německých polárníků však zdaleka nepředstavovala jen skupinu vědců, ale spíše po zuby ozbrojenou vojenskou jednotku. Muži měli k dispozici dostatek zbraní, aby mohli reagovat na případný spojenecký přepad. Ponorka U-307 a meteorologická pozorovací loď WBS 3 Carl J. Busch vypluly ke svému cíli 10. září 1944 z norského Hammerfestu a vedle skupiny polárníků s sebou vezly 80 tun nákladu. V rámci výzbroje měli účastníci mise Haudegen k dispozici dva kulomety MG 42 (jeden z nich byl ztracen při přistání a nahrazen MG 34 z lodi Carl J. Busch), čtyři samonabíjecí pušky G43, osm karabin Mauser 98k (dvě s puškohledem ZF 41 a jedna s granátovým pouzdrem), čtyři samopaly MP 40, čtyři lovecké pušky, sedmnáct pistolí různých druhů, dva revolvery a dvě signální pistole. K tomu muži disponovali 19 500 náboji pro kulomety a pušky, 12 480 náboji pro samopaly a pistole, 300 ručními granáty, 348 puškovými granáty a 45 dýmovnicemi. Večer 13. září obě plavidla dosáhla zátoky a následující den se vystavěla improvizovaná přístavní hráz, na kterou se za pomoci posádek ponorky a lodi do dvou dnů vyložil veškerý materiál rozdělený do 1800 částí. Poté Dege na týden odplul s ponorkou do okolních fjordů s cílem vybudovat dva záložní tábory s nouzovými zásobami a výbavou pro případ odhalení, prozkoumal pobřeží a nechal zničit dvě chaty pro lovce kožešin, které mohly posloužit jako úkryt pro spojenecké hlídky. Mezitím urychleně pokračovala výstavba tábora, jemuž dominovala chata o rozměrech 6 × 9 metrů, která se relativně snadno složila z menších dílů jako stavebnice. Uvnitř se nalézala velitelská místnost, ložnice, kuchyňka s jídelnou, dílna, vysílací místnost a sklad pro dovezené uhlí. Venku navíc stála chata na výrobu vodíku pro vypouštění meteorologických balonů, sauna, která zároveň fungovala jako prádelna a malá strážní budka s nouzovou radiostanicí. 26. září se stala základna plně provozuschopnou a následující den místo opustila obě plavidla. Dvanáctce mužů tak započala takřka roční monotónní práce v drsných a nehostinných podmínkách. Počítalo se s jejich ročním nasazením, po němž měli být vystřídáni, ale zásob měla skupina až na dlouhé dva roky.
Každodenní práce polárníků spočívala v meteorologickém průzkumu, který se skládal z pozorování povrchového počasí a vysílání radiosond a pilotních balonů do vyšších vrstev atmosféry, kde se měřil tlak vzduchu, teplota a rychlost větru. Největší chlad zaznamenala stanice koncem ledna 1945 (-33,6 °C) a teplo naopak v polovině července téhož roku (+9,6 °C). Naměřené hodnoty se pětkrát denně šifrovaně odesílaly do norského Tromsø, kde se dále vyhodnocovaly. S hrozícím stereotypem na stanici se bojovalo, jak se dalo. K dispozici byla bohatá knihovna se dvěma stovkami děl různých žánrů. Dege pro své muže pravidelně pořádal přednášky o literatuře nebo přírodních vědách. Rozptýlení přineslo rovněž společné zpívání, hraní na kytaru, dvě tahací harmoniky a ukulele nebo poslech jazzu zachyceného na amerických rádiových stanicích, přestože byla takzvaná „černošská hudba“ v nacistickém Německu oficiálně zakázána. A samozřejmě nechyběl alkohol, kterého měla stanice Haudegen opravdu přehršel. Na výběr tak byly likéry a kořalky nizozemské firmy Bols nebo oblíbená německá pálenka Steinhäger. Měsíční dávka na jednoho člověka činila 3 litry červeného vína, 1,5 litru koňaku, 1 litr Steinhägeru a 0,75 litru jiného likéru. Každých třicet dní tak osazenstvo základny vypilo na 75 litrů alkoholu. Nejmladší člen expedice devatenáctiletý radista Siegfried Czapka později řekl: „Byly to úžasné časy a nezapomenutelný zážitek. Měli jsme všechno kromě piva.“ Degemu se dařilo držet v mužstvu dobrou náladu i disciplínu. Uskutečnilo se rovněž několik pěších průzkumných cest včetně třicetikilometrového pochodu. Rovněž probíhalo lovení sobů na maso. Obezřetnost panovala zejména nad přítomností medvědů ledních, které museli Němci během pobytu na Špicberkách čtyři zastřelit. Největší výzvu a nápor na psychiku pak představovala obávaná polární noc, kdy od 18. října 1944 do 1. března 1945 nevyšlo slunce. Ačkoli základna zůstávala poměrně dobře ukrytá před okolním světem, Spojenci o její existenci dobře věděli. Vysílání z Haudegenu totiž zachytili kanadští radisté na Islandu i několik britských torpédoborců, které hlídkovaly v okolí souostroví. Jednoho dne se dokonce někdo naboural do německé frekvence a poslal stručný vzkaz: „Počkejte, skopčáci, my vás dostaneme!“
Současný stav bývalé meteorologické stanice Haudegen
Dne 24. dubna 1945 dorazil na stanici neradostný telegram z Tromsø, v němž se nadřízení dotazovali, zda by byla skupina schopna přezimovat do roku 1946. To se mezi muži nesetkalo s velkým pochopením, protože se už toužili setkat se svými blízkými, o kterých neměli žádné zprávy. Až po válce se dozvěděli, že jejich rodinám přišla každý měsíc stručná zpráva, že dotyčný je živ a zdráv. O blížící se porážce Německa měli polárníci minimum informací, i když si velké iluze příliš nedělali. 2. května je nejdříve zdrtila radiodepeše o Hitlerově smrti, po níž nad táborem vztyčili vlajku s hákovým křížem. 7. května pak přišla zpráva v jasném znění: „Válka skončila. Všechny trhaviny a tajné dokumenty zničte. Veškeré další údaje o počasí nyní vysílejte nezašifrované.“ Jak po letech vzpomínal Czapka, k žádným oslavám nebyl důvod: „Cítili jsme se jako poražení a v této situaci se nahořklý Steinhäger určitě nejlépe hodil.“ Příští týdny a měsíce muži pokračovali v dosavadním měření a podnikli další výpravy po ostrově. Mohli tak zjistit, že oba záložní tábory vzdálené několik desítek kilometrů značně poničili medvědi.
Jak čas plynul, skupina stále více věřila tomu, že se na ni na pevnině zapomnělo. V poválečném Norsku byla Kriegsmarine pod velením admirála Theodora Kranckeho stále přítomná, ale měla plné ruce práce s odminováním pobřežních vod. Navíc Němci údaje o expedici Haudegen před kapitulací zničili. Arktickým Robinsonům tak nezbývalo nic jiného než se snažit navázat spojení přes spojenecké nouzové kanály. Dosud činná německá meteorologická centrála v Oslu, nyní již ve spolupráci s Brity, si na zapomenutou stanici vzpomněla až 21. srpna. Poručík Hege později napsal: „K našemu velkému překvapení jsme obdrželi zprávu, že pro nás 3. září 1945 připluje norská loď na lov tuleňů. Toto plavidlo k nám dorazilo teprve po usilovném hledání, neboť jsme žili opravdu skrytě v jedné z nejodlehlejších oblastí na hranici možností lidské existence.“ Když kapitán lodi Blåsel Ludwig Albertsen vystoupil na břeh, oba protějšci se srdečně přivítali, protože se znali již z dřívějších polárních výprav. Ten večer se v chatě společně hodovalo a padlo při tom mnoho litrů pálenky. Teprve ráno Albertsen poněkud rozpačitě Degemu sdělil, že by měl formálně převzít německou kapitulaci, avšak netuší, jak takový akt vlastně probíhá. Poručík mu jako odpověď odevzdal svou pistoli a sepsal krátký text na kus papíru. Dva dny po kapitulaci Japonska se tak vzdala poslední německá vojenská jednotka ve druhé světové válce.
Stanice zůstala zabedněna s většinou vybavení i zbylých zásob pro případ, že by pro někoho mohly posloužit pro případ nouze. Kapitán Albertsen nechal odvést zabavené zbraně a dovolil novým pasažérům, aby si sbalili své osobní věci. Němci následně putovali do zajateckých táborů v Norsku, odkud ale byli brzy propuštěni domů. Wilhelm Dege se vrátil do své vlasti 1. prosince 1945 poté, co v Oslu podrobně popsal činnost své skupiny během nasazení v Arktidě. V následujících desetiletích byla stanice Haudegen několikrát navštívena vědeckými expedicemi. V roce 1966 kanadský geolog Western Blake překvapivě zjistil, že konzervované bochníky žitného chleba jsou i po více než dvaceti letech stále poživatelné. V roce 1985 se sem vypravilo norské námořnictvo spolu s Eckhartem Degem, který v plechové bedně našel zachovalé deníkové zápisky svého již zesnulého otce. Šedesát let po válce se na místo činu dokonce vrátili i dva bývalí účastníci arktické mise Siegfried Czapka a Heinz Schneider. V současnosti bývalá stanice Haudegen stále stojí na svém místě a je považována za norské kulturní dědictví.
Prameny:
DEGE, Wilhelm. The Last German Arctic Weather Station of World War II, University of Calgary Press 2003
MAREK, Jindřich. Válka v Arktidě. Zapomenuté bojiště tajné meteorologické války v letech 1940-1945, Epocha 2006
PIEKALKIEWICZ, Janusz. Námořní válka 1939-1945, Mustang 1997
