Návrat Bandery a boj proti Sovětům. Ukrajinská povstalecká armáda v roce 1944

Během roku 1944 se situace Němců na východní frontě dramaticky zhoršovala. Rudá armáda po sérii úspěšných ofenziv osvobodila většinu Ukrajiny, pronikla na území Rumunska a Polska a přiblížila se ke hranicím Východního Pruska. Wehrmacht utrpěl těžké ztráty a bylo zřejmé, že již nedokáže zastavit sovětský postup vlastními silami. Tento vývoj zásadně ovlivnil činnost UPA, která se připravovala na návrat sovětské moci a soustředila své síly na boj proti budoucímu sovětskému ovládnutí západní Ukrajiny. Současně povstalecká armáda v menší míře pokračovala v ozbrojených střetech s německými silami i polským odbojem a snažila se upevnit svou kontrolu nad oblastmi Volyně a Haliče. Právě tyto regiony se staly dějištěm nechvalně proslulých masakrů páchaných příslušníky UPA na místním polském obyvatelstvu. Zatímco vrchol násilí na Volyni nastal v roce 1943, během prvních měsíců roku 1944 se těžiště útoků přesunulo do východní Haliče. Zde se z taktiky systematického vyvražďování Poláků přešlo na snahu o jejich vytlačení za řeku San. To se UPA částečně podařilo, přesto při tom násilně zahynuly tisíce dalších civilistů.

Ve světle nepříznivých okolností německé vedení přehodnotilo svůj dosavadní vztah k ukrajinským nacionalistům a začalo dávat najevo, že po „konečném vítězství“ nad Sověty umožní vznik jejich samostatného státu. Po měsících složitých jednání s druhou stranou Němci propustili na konci září 1944 ze zvláštního vězení v Sachsenhausenu předního představitele ukrajinských nacionalistů Stepana Banderu, jehož brzy následovaly další stovky vězněných v čele s Andrijem Melnykem a Jaroslavem Steckem v naději, že hnutí pomůže v boji proti postupující Rudé armádě. Než se měla ustavit řádná vláda příštího ukrajinského státu, měla jako hlavní centrální organizace přechodně sloužit Ukrajinská ústřední osvobozovací rada (UVHR), která měla být nadstranickým orgánem zastupujícím politické vedení ukrajinského odboje a zároveň civilní autoritou dohlížející na UPA. Předsedou a fakticky dočasným prezidentem Ukrajiny se stal nepříliš známý Kyrylo Osmak, ale rozhodující vliv získal vrchní velitel UPA generál Roman Šuchevyč, který de facto vykonával úřad premiéra a ministra války. Ve snaze získat podporu západních Spojenců UHVR ustoupila od otevřené spolupráce s Německem i od myšlenky vytvoření ukrajinské vlády pod jeho patronací. Připouštěla pouze účelové využívání německých zdrojů a pomoci pro pokračování ozbrojeného boje proti Sovětskému svazu, který měla přibližně čtyřicetitisícová UPA vést formou dlouhodobé partyzánské války v týlu sovětských ozbrojených sil. Na podzim roku 1944 se její jednotky těšily prakticky volnému pohybu na ploše o rozloze 160 000 kilometrů čtverečních, kde žilo přes 10 milionů obyvatel, o jejichž většinovou podporu se mohly opřít.

Od jara 1944, kdy Sověti znovu ovládli západní Ukrajinu, přešla UPA k dlouhodobé partyzánské válce proti jejich ozbrojeným a bezpečnostním složkám. Mezi hlavní formy její činnosti patřily přepadové akce proti menším jednotkám Rudé armády a NKVD, útoky na policejní stanice, velitelství a místní správní orgány, sabotáže železničních tratí, mostů, telefonních a telegrafních linek, narušování zásobovacích kolon a vojenských transportů, atentáty na vrcholné sovětské funkcionáře a budování rozsáhlé sítě zpravodajských kontaktů mezi civilním obyvatelstvem. 29. února 1944 skupina příslušníků UPA smrtelně zranila velitele 1. ukrajinského frontu, armádního generála Nikolaje Vatutina, který se významně podílel na osvobození Kyjeva. O několik týdnů později povstalci zlikvidovali prapor NKVD poblíž Rivne a sovětské vedení následně zahájilo rozsáhlou operaci proti ukrajinským nacionalistům na Volyni. Do bojů bylo zpočátku nasazeno kolem 30 000 sovětských vojáků. O rozsahu ztrát se dodnes vedou spory a jednotlivé prameny se výrazně rozcházejí. Zatímco Lavrentij Berija ve zprávě Stalinovi uváděl za jaro přes dva tisíce zabitých a více než 1500 zajatých příslušníků UPA při minimálních sovětských ztrátách jedenácti padlých a 43 zraněných (!), prameny z prostředí UPA hovořily o opačném poměru. Na konci srpna se obě bojující strany střetly na západě Ukrajiny u Kariva, aniž bychom znali vítěze a poraženého. Sovětská strana odhadla ztráty UPA na 625 mrtvých, přičemž měla sama ztratit 32 mrtvých a 48 zraněných. Ukrajinští nacionalisté přiznali svých deset padlých a dvanáct zraněných mužů a na druhé straně přibližně 300 mrtvých a 200 zraněných Sovětů. Rozdílné interpretace počtu ztrát se staly charakteristickým rysem i pro boje u vesnic Urman nebo Leszczawa Górna. Podle NKVD provedly sovětské bezpečnostní síly od února do konce prosince 1944 na západní Ukrajině celkem 6495 operací, při nichž mělo být zabito 57 405 povstalců. Dalších 13 320 osob, převážně rodinných příslušníků členů UPA a lidí podezřelých z poskytování pomoci povstalcům, bylo deportováno do jiných částí SSSR. Sovětské jednotky zabavily tisíce kusů zbraní, včetně 18 600 pušek, 4200 samopalů, 2588 kulometů, 323 minometů a 35 děl, stejně jako vysílačky a tiskařské stroje. Během 2903 ozbrojených akcí připisovaných UPA mělo dojít k usmrcení 3200 mužů z řad NKVD a dalších sovětských bezpečnostních složek a 2000 civilistů. Tato čísla je však nutné brát s rezervou, protože jejich přesnost nelze nezávisle ověřit.

V říjnu 1944 působilo na západní Ukrajině více než 26 000 příslušníků NKVD, podporovaných pohraniční stráží a dalšími jednotkami. Do rozsáhlých operací, jejichž cílem bylo partyzánské hnutí rozbít, izolovat jeho jednotky od obyvatelstva a postupně zlikvidovat jeho zázemí, byly nasazeny i tanky a obrněné vlaky. Soustavný tlak sovětských sil se výrazně podepsal na početním stavu UPA. Z více než 40 000 bojovníků na počátku roku 1944 jich do jeho konce podle odhadů zůstávalo přibližně 25 000. Přesto se Moskvě hnutí nepodařilo zničit. V jeho řadách vedle ukrajinských nacionalistů působili také bývalí příslušníci 14. granátnické divize SS (1. haličské), němečtí příslušníci SS a slovenští Hlinkovi gardisté. Oddíly věrné Banderovi, které tvořily většinu povstaleckých sil, postupně stále více koordinovaly své akce s jednotkami podřízenými Melnykovi. V říjnu 1944 se s Banderou setkal vysoký činitel SS Gottlob Berger, který mu nabídl spolupráci s Ruskou osvobozeneckou armádou generála Andreje Vlasova, ale byl odmítnut. Koncem roku 1944 pak byl spolu s Jaroslavem Steckem přesunut do Krakova, kde měl pomoci při přípravě ukrajinských výsadkových a spojovacích skupin určených pro působení v týlu sovětské armády. Vedle toho se ukrajinští nacionalisté snažili narušovat probíhající sovětskou mobilizaci na osvobozeném území. Docházelo k útokům na vlaky převážející rekruty i náborové kanceláře. Například v dubnu 1944 se v Rivenské oblasti z 69 110 osob podléhajících mobilizaci odvedlo pouze 2620. Výjimkou byla města, kde většina povolaných na výzvu úřadů reagovala. Celkově byla UPA v tomto ohledu poměrně úspěšná, když byly 1. září 1944 mobilizační cíle 1. ukrajinského frontu Rudé armády splněny pouze z 56 %. Jednotky UPA, stejně jako protikomunistické skupiny v Pobaltí, Polsku či Rumunsku, pokračovaly v boji proti Sovětům i v roce 1945 a zdaleka neustaly ani po porážce nacistického Německa.

Předchozí části:

Prameny:

OVERY, Richard. Rusové ve válce 1941-1945, Dobrovský - BETA 2004

VJATROVYČ, Volodymyr, Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny, Academia 2020

ZILYNSKYJ, Bohdan, MAGOCSI, Paul Robert, RYCHLÍK, Jan. Dějiny Ukrajiny, Lidové noviny 2015

ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska. 20. století - díl II, Argo 2014