Článek
Návraty sovětských občanů zpět do vlasti, do určité míry nucené, byly dohodnuty v únoru 1945 na spojenecké konferenci v Jaltě. Sověti na oplátku souhlasili s vydáním několika tisíc západních spojeneckých válečných zajatců, které osvobodili z německých zajateckých táborů. Vedle zajatců Rudé armády a nuceně nasazených šlo Moskvě i o dobrovolníky bojující za války v řadách Wehrmachtu či Waffen-SS a kolaborující civilisty a antikomunisty. Mezi vydávanými se nalézali i tzv. bílí emigranti - Rusové, kteří odešli do zahraničí ještě před vítězstvím bolševiků v občanské válce a tedy se nikdy nestali sovětskými občany. Josif Stalin považoval většinu z repatriovaných za zrádce či podezřelé osoby, protože během války platilo, že sovětský voják se nesmí vzdát do zajetí. Podle odhadů ze čtyř až pěti milionů bývalých válečných zajatců a nuceně nasazených dělníků zakusila téměř polovina z nich po propuštění sovětské nástroje teroru. Američané, Britové a Francouzi se snažili vyjít Moskvě vstříc, i když ne vždy důsledně, protože mnozí tušili, jaký vydané doma stihne krušný osud. Mezi nejznámější repatriované osoby patřili Andrej Vlasov, Pjotr Krasnov nebo Andrej Škuro, kteří byli později popraveni. Vedle toho příslušníci NKVD a Směrše unášeli jim nepohodlné osoby z území, kterých dosáhla Rudá armáda, tak jako se stalo v případě Sergeje Vojcechovského v Praze. Žádostem sovětských úřadů o vydání uprchlíků vyhověly i neutrální země jako Švýcarsko či Švédsko. Napříč Evropou se však našla jedna výjimka, která tomuto silnému tlaku nepodlehla, a to Lichtenštejnsko.
Sovětští zajatci na východní frontě v roce 1942
Jeden z nejmenších států na světě o rozloze pouhých 160 km2 a 12 tisíci obyvateli, kde na bezpečnost dohlížel miniaturní policejní sbor o dvanácti mužích, sehrál v poválečné repatriační otázce výraznou roli. Stalo se tak 2. května 1945, kdy do malého alpského knížectví vstoupil z Rakouska prapor 1. ruské národní armády, jež sloužila na východní frontě po boku Němců. V čele bojové jednotky oděné v uniformách Wehrmachtu čítající 462 mužů a 30 žen se dvěma dětmi stál bývalý carský důstojník generálmajor Boris Smyslovskij. Součástí skupiny měl být také velkovévoda Vladimir Kirillovič Romanov, prasynovec posledního ruského cara Mikuláše II. a tehdejší hlava exilové větve rodu Romanovců, ale neobdržel požadované vízum. Od prvních dnů se o nedávné německé spojence spolu se 7000 dalšími uprchlíky postaral Lichtenštejnský Červený kříž, vzniklý nedávno z iniciativy princezny Giny, manželky vládnoucího knížete Františka Josefa II, a to za většinové podpory veřejného mínění. Celkové náklady na pobyt stovek uprchlíků ze Sovětského svazu dosáhly 500 tisíc švýcarských franků.
František Josef II., kníže z Lichtenštejna (úplně vlevo), v roce 1943 v Bernu
Dne 16. srpna 1945 dorazila do alpského knížectví delegace Směrše, která měla jediný cíl, a to přimět tamní politické vedení k repatriaci sovětských občanů zpět do vlasti. Maličká země bez významných zdrojů a mezinárodní podpory se však, na rozdíl od ostatních zemí v Evropě, odmítla Moskvě podvolit a azylanty proti jejich vůli nevydala. František Josef II. později na otázku, kde vzal odvahu vzdorovat tak silnému soupeři, odpověděl: „Hovořil jsem s nimi tvrdě, to je koneckonců jediný jazyk, kterému rozumějí.“ Přitom Sověti ukořistili značnou část knížecího majetku v Československu a Rakousku a nikdo nemohl zaručit, že si své požadavky v Lichtenštejnsku nevynutí silou. Samotní příslušníci sovětské vojenské kontrarozvědky neměli na vládu ministerského předsedy Alexandera Fricka páku, a tak mohlo dojít k repatriaci pouze na bázi dobrovolnosti. Zhruba dvě stovky mužů, sužovaných steskem po domově, nakonec podlehly slibům o shovívavém zacházení a zamířily se na východ. O jejich osudu se vedou jen dohady a mezi historiky převládá názor, že dotyční skončili v gulagu. Netrvalo dlouho a další přibližně stovka mužů získala azyl v daleké Argentině, kam jim knížectví uhradilo cestu. Sám Smyslovskij se dokonce stal v letech 1948 až 1955 poradcem diktátora Juana Peróna pro boj s terorismem a rovněž pracoval na tamní vojenské akademii. Současně založil Ruské vojenské osvobozenecké hnutí známé jako Suvorovův svaz. Později odešel do Spojených států a v roce 1966 se vrátil do Lichtenštejnska, kde 5. září 1988 zemřel ve Vaduzu. Tři roky před svou smrtí v rozhovoru uvedl, že jeho cílem bylo ukončit komunismus v Sovětském svazu a zbavit se Stalina. Tvrdil však, že se nikdy necítil být nacistou. Poválečnou lichtenštejnskou epizodu dodnes připomíná pomník vztyčený v Hinterschellenbergu v roce 1980.
Prameny:
AUSKÝ, Stanislav A. Dobrovolníci. Evropská politika a druhá světová válka, Dita 2002
HORČIČKA, Václav, ŽUPANIČ, Jan, SUCHÁNEK, Drahomír. Dějiny Lichtenštejnska, Lidové noviny 2011
PERSAK, Krzysztof, KAMIŃSKI, Łukasz, ŽÁČEK, Pavel, BLAŽEK, Petr (eds). Čekisté. Orgány státní bezpečnosti v evropských zemích sovětského bloku 1944-1989, Academia 2019
ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska. 20. století - díl II, Argo 2014
