Československá mobilizace v září 1938 a odvedenci, kteří nenastoupili

Podle posledního sčítání lidu meziválečného Československa v roce 1930 žilo na území republiky kromě 9,7 milionů Čechů a Slováků také 3,2 miliony Němců, 692 000 Maďarů, 549 000 Rusínů, 187 000 Židů a 82 000 Poláků. Vedle nevýhodné geografické situace a stále zřetelnější politiky appeasementu západních mocností představovalo národnostní složení republiky další komplikaci pro případný válečný střet s Německem, který se na podzim 1938 zdál stále pravděpodobnější. Náčelník čs. Hlavního štábu v Praze armádní generál Ludvík Krejčí později přiznal, že „národnostní menšiny byly živel nepřátelský, sídlící většinou kompaktně v pohraničí, v ostrůvcích vnitrozemských a jednotlivě po celém území. Podmínky pro nepřátelskou špionáž, záškodnictví a rozvážnou činnost měly ideální, těch využily plně. Byli ovšem i loajální jednotlivci.“ Především u sudetských Němců panovala otázka, zda v klíčový moment vyslyší nařízení čs. úřadů a nastoupí ke svým útvarům. V opačném případě podle § 48 zákona č. 30/1934 Sb. platilo, že kdo neuposlechne povolávacího rozkazu k nastoupení prezenční služby, může být potrestán v míru až jedním rokem vězení a za mobilizace nebo válečného stavu až třemi roky vězení či uložením peněžitého trestu do 30 000 Kč.

Skutečně velká prověrka přišla 23. září 1938, kdy byla nařízena mobilizace čs. armády. Nástup mužů do zbraně proběhl energicky a celkový stav ozbrojených sil dosáhl na konci měsíce 1 128 110 mužů. Od 29. září šířil Petiční výbor Věrni zůstaneme v Praze leták s heslem „O hranicích se nediskutuje, o hranice se bojuje“, v němž se mj. psalo: „Naše německé obyvatelstvo nechce do třetí říše. Němečtí branci bezvadně nastoupili při mobilizaci, mnozí s nadšením. Kromě toho se hlásí mnoho německých dobrovolníků…“ Tento text však byl do značné míry až příliš optimistický. Podle výpočtů Hlavního štábu z května 1936 měli Němci v mobilizované armádě (ve věku 20-50 let) tvořit 22,5 % všech vojáků, přičemž v krizových dnech jich nenastoupila zhruba třetina, což znamenalo až 100 000 mužů a celkový úbytek vojáků o 7 %. Desetitisíce osob jednoduše uprchly za hranice do Německa a jiné se zase snažily ukrýt před čs. brannou mocí a úřady. Například podle hlášení četnictva z Mikulova vojáci v místních lesích obklíčili na 200 ozbrojených sudetských Němců, kteří se tam schovali před narukováním a během bojů bylo následně usmrceno šest z nich. Němečtí aktivní a záložní důstojníci, kteří tvořili 11,8 % důstojnického sboru, byli považováni jako celek za loajální a většina z nich svou povinnost splnila. O poznání horší situace panovala při zabírání motorových vozidel pro potřeby armády, jejichž poskytování německé obyvatelstvo ve velké míře bojkotovalo. Podle odhadů velitelů zemských velitelství tak chyběla přibližně polovina předpokládaných dopravních prostředků. Na sabotování mobilizace se rovněž podílelo nemálo starostů zvolených za SdP v květnových obecních volbách.

Chybějící záložníci způsobili, že řada dělostřeleckých a ženijních pluků, kde byli Němci proporcionálně nejvíce zastoupeni, nedosáhly předepsaného početního stavu. Dále se ukázal citelný nedostatek řidičů, který u některých jednotek dosáhl až 75 %. Ze zpráv o průběhu mobilizace vyplývá, že část velitelů popisuje Němce v čs. armádě za zcela nedůvěryhodné a nespolehlivé, když řada z nich otevřeně přiznávala: „My sice půjdeme, ale bojovat nebudeme.“ Objevovala se však i hlášení o vysoké míře loajality, a to především mezi příznivci německé sociální demokracie. Po několika incidentech, které skončily smrtí či zraněními, měli sudetští Němci omezený přístup ke zbraním. V pěším pluku 48 proti tomu protestovali s ujištěním, že stojí na straně Prahy. V tomto případě se na stranu německých kolegů postavili i čeští a slovenští vojáci, ale ke změně rozkazu nakonec nedošlo.

Uvádí se, že celkový počet osob, které nenastoupily k mobilizaci, dosáhl 126 000, což představovalo asi desetinu početního stavu mobilizované armády. Z části se tedy muselo povolávat další záložníky z II. zálohy, kteří však byli starší a hůře vycvičení. O vysoké morálce Čechů a Slováků svědčí to, že se jich ke svým útvarům nedostavili jen 2 %. V některých případech se navíc nemuselo jednat o úmyslné vyhýbání vojenské službě, když zejména na Slovensku nástup komplikovala složitá situace na železnici a s ní spojená zpoždění. Překvapivě nejvyšší disciplinovanost mezi menšinami panovala u Maďarů, kterých k posádkám nenastoupila pouhá 0,5 %. Přitom poměr Československa s Budapeští se dal v září 1938 těžko označit za přátelský. V případě Rusínů číselné údaje schází, ale dle dobových zpráv a hlášení vyplývá, že mobilizace na Podkarpatské Rusi probíhala spořádaně. K válce však nakonec nedošlo. Po přijetí Mnichovské dohody Československo 30. září 1938 přijalo podmínky odstoupení pohraničních území a mobilizovaná armáda musela vyklidit své pozice.

Předchozí části:

Prameny:

BRANDES, Detlef. Sudetští Němci v krizovém roce 1938, Argo 2012

KREJČÍ, Ludvík. Já se generálem nenarodil. Z písemností hlavního velitele čs. armády nejen o roce 1938, Codyprint 2018

MAJEWSKI, Piotr M. Bojovat či ustoupit? Možnosti obrany Československa na podzim 1938, Conditio humana 2018

ŠRÁMEK, Pavel. Československá armáda v roce 1938. Když zemřít, tak čestně, Společnost přátel československého opevnění 1998