Článek
Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) vznikla 14. října 1942 pod záštitou Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která se již v roce 1940 rozštěpila na dominantnější křídlo vedené Stepanem Banderou (OUN-B) a umírněnější v čele s Andrijem Melnikem (OUN-M). Po přepadení Sovětského svazu Německem a jeho spojenci 22. června 1941 vsadila část nacionalistů na spolupráci s Berlínem a účastnila se řady protižidovských pogromů. Avšak spojenectví brzy ztroskotalo, protože Hitler nesouhlasil se vznikem nezávislé Ukrajiny. Němci činnost nacionalistů zakázali a Bandera byl 5. července zatčen a umístěn do domácího vězení v Berlíně. OUN-B se vydala cestou ilegality a povzbuzovala své členy a příznivce, aby se připojili k německé správě a zejména vstupovali do řad kolaborantské Ukrajinské pomocné policie. Ačkoliv velení UPA v čele s Dmytrem Kljačkivským a Romanem Šuchevyčem považovali Němce za méně nebezpečné než Sověty, rozhodla se třetí konference OUN v únoru 1943 zahájit proti nim otevřenou válku. V následujících měsících se řady povstalecké armády rozrostly až o pět tisíc vycvičených příslušníků pomocné policie, kteří uposlechli plánovanou výzvu k dezerci. V srpnu 1943 se vyhrotil spor s Poleskou Sičí v čele s Tarasem Bulbou-Borovetsem, která nově přijala název Ukrajinská lidová revoluční armáda. Několik tisíc jejích příslušníků poté vstoupilo do UPA, stejně jako většina příslušníků OUN-M. Řady povstalců také rozšířili četní zajatci Rudé armády, z nichž mnozí byli uzbeckého, gruzínského, ázerbájdžánského nebo tatarského původu. Počty příslušníků UPA se do konce roku 1943 dle různých odhadů pohybovaly od 20 do 40 tisíc mužů v rámci Západní, Jižní a Severní operační skupiny, s podporou statisíců civilistů.
Protiněmecké povstání na Ukrajině
O vojenském vystoupení proti německé okupační moci se rozhodlo na třetí konferenci OUN-B v únoru 1943, což byla reakce na nedávnou porážku Wehrmachtu u Stalingradu. Cílem bylo osvobodit co největší území ještě před příchodem Rudé armády, kterou měla ukrajinská reprezentace vítat z pozice pána ve vlastním domě. V dubnu 1943 začali Němci formovat ukrajinskou divizi SS „Halič“. Vedení OUN-B se k této myšlence zpočátku stavělo negativně, ale později začalo podporovat nábor členů do formace jako dobrou příležitost k získání vojenského výcviku. Nejčastěji povstalci útočili na německé správní orgány, policejní stanice a vojenské kolony. Němci byli bezradní, protože v zázemí mimo frontu neměli dostatek sil k potlačení vzpoury. V květnu jednotky UPA vytlačily z města Kolky tamní okupační síly a v přilehlém okolí zahrnující kolem čtyřiceti vesnic vznikla Kolkyjská republika s vlastní policií, soudy i měnou. Koncem jara a začátkem léta UPA kontrolovala asi 60 % severozápadu Ukrajiny a stala se pánem volyňského venkova. Místní slabé německé vojenské a policejní síly se raději stáhly do větších měst a soustředily se na kontrolu komunikací pro přesun vojsk a zásob pro východní frontu. V červnu jednotky SS v čele s expertem na boj s partyzány generálem Erichem von dem Bach-Zelewskim zaútočily na síly UPA na Volyni, ale bez valného úspěchu. Němci se tak omezili jen na obranné akce a terorizování civilního obyvatelstva. Omezený úspěch zaznamenali v listopadu 1943, kdy za pomoci dělostřelectva a leteckých útoků znovu obsadili město Kolky. Od července do září 1943 ztratili Němci ve vzájemných střetech více než 3000 padlých nebo zraněných, zatímco povstalecká armáda přišla o 1300 mužů. Od podzimu postupně tyto boje ustupovaly, takže říšský komisař pro Ukrajinu Erich Koch ve své zprávě z listopadu 1943 a novoročním projevu v roce 1944 mohl prohlásit, že „nacionalistické bandy v lesích nepředstavují pro Němce žádnou větší hrozbu“.
Boje se sovětskými partyzány
Na třetím sjezdu OUN v srpnu 1943 bylo rozhodnuto o přípravách na otevřený boj proti Rudé armádě s plány na jeho rozšíření do dalších částí Sovětského svazu, do kterého by byly zapojeny i další utlačované národy. Prozatím příslušníci UPA vedli boje s dobře organizovanými skupinami sovětských partyzánů pod velením proslulého generála Sydira Kovpaka. Tyto oddíly bojovníků leckdy představovaly pro pronásledované Poláky a později Ukrajince jednu z mála možností, jak se zachránit před smrtí rukou banderovců nebo jednotek Armije Krajowe.
Násilí proti polskému obyvatelstvu
Masové vraždění polských osadníků na severozápadě země představuje temnou skvrnu na tváři ukrajinského podzemního hnutí během druhé světové války. Velení OUN bylo přesvědčené, že pro udržení Volyně a Haliče v hranicích příští nezávislé Ukrajiny je nutné oblasti etnicky očistit od nežádoucích živlů, tj. Poláků a Židů. V roce 1943 se tento problém týkal už téměř výlučně polské menšiny. K masakrům docházelo od začátku roku, ale vrchol přišel během léta, kdy jenom v červenci příslušníci UPA vzali útokem na 520 vesnic a osad, přičemž zavraždili na 10-11 tisíc civilistů. Nechvalně prosluly události tzv. Krvavé neděle 11. července 1943, kdy došlo k největšímu koordinovanému útoku celého roku. Masakry probíhaly často v neděli, kdy se polští obyvatelé scházeli k bohoslužbám. Útočníci obkličovali vesnice a následně zabíjeli shromážděné věřící, někdy hromadně v zapálených kostelech, jindy jednotlivě po jejich vyvedení ven. Násilí mělo mimořádně brutální a systematický charakter a oběti byly před smrtí často vystaveny krutému mučení. K vraždám byly vedle střelných zbraní běžně používány sekery, nože i zemědělské nářadí jako lopaty a vidle. Násilí se nevyhnulo ani ženám a dětem a v řadě případů směřovalo k zastrašení a úplnému zničení místního obyvatelstva. Útoky pravidelně končily vypálením celých vesnic, aby se pozůstalí neměli kam vracet. Vedle Poláků zavraždili členové UPA stovky Židů a Čechů, ale i tisíce Ukrajinců, kteří pomáhali obětem nebo nesouhlasili s politikou OUN.
Není proto překvapivé, že se polští osadníci snažili bránit a obraceli se na Němce, kteří však měli jen omezené možnosti, jak násilí zabránit. Bezbranní venkované se tak museli stahovat do větších měst, kam si ukrajinští nacionalisté příliš netroufali. Německá správa v záplavě násilí z nouze povolila vznik polské domobrany, která měla sloužit jako hráz proti masakrům a kterou Němci dokonce sami vyzbrojili. To pak vedlo OUN k obvinění Poláků ze spolupráce s Němci. V některých případech mohli němečtí vojáci, rozmístění v nedalekých posádkách, masakrům zabránit, avšak dostali rozkaz nezasahovat. Zároveň jsou zaznamenány případy, kdy se jednotliví němečtí vojáci a důstojníci dohodli s UPA, že jim dají zbraně a další materiál výměnou za podíl na kořisti, která byla Polákům odebrána. Podle některých historiků Němci oba národy štvaly proti sobě. Ostatně Erich Koch jednou řekl: „Musíme udělat vše pro to, aby Polák, který se setká s Ukrajincem, byl ochoten ho zabít a naopak Ukrajinec byl ochoten zabít Poláka.“
Netrvalo dlouho a následovaly odvetné akce polské Armije Krajowe proti ukrajinskému obyvatelstvu na západ od řek San a Bug, které byly svou brutalitou srovnatelné s akcemi UPA. Masakry na Volyni pokračovaly s přestávkami až do února 1944 a podle většiny historiků si vyžádaly přibližně 60 tisíc obětí z řad Poláků (některé odhady uvádějí až dvojnásobek) a až 15 tisíc Ukrajinců. Přímá odpovědnost za většinu spáchaných zločinů padá na banderovské křídlo OUN vedené jedním z velitelů UPA Dmytrem Kljačkivským. Tyto krvavé události zanechaly hlubokou a dlouhodobou stopu ve vzájemných vztazích Poláků a Ukrajinců, zatíženou nedůvěrou, bolestí i rozdílným výkladem minulosti. Teprve v posledních letech se obě strany postupně snaží o otevřenější dialog a připomínání obětí, přesto však zůstává toto téma citlivou součástí jejich společných dějin.
Předchozí části:
Prameny:
OVERY, Richard. Rusové ve válce 1941-1945, Dobrovský - BETA 2004
VJATROVYČ, Volodymyr, Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny, Academia 2020
ZILYNSKYJ, Bohdan, MAGOCSI, Paul Robert, RYCHLÍK, Jan. Dějiny Ukrajiny, Lidové noviny 2015
ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska. 20. století - díl II, Argo 2014
