Článek
Během katastrofického Holodomoru nechala Moskva Ukrajinu cíleně izolovat, aby se zabránilo šíření informací o hladomoru a znemožnilo hladovějícím hledat pomoc jinde, ať už za hranicemi (Polsko) nebo v jiných částech Sovětského svazu. Dokonce se pro venkovany uzavřela i jednotlivá města, aby tam nemohli žebrat.
V prosinci 1932 se po celé zemi zavedly tzv. vnitřní pasy, kterými se měli občané prokazovat při cestách mimo své bydliště. Obyvatelům venkova však tyto doklady úřady nevydávaly, čímž tak byli rolníci vlastně připoutáni k půdě. Dá se říct, že tímto krokem Josif Stalin obnovil nevolnictví zrušené carem Alexandrem II. v roce 1861. Když se vládce Kremlu dozvěděl, že se hladovějící rolníci pokouší opustit své regiony, 22. ledna 1933 spolu s Vjačeslavem Molotovem tajně nařídili zákaz prodeje vlakových jízdenek na delší vzdálenosti. Stalin to zdůvodnil tak, že hladovějící uprchlíci nežebrají o chléb, ale podílí se na „kontrarevolučním spiknutí“, jež organizuje Polsko a další kapitalistické státy s cílem zdiskreditovat kolchozy.
Sovětská tajná policie OGPU (později NKVD) postavila nespočet strážních věží a přeměnila Ukrajinu spolu s Kubání (dnes Krasnodarská oblast) v obří hladovějící pevnost. Statisíce rolníků se pokusily uprchnout, ale většina z nich byla zatčena a poslána zpět, čímž byl jejich osud zpečetěn. Jen do konce února 1933 jich bylo pochytáno a do svých domovů odesláno zemřít hladem na 190 tisíc. Lidé snažili uniknout především z nejvíce postižených regionů, k nimž patřily Charkovská, Kyjevská, Poltavská a Dněpropetrovská oblast. Zároveň došlo ke znemožnění jakékoli pomoci zvenčí a striktně se omezil pohyb cizinců v zemi.
Rozsah Holodomoru v letech 1932–1933. Nejvíce postižené oblasti jsou vyznačené černým odstínem.
Západní svět se o hrozivé situaci na Ukrajině dozvěděl zejména díky reportážím velšského novináře na volné noze Geretha Jonese. Sovětský svaz navštívil už dvakrát v letech 1930 a 1931 a už tehdy popsal v The Times hladovění na ukrajinském venkově.
Zkraje roku 1933 Jones v Německu zpravodajsky pokrýval uchopení moci Adolfem Hitlerem, aby se v březnu ve svých šestadvaceti letech potřetí vypravil na východ. Cestu podnikl na vlastní náklady na pozvání německého vicekonzula v Charkově Oscara Ehrta, který jej informoval o narůstajících problémech v zemi. 7. března nastoupil Jones v Moskvě do vlaku směr Charkov a přes zákaz zamířil směrem na jih. V jedné z jeho reportáží později zazní: „Ve vlaku mi jeden komunista popřel, že je hladomor. Hodil jsem do plivátka kůrku chleba, kterou jsem jedl z vlastních zásob. Selský spolucestující ho vylovil a žravě snědl. Hodil jsem do plivátka pomerančovou kůru a rolník ji znovu popadl a snědl. Komunista utichl.“ Čtyřicet kilometrů před svým cílem Jones náhodně vystoupil v jedné vesnici a poté putoval s batohem plným jídla přes venkov a na vlastní oči spatřil hrůzy hladovění. Kamkoli přišel, slyšel stále stejnou větu: „Čekáme na smrt.“ Když jednomu děvčeti daroval trochu jídla, ta jenom zvolala: „Teď jsem snědla něco tak báječného, že umřu šťastná!“ Jones strávil na Ukrajině necelý měsíc a vrátil se do Berlína, kde 29. března vydal tiskovou zprávu, kterou převzalo mnoho deníků včetně The Manchester Guardian a New York Evening Post. 11. dubna dále publikoval ve Financial News podrobnou analýzu hladomoru, v níž vyzdvihl nezvládnutou kolektivizaci soukromých farem, hromadné deportace sedláků, nucenou rekvizici obilí a hospodářských zvířat a zvýšený export potravin do zahraničí. Sovětský svaz následně spustil informační protikampaň a zakázal Jonesovi vstup do země. Na konci roku 1934 se jeden z nejtalentovanějších novinářů své doby vypravil pracovně na Dálný východ, kde probíhala japonská expanze, a zde také za několik měsíců nalezl smrt. Během léta 1935 jej unesli a pravděpodobně zastřelili čínští bandité. Existují však i podezření, že za jeho smrtí stála NKVD, která jej jako nepohodlného měla odstranit.
Gereth Jones byl jeden z mála novinářů, který riskoval svou pověst a odhodlal se v anglickojazyčném tisku psát kriticky o ukrajinském hladomoru pod svým jménem, protože kontroverzní bylo už jen publikovat, že se něco takového děje. Nejednalo se však o jediného korespondenta, jež zblízka spatřil a pravdivě vylíčil zrůdnost stalinského režimu.
Britský novinář Malcolm Muggeridge působící v Moskvě jako reportér deníku Manchester Guardian původně obdivoval komunismus, ale nakonec jím byl rozčarován. Navštívil hladovějící Ukrajinu a Kavkaz a svými zprávami propašovanými diplomatickou cestou pomohl potvrdit informace kolegy Jonese. Zanedlouho se však Muggeridge dostal do konfliktu s nadřízenými, kteří mu vyčetli, že svým psaním příliš provokuje sovětské úřady. Na zvýšení povědomí o Holodomoru se rovněž podílel estonský novinář Ewald Ammende s dílem Musí Rusko hladovět? Osudy lidí a národů v Sovětském svazu. Proslulá kanadská reportérka Rhea Clyman píšící pro Toronto Telegram či London Daily Express strávila v Sovětském svazu čtyři roky a stala se prvním zahraničním žurnalistou se zákazem vstupu do země. Důkazy poskytl i rakouský chemický inženýr Alexander Wienerberger pracující dlouhá léta v Charkově, jenž tajně pořídil na stovku fotografií masového hladovění, včetně vychrtlých dětí, mrtvol ležících na ulicích nebo masových hrobů. Pořízené negativy se prostřednictvím rakouského vyslanectví dostaly do Vídně a za podpory kardinála Theodora Innitzera byly později použity ve zmíněné Ammendeho knize. V létě a na podzim 1933 Innitzer vyzýval svět k potravinové pomoci hladovějícím, ale Sověti ho odmítli s tím, že v jejich zemi nejsou kardinálové, ani kanibalové, což však úplně nebyla pravda. Stalin rovněž odmítl přijmout nabízenou pomoc od ukrajinské menšiny v Polsku, která se nehodlala smířit s utrpením svých krajanů.
Ulice Charkova na tajně pořízeném snímku Alexandera Wienerbergera v roce 1933
Západní vlády byly o tragickém hladovění poměrně dobře obeznámené prostřednictvím svých zastupitelských úřadů, přestože Sověti vyvíjeli velké snahy o omezení pohybu a komunikace jejich pracovníků. Závažné zprávy diplomatů však příslušná ministerstva zahraničí záměrně bagatelizovala, protože nebylo v zájmu ohrozit narůstající obchodní výměnu se Sovětským svazem. Italský konzul Sergio Gradenigo podrobně informoval Řím o milionech mrtvých i případech kanibalismu, ale Benito Mussolini to ve své protikomunistické propagandě nepoužil. V létě 1933 totiž byla na spadnutí italsko-sovětská obchodní dohoda, po níž následovala dohoda o paktu přátelství a neútočení.
O vysoké informovanosti diplomatů vypovídá i svědectví Geretha Jonese, kterému důkazy o hladomoru potvrdilo dvacet až třicet zástupců různých zemí. Německý konzul v Charkově líčil: „Skoro pokaždé, když vyjdu na ulici, vidím lidi kácet se k zemi hladem.“ Diplomatům se doneslo, že ukrajinští rolníci doufají v invazi ze zahraničí, která by ukončila jejich muka. Stalinská propaganda posledních pět let tvrdila, že Polsko vtrhne na Ukrajinu a připojí ji ke svému území. Po podepsání sovětsko-polské smlouvy o neútočení se však tyto naděje posupně vytratily. Rolníci tak mohli doufat už v jen příchod Němců. Když k tomu v roce 1941 došlo, nemalá část Ukrajinců je vítala jako osvoboditele od sovětského útlaku. Během německé okupace Ukrajiny nacisté povolili otištění článků v místních novinách o hladomoru a dalších komunistických zločinech, ale také nechtěli této otázce věnovat příliš velkou pozornost, aby nevzbudili větší národní cítění. Pravda o Holodomoru, který si na Ukrajině vyžádal odhadem tři až čtyři miliony mrtvých, se začala definitivně prosazovat až od druhé poloviny 80. let, po publikaci řady článků jak západních historiků, tak badatelů z bývalého Sovětského svazu.
Pozn.: Příští článek se bude věnovat sovětským lžím a dezinformační kampani během Holodomoru, novinářům ve službách Kremlu v čele s Walterem Durantym a veřejně známým osobnostem, které sehrály role „užitečných idiotů“ Moskvy v letech 1932 až 1933.
Prameny:
COURTOIS, Stéphane, WERTH, Nicolas, PANNÉ, Jean-Louis, PACZKOWSKI, Andrzej, BARTOŠEK, Karel, MARGOLIN, Jean-Louis, Černá kniha komunismu. Zločiny, teror, represe I., Paseka 1999
RYCHLÍK, Jan, MAGOCSI, Paul Robert, ZILYNSKIJ, Bogdan. Dějiny Ukrajiny, Lidové noviny 2015
SNYDER, Timothy. Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, Paseka 2014
VJATROVIČ, Volodymyr. Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny, Academia 2020
ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska. 20. století - díl I, 1894-1939, Argo 2014
