Článek
Světová veřejnost se mohla poprvé dozvědět o hladomoru v Sovětském svazu prostřednictvím svědectví několika západních novinářů (Gereth Jones, Malcolm Muggeridge, Rhea Clyman) i tajně pořízených a propašovaných fotografií (Alexander Wienerberger). Stalin a jeho okolí odmítali přiznat pochybení, a tak spustili rozsáhlou dezinformační kampaň. Kreml žurnalisty obvinil ze šíření lží a nepřátelské propagandy a zakázal jim vstup do země. Pro sovětské obyvatelstvo představovalo téma naprosté tabu. Jakákoli zmínka se trestala pěti lety v pracovních táborech Gulag. Obvinění úřadů nebo státu ze selhání se rovnalo trestu nejvyššímu. Úředníci, kteří hlásili masová úmrtí, byli obviněni z šíření paniky a perzekuováni. Sovětská tajná policie OGPU (od roku 1934 NKVD) zabavovala dopisy a deníky. Místo kritiky se v sovětském tisku objevovaly oslavné články o úspěších kolektivizace. Náznaky problémů byly prezentovány jen jako „dočasné potíže“ způsobené sabotáží kulaků a nepřízní počasí.
V lednu 1934 krátce po otevření sovětského velvyslanectví ve Washingtonu zveřejnil poradce konzulátu Boris Skvirskij zprávu, v níž označil zprávy o cíleném zabíjení obyvatel Ukrajiny za „zcela groteskní“. Naopak dále uvedl, že ukrajinská populace během předchozích pěti let rostla ročním tempem o dvě procenta, a tvrdil, že úmrtnost na Ukrajině byla nejnižší ze všech sovětských republik. Jednalo se však o naprosté lži, protože právě tato svazová republika ztratila nejvíce obyvatel (odhadem kolem čtyř milionů). Během hladomoru docházelo v oficiálních statistikách běžně k falšování údajů o úmrtnosti. V lednu 1937 proběhlo po jedenácti letech sčítání lidu, které mělo naplno odrážet úspěchy Stalinovy vlády. Výsledky však vlivem hladomoru a rozsáhlých čistek přinesly o osm až deset milionů obyvatel méně než Kreml očekával, a tak byly označené za chybné a sabotážní. Starší statistici s desítkami let zkušeností byli zatčeni a popraveni, včetně tří po sobě jdoucích šéfů sovětské ústřední statistické správy.
Mezi zahraniční popírače hladomoru patřila zejména osoba amerického novináře Waltera Durantyho, který působil v letech 1924 až 1936 jako šéf moskevské kanceláře The New York Times. Po sérii zpráv, mapujících první sovětskou pětiletku (1928-1933) a uskutečněném rozhovoru se Stalinem obdržel v roce 1932 prestižní Pulitzerovu cenu, což je dnes vnímáno kontroverzně. Duranty připouštěl brutalitu vládnoucího režimu, ale obhajoval jeho nezbytnost. Stalina hodnotil jako imperiálního, národního a autenticky ruského diktátora, kterého lze významem přirovnat k Ivanu Hroznému. Kolegové ve Spojených státech mu vyčítali příliš velkou zaujatost a servilní postoj vůči Kremlu, což se mělo ve velkém projevit během hladomoru. Když Gereth Jones po návratu z Ukrajiny odhalil světu děsivou pravdu, Duranty to označil za „strašidelnou bajku“ a tvrdil dále, že to „ve skutečnosti nebyl hlad, ale jen rozšířená úmrtnost následkem nemocí z podvýživy“. Přestože dle řady svědectví znal skutečný stav věcí, jakékoli zmínky o hladomoru Duranty označoval jako „zhoubnou propagandu“. Americký novinář Malcolm Muggeridge, jenž svými zprávami potvrdil Jonesovy reportáže, později Durantyho nazval „největším lhářem, kterého v žurnalistice potkal“. Mnoho západních politiků slovům o neexistujícím hladomoru v Sovětském svazu uvěřilo. O to víc, když vycítili potenciál hospodářské spolupráce s největší zemí na světě. Ta zahrnovala možnost pod cenou vykupovat obilí zabavené hladovějícím rolníkům.
Édouard Herriot v roce 1925
Vrchol kremelské propagandy v boji za popírání hladomoru představovala návštěva bývalého francouzského ministerského předsedy a vůdce Radikální strany Édouarda Herriota v Sovětském svazu na konci srpna 1933. Korpulentní politik se svým doprovodem zavítal nejdříve do Kyjeva, který už úřady přeměnily v obří „Potěmkinovu vesnici“. Beznadějně prázdné regály obchodů se na krátký čas naplnily zbožím a místa, kudy měli hosté projíždět, se zaplnila zdravě vypadajícím a dobře oblečeným obyvatelstvem. Aby byl dojem prosperity co největší, nejširší kyjevský bulvár Kresčatik najednou kypěl provozem aut, dovezených z okolních měst, za jejichž volanty usedli straničtí aktivisté. O několik dní později navštívil Herriot v Charkově školu, kde na něj čekaly pečlivě vybrané nejzdravější a nejstatnější děti z okolí ve vypůjčených šatech. Když se jich otázal, jaké jídlo dostávají k obědu, odpověděly mu dopředu naučenými frázemi. V tomto duchu se nesla celá dvoutýdenní návštěva, která měla ukázat úspěchy socialismu a vyvrátit jakékoli fámy o hladovění. Dobře informované zahraniční diplomaty však sovětské úřady od Herriota držely v uctivé vzdálenosti, protože ti jako jedni z mála znali skutečný stav věcí. Po návratu do vlasti Herriot novinářům sdělil, že na Ukrajině neviděl žádné stopy hladomoru a že obvinění o hladovění milionů lidí šíří odpůrci Sovětského svazu. Dále tisku vylíčil, že „kolchozy na sovětské Ukrajině jsou dobře opečovávané zahrady“. Tato pochvalná slova s radostí převzal sovětský oficiální stranický deník Pravda, ale i řada západních novin. Stalin si tak mohl spokojeně mnout ruce, protože francouzský politik sehrál roli „užitečného idiota“ dokonale. A v západním světě se našlo víc takových, zejména mezi levicovými intelektuály z řad prominentních spisovatelů. Mezi ně patřil například George Bernard Shaw, jemuž soudruzi v Sovětském svazu také ukázali jen důkladně zaranžované divadlo. Pravda o hladomoru, se začala definitivně prosazovat až od druhé poloviny 80. let, po publikaci řady článků jak západních historiků, tak badatelů z bývalého Sovětského svazu.
Prameny:
COURTOIS, Stéphane, WERTH, Nicolas, PANNÉ, Jean-Louis, PACZKOWSKI, Andrzej, BARTOŠEK, Karel, MARGOLIN, Jean-Louis, Černá kniha komunismu. Zločiny, teror, represe I., Paseka 1999
RYCHLÍK, Jan, MAGOCSI, Paul Robert, ZILYNSKIJ, Bogdan. Dějiny Ukrajiny, Lidové noviny 2015
SNYDER, Timothy. Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, Paseka 2014
VJATROVIČ, Volodymyr. Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny, Academia 2020
ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska. 20. století - díl I, 1894-1939, Argo 2014
