Hlavní obsah

Strůjce likvidace Heydricha odmítl donášet na Beneše. Komunisté mu to neodpustili

Foto: Reprodukce fotografie z knihy Jan Kubiš. Nezastaví mne ani to nejhorší

Brigádní generál František Moravec

František Moravec patřil k předním postavám československého zahraničního odboje za druhé světové války. Po návratu do vlasti však pro něj v novém státě nebylo místo, protože se stal trnem v oku komunistů.

Článek

V listopadu 1918 se z první světové války vrátil jako nadporučík Československých legií, jenž prošel boji v Rumunsku, Řecku, Francii a Itálii, aby následně nově vzniklou republiku bránil na Slovensku proti Maďarům. Rozhodl se pro dráhu profesionálního důstojníka, přičemž jeho schopnosti a předpoklady jej časem přivedly k vojenskému zpravodajství, kterému se začal věnovat v roce 1929 jako přednosta 2. oddělení Zemského vojenského velitelství v Praze. V září 1934 byl Moravec převelen do Hlavního štábu, kde se postupně vypracoval v zástupce přednosty zpravodajského oddělení, které fakticky ovládl. Měl pověst nekompromisního a nesmlouvavého důstojníka a kariéristy a získal si řadu osobních nepřátel. Lidé v jeho okolí jej vnímali jako osobu sebevědomou, ironickou a jízlivou, jejíž vystupování často překračovalo hranice společenské přijatelnosti. Na druhé straně však vynikal mimořádnou pracovitostí a v období ohrožení republiky dokázal vojenské zpravodajství výrazně pozvednout, což se odrazilo i v konkrétních výsledcích jeho činnosti. Plodná byla zejména spolupráce s pracovníkem Abwehru Paulem Thümmelem, který pod označením A-54 dodával Praze zpravodajské informace. 14. března 1939 v předvečer německé okupace Čech a Moravy odletěl Moravec s desítkou nejbližších spolupracovníků a přísně tajným archivem do Anglie, kde se tato skupina stala jedním ze základních pilířů rodícího se zahraničního odboje. Britové si v prvních letech války spolupráci se zpravodajským odborem čs. ministerstva národní obrany velmi cenili. Informace přicházející z Protektorátu považovali za mimořádně kvalitní a jejich úroveň hodnotili výše než zpravodajské zprávy z většiny ostatních nacisty okupovaných evropských zemí. Za nejvýznamnější počin Moravcovy válečné kariéry lze bezpochyby považovat přípravu operace Anthropoid, jejímž hlavním cílem bylo zabití zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Během londýnského exilu se Moravec se svou komplikovanou povahou dostal do sporu s mnoha krajany, ať už šlo o politickou reprezentaci nebo vojáky. Prezident Edvard Beneš, jemuž byl plně loajální, musel mnohdy zasáhnout, aby uhasil nejeden spor. Mnozí se vlivnému šéfovi zpravodajců, jenž se sám označoval za šedou eminenci, vyhýbali a někteří se ho dokonce báli. Po válce s ním už většina nechtěla mít nic společného. Z politiků měl korektní vztah snad jen se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničí Hubertem Ripkou. Rezervovaný ba dokonce pohrdavý postoj choval Moravec ke svému nadřízenému ministru národní obrany div. gen. Sergěju Ingrovi nebo vedoucímu čs. vojenské mise v Moskvě plk. Heliodoru Píkovi. Znaky nepřátelství spojené s intrikami pak lze nalézt ve vztahu vůči svým kolegům jako byli bývalý přednosta Druhého oddělení Hlavního štábu plk. František Hájek či čs. vojenský atašé v Londýně pplk. Josef Kalla. Coby přesvědčený liberální demokrat hleděl Moravec na komunisty s jistou nedůvěrou a považoval je za element, který je možný rozložit čs. zahraniční armádu. Hromadná vzpoura v Cholmondeley v červenci 1940 mu pak dala za pravdu. Své názory se nebál otevřeně prezentovat, čímž v očích politiků a představitelů KSČ postupně získával pověst stále nebezpečnějšího muže. Jeho postoje se dostávaly do stále většího rozporu s rostoucím vlivem Moskvy na Benešovu zahraniční politiku. Proti jeho osobě se tak postupně rozvinula očerňující kampaň, která ho vykreslovala jako člověka ochotného za peníze předávat Britům důvěrné informace, nehospodárně nakládajícího se svěřenými finančními prostředky a dokonce bránícího partyzánskému odboji ve vlasti. Po jeho veřejné přednášce v Londýně na téma obtíží podpory bojové činnosti na území Protektorátu ho komunisté zahrnuli invektivami a provokativními dotazy. Moravec ve svých pamětech k tomu napsal: „Měl jsem s nimi lehkou práci, neboť to byli většinou lidé zaměstnání v kancelářích a fronty se štítící. Učinil jsem jim návrh, že je všechny, přejí-li si, příjmu do zvláštního kursu. Po parašutistickém výcviku je necháme dopravit na československé území, kde pak svoje názory, zde s takovým důrazem hlásané, budou moci vtělit v skutky. Po tomto návrhu nastálo mezi nimi utišení veliké a hala se rychle vyprázdnila.“

Když se Sovětský svaz po napadení Německem ocitl ve spojeneckém táboře, Moravec vedle Britů získal dalšího důležitého partnera pro výměnu zpravodajských informací. Zpočátku probíhala spolupráce se sovětským velvyslanectvím v Londýně korektně, ale to se postupně měnilo s přibývajícími porážkami Němců na východní frontě. Moskva rychle uznala čs. exilovou vládu a zavázala se podporovat obnovu státu v jeho předmnichovských hranicích, čímž považovala druhou stranu za dlužníka. Moravec byl stále více konfrontován legačním radou sovětské ambasády Ivanem A. Čičajevem, který ve skutečnosti působil jako plukovník NKVD v čele tamní zpravodajské centrály. Hubert Ripka si v polovině prosince 1941 zapsal: „Konečně mi Moravec řekl, že se mu představil Čičajev jako vedoucí zpravodajské služby sovětské v Londýně, přičemž zdůraznil, jak je přímo podřízen Berijovi. Žádá na Moravcovi nejintimnější spolupráci. Přitom se o Bogomolovovi vyslovoval velmi ironicky. Moravce, jak říkal, dráždilo, že Čičajev mluvil velmi sebevědomě, dokonce zpupně, a že vůbec pozoruje, jak první úspěch, kterého Rusové dosáhli, vstoupil jim nebezpečně do hlavy. Ještě před 14 dny byli maličtí a škemrali u Angličanů o pomoc, a teď se již zase nafukují, že oni sami porazí Německo a nakonec i Japonsko a že nepotřebují ani Anglie ani Ameriky.“ Na konci prosince 1943 hlásil Moravec Benešovi, že zpravodajská spolupráce se Sověty je krajně nevýhodná, protože zdaleka neprobíhá recipročně, jak bylo očekáváno. Sovětská centrála NKVD v Londýně navíc většinu informací prezentovala jako výsledek své vlastní agenturní činnosti, a tak v sovětské metropoli narůstalo podezření z Moravcově neochoty. Postupnému tlaku čelil v Moskvě také plk. Píka, kterému Moravec poskytoval jen minimum informací, neboť si jejich předávání chtěl ponechat výhradně ve vlastní režii, zatímco Sověti v Moskvě o ně neustále žádali.

Po německé porážce u Stalingradu v únoru 1943 razantně vzrostlo sebevědomí čs. komunistů v Londýně, kteří ve spolupráci s Čičajevem začali sbírat informace o Češích a Slovácích v exilu a postupně sestavovali seznamy nespolehlivých. První skupina osob měla být po válce odstraněna z jakékoli veřejné funkce, zatímco druhou čekalo obvinění z velezrady a postavení před soud. Jméno Moravce figurovalo na obou seznamech. V té době se čs. zpravodajství v Londýně ocitalo ve stále hlubší krizi, a to především z toho důvodu, že ochromením domácího odboje po likvidaci Heydricha chyběly zprávy z domova. Ve svých pamětech Moravec uvádí poslední setkání s Čičajevem z konce léta 1944, kdy mu protějšek oznámil, že pokud bude spolupracovat, čeká na něj v osvobozené vlasti vysoká funkce. Následně začal důstojník NKVD bez jakéhokoli ostychu žádat o pravidelné informace o organizaci britské zpravodajské služby a soukromé názory Beneše na Sovětský svaz a poválečné uspořádání republiky. Moravec k tomuto momentu poznamenal: „Když jsem nabyl dechu, nevyjádřil jsem své pocity diplomaticky. Zeptal jsem se ho, jak se může opovážit požádat mě, abych špehoval svého prezidenta a své britské kolegy, jejichž hostem jsem byl po šest let války. Řekl jsem mu, že jsem byl vychován v duchu demokratických zásad a že jsem už moc starý na to, abych se teď měnil. Komunistický způsob jednání, ve kterém se zásady mění jako rukavice podle dané situace, je mi odporný. Ujistil jsem ho, že jsem špehem nikdy nebyl a nikdy nebudu.“ Rozhořčený Čičajev mu na to měl při odchodu odpovědět: „Můžete si to ještě rozmyslet. Nezapomeňte, že to budeme my, kdo rozhodne, kdo bude ministrem národní obrany, šéfem generálního štábu a přednostou zpravodajského oddělení v poválečném Československu.“ 28. října 1944 byl Moravec povýšen na brigádního generála i přes odmítavé stanovisko komunistů. Přesto jeho vliv postupně klesal, stejně jako v případě generálů Ingra, Bedřicha Neumanna nebo Ondřeje Mézla.

Do vlasti se Moravec vrátil 5. června 1945, jeho další působení v armádě však mělo k dosavadní kariéře daleko. Přestože byl formálně přidělen k Hlavnímu štábu, vzápětí byl odeslán na dovolenou a zůstal bez odpovídajícího služebního zařazení. Jeho postavení komplikovalo také vyšetřování okolností odchodu do zahraničí v březnu 1939, kdy se nepostaral o zničení části důležitých zpravodajských materiálů, které následně padly do rukou Němců. Přestože kárný výbor obvinění neprokázal, ministr národní obrany arm. gen. Ludvík Svoboda vrátil případ k dalšímu řízení. To bylo zastaveno v únoru 1947 na osobní zákrok prezidenta Beneše. Teprve na začátku prosince 1947 se Moravec vrátil do činné služby, když byl jmenován zatímním velitelem 14. dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi. Ovšem již 28. února 1948 si jej předvolal bývalý přítel z Anglie náčelník Hlavního štábu arm. gen. Bohumil Boček, aby mu oznámil, že je odvolán a poslán na zdravotní dovolenou, kde setrvá do dalšího rozhodnutí ministra Svobody. Po letech na to Moravec vzpomínal: „Jak jsem vycházel z Bočkovy kanceláře, potkal jsem dva kolegy generály, gen. Karla Janouška, velitele letectva a velitele vysoké školy válečné gen. Aloise Lišku, kteří byli na cestě do téže kanceláře. Oba také bojovali za války na západě a byli pro komunisty politicky nespolehliví. Právě tak jako já oba byli bez všech ceremonií propuštěni. Dvacet pět generálů zastávajících vysoké funkce bylo zbaveno své funkce v prvních dnech komunistického převratu.“ Moravec si byl dobře vědom, jaké nebezpečí mu ze strany vládnoucího režimu hrozí, a tak se rozhodl pro svou třetí a poslední emigraci. Za pomoci britské zpravodajské služby a v přestrojení za dělníka opustil republiku 29. března 1948. Knihu Špion, jemuž nevěřili Moravec uzavřel následujícími slovy: „V té malé aktovce, kterou jsem držel pod paždí, jsem měl všechno, co mi zůstalo z celoživotní služby Československu: břitvu, štětku na holení, kus mýdla, čtyři kapesníky, dva páry ponožek a přípisy vyznamenání americké Legion of Merit a britského Order of the British Empire (pro důkaz mé totožnosti ve spojenecké zóně v případě, že se tam dostanu), nabitý revolver a 24 nábojů.“

Po útěku přes Šumavu se Moravec pravděpodobně dostal do Velké Británie, odkud ještě téhož roku odcestoval do Spojených států. Na přelomu let 1949 a 1950 se přesunul do západního Německa, kde v řadách organizace v čele s americkým plk. Charlesem Katekem vedl zpravodajskou činnost zaměřenou proti komunistickému režimu v Československu. Jeho operace však provázely neúspěchy a infiltrace ze strany Státní bezpečnosti, což vedlo k postupnému útlumu jeho aktivit. V roce 1962 proto zpravodajskou činnost v Německu ukončil a vrátil se do USA, kde následně působil jako odborný poradce ministerstva obrany pro čs. záležitosti. Moravec zemřel na infarkt 26. července 1966 ve Washingtonu na cestě do své kanceláře v Pentagonu.

Prameny:

DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část druhá. Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948), Karolinum 2008

Kolektiv autorů. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, Ministerstvo obrany ČR 2005

MORAVEC, František. Špion, jemuž nevěřili, Rozmluvy 1990

STEHLÍK, Eduard. Jan Kubiš - Nezastaví mne ani to nejhorší…, Tváře 2017

ŠOLC, Jiří. Ve službách prezidenta. Generál František Moravec ve světle archívních dokumentů, Vyšehrad 1994

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz