Článek
Nešťastné události předcházelo vojenské zhroucení Francie v průběhu šesti týdnů, čehož byli českoslovenští vojáci přímo svědky. Bývalá kdysi hrdá velmoc je za poslední rok a půl už podruhé zklamala a část z nich mohla být ráda, že se stihla vůbec evakuovat pryč ze země. Muži se vrátili z fronty plní frustrace, protože vázlo zásobování, vyzbrojování i shánění koní, nemluvě o žalostném ubytování před vypuknutím bojů. Během července 1940 potom činil počet čs. jednotek ve Velké Británii 4 309 mužů, což zdaleka nedosahovalo ani velikosti divize. Většina vojska se nově soustředila ve stanovém táboře v Cholmondeley 40 kilometrů jihovýchodně od Liverpoolu. Právě zde si čs. zahraniční odboj prošel jednou z největších krizí během války.
Na novém místě se vojáci potýkali se silnou komunistickou propagandou, kterou z valné části šířili bývalí příslušníci mezinárodních brigád ve Španělsku, jenž agitovali proti probíhajícímu konfliktu. Podle nich se bez účasti Sovětského svazu jednalo o válku imperialistickou, odporující zájmům československého lidu, a armádu, v níž se aktuálně nacházeli, označovali jako fašistickou. Takový byl oficiální postoj Kominterny a jednotlivých komunistických buněk v zahraničí včetně té londýnské. To byl výsledek existujícího spojenectví Berlína s Moskvou po podepsání Paktu Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939. Za šířením komunistických myšlenek v Cholmondeley stál především bývalý poslanec za KSČ Vladimír Clementis, který narukoval ve Francii. Tehdejší poručík dělostřelectva Tomáš Sedláček o těchto živlech později napsal: „Normálně myslícímu člověku bylo podivné, že dříve, ještě v době, kdy Praha byla svobodná, prohlašovali, že „před Madridem se bojuje za Prahu“ a když došlo na věc, tak o válčení za svobodu Prahy moc zájmu neprojevili.“ Mimo to bývalí interbrigadisté nesouhlasili s vojenskými právními řády a domáhali se uznání hodností, získaných ve Španělsku, a k tomu vytrvale kritizovali důstojníky za selhání během bojů ve Francii. Ve svých letácích se spolu s dalšími komunisty ve zbrani dále vymezovali proti osobě exilového prezidenta Edvarda Beneše a tvrdili, že jen, co se Britové vzdají, čs. armáda se rozpustí a její vojáci se prostřednictvím Sovětů a po dohodě s Němci budou moci vrátit domů. U mnoha jednotlivců padla agitace na úrodnou půdu, což se mělo brzy projevit.
Negativní kritika nadřízených během nedávného krátkého tažení byla leckdy oprávněná, ale do značné míry ji způsobila neschopnost Francouzů. Poručík Sedláček tuto záležitost popsal následovně: „O důstojnících se vždycky generalizuje - když se někdo někde namazal, tak se z toho usuzovalo, že jsme všichni opilci. Když byl někdo karbaník a utrácel peníze, tak si veřejnost notovala, že jsme karbaníci… A podle několika případů selhání pak především komunističtí vojáci usuzovali, že zklamali všichni důstojníci.“ Kritikou bylo podrobeno i časté nevojenské chování nadřízených vůči prostým vojákům. Diplomat a historik Jan Opočenský si během dramatické cesty z poražené Francie poznamenal: „Šarže příliš křičí na mužstvo a neuvědomují si rozdíl mezi inteligencí a člověkem primitivním, na něhož křik působí výchovně. Kdyby dovedly trochu vtipem řešit situace, bylo by to začasté ve prospěch obou stran.“ Jistý problém v čs. vojsku představoval také antisemitismus, se kterým se však potýkali i v ostatních armádách.
Vojenští velitelé pozorovali postupný rozklad morálky u části vojska, a tak 23. července nechali seřadit všechny po rotách s tím, že vystoupit mají všichni ti, kdo se odmítají řídit rozkazy svých důstojníků. Na tuto výzvu zareagovalo více než 500 mužů, čili sedmina celkového počtu tehdejší armády. Velitel čs. pozemního vojska brigádní generál Bedřich Neumann ve zprávě pro Beneše žádal, aby všichni vzbouřenci opustili svá místa, protože přináší pouze nekázeň a rozvrat. Pro prezidenta přestavovala vzpoura v Cholmondeley vážnou krizi, protože se odehrála jen několik dní po uznání čs. exilové vlády Londýnem. 26. července se proto za vojáky osobně vypravil a snažil se mezi nimi uklidnit atmosféru. Před nastoupenou formující se brigádou zazněla rozhodná slova, slibující vítězství nad nacismem: „Nepřestanu věřit a nepřestanu být přesvědčen, že zase vyhrajeme, že zase budeme mít svou Prahu svobodnou, že Vy se zase vrátíte ke svým drahým doma a vybijete všecku tu nacistickou svoloč ze svých obcí, ze svých domů, ze všech svých krásných krajů…“ Poté Beneš promluvil s několika důstojníky, mluvčím španělských interbrigadistů poručíkem Karlem Schwartzem i rabínem Alexandrem Krausem, ale bez větších výsledků.
Následující den bylo z čs. vojska vyloučeno 537 mužů (někdy se uvádí počet 539) a předáno Britům k internaci. „Španěláci“ představovali z této skupiny asi jednu třetinu, přičemž asi 60 zůstalo nadále sloužit jako skrytí agitátoři a informátoři komunistického ústředí. Britové se vzbouřenci sepsali protokoly a odeslali je postupně do několika internačních táborů v Anglii. V říjnu dostali zadržení možnost vstoupit do pomocných zákopnických jednotek AMPC, s čímž většina z nich souhlasila a ve své práci se velmi osvědčila. Asi 180 bývalých interbrigadistů a komunistů výzvu nepřijalo a nadále zůstalo rezistentní. Když se londýnská pobočka KSČ dozvěděla o jejich možném převezení do Kanady, doporučila těmto vojákům dodatečně obléknout britskou uniformu. Kromě sedmdesáti nejvíce angažovaných osob, které skončily v internačním táboře ve skotském Knapdale, a třinácti zdravotně nevyhovujících, tak učinili všichni. Podmínky v Knapdale byly poměrně tvrdé, ale v lednu 1941 Britové většinu zadržených propustili na svobodu. Pohled komunistů na válku se změnil po německém útoku proti Sovětskému svazu v červnu 1941. Na nátlak komunistů prezident Beneš vyhlásil 24. prosince 1941 abolici pro všechny vzbouřence. Milost se týkala i skupiny dezertérů z Blízkého východu, kteří se snažili v ukradeném nákladním autě se zásobami uniknout ze Sýrie až do SSSR. Z 537 vzbouřenců v Cholmondeley tak požádalo o návrat do čs. armády 316 mužů, z nichž bylo 48 odmítnuto. Vyostřenou situaci z července 1940 se tak do jisté míry podařilo uklidnit.
Prameny:
DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část druhá. Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948)
FRIEDL, Jiří. Na jedné frontě. Vztahy československé a polské armády za druhé světové války
MARŠÁLEK, Zdenko. „Česká“ nebo „československá“ armáda? Národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraničí v letech 1939-1945
SEDLÁČEK, Tomáš, PLACHÝ, Jiří. Vydržet! Paměti generála Tomáše Sedláčka
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/210452801400017/
