Článek
Od června do října 1941 proběhlo v rámci operace Exporter nasazení Čs. pěšího praporu 11 – Východního v Sýrii a Libanonu. Jednotka pod velením podplukovníka Karla Klapálka se podílela na rychlé porážce místních sil vichistické Francie a poté ji připadla řada dalších úkolů ve správě země a strážní službě turecko-syrské hranice. Ne každému však jednotvárná služba vyhovovala a řada vojáků se toužila dostat do boje. To vyvrcholilo v září dramatickou událostí, kdy prapor tajně opustila skupina dvaceti čtyř mužů.
Nespokojení příslušníci roty doprovodných zbraní vedení rotmistry Václavem Krymlákem a Josefem Hostáškem z velké části pocházeli z několika transportů ze Sovětského svazu, kde byli po porážce Polska internováni. Stereotyp, který muži zažívali při ostraze dlouhé turecko-syrské hranice, chtěli vyměnit za boj s Němci. Proto se rozhodli, že se na vlastní pěst dostanou zpátky k Sovětům a připojí se k podplukovníku Ludvíku Svobodovi, který, jak doufali, vytváří na východě vojenskou jednotku. Na útěk se pečlivě připravili a shromáždili dostatek pohonných hmot, jídla a vody. Zásoby naložili na odcizený třítunový nákladní automobil Chevrolet a 20. září kvapně opustili syrské Aleppo. Případ takové masové dezerce mezi Čechoslováky neměl do té doby obdoby.
Během pětidenní cesty skupina překročila řeky Eufrat a Tigris, přepravila se přes iráckou poušť el-Džesire a pohoří Zagros v Kurdistánu, až po více než 1 100 kilometrech dosáhla Tabrízu v severním Íránu, kde ji internovala nově nastolená sovětská správa. Celá země byla totiž od září po krátkém konfliktu preventivně obsazena Rudou armádou a britskými vojsky. Jednalo se bezpochyby o strastiplnou pouť, při níž prakticky neozbrojení uprchlíci putovali přes bezvodou poušť a území obývané nebezpečnými kočovnými kmeny. Partu útěkářů nemile překvapila zpráva, že dosud žádná Svobodova jednotka neexistuje. Následovaly dlouhé týdny čekání v místních kasárnách, než o jejich osudu rozhodnou místní úřady. Mezi muži se už začalo uvažovat o návratu ke Klapálkově praporu. Začátkem prosince padlo konečné rozhodnutí Čechoslováky nepřijmout a prostřednictvím československého vojenského přidělence v Íránu podplukovníka Františka Hiekeho je navrátit zpět k jejich blízkovýchodní jednotce.
Nastoupení příslušníci Čs. pěšího praporu 11 - Východního
Na začátku ledna 1942 se osmnáct utečenců v sovětských uniformách ocitlo v československém výcvikovém středisku v Agami poblíž Alexandrie. Na provinilce byla ihned uvalena vyšetřovací vazba, avšak nastala poměrně humorná situace, protože se nevědělo, kam je umístit. V táboře se totiž nenalézalo odpovídající vězení a po složitých jednáních s britskými úřady se zjistilo, že spojenecké věznice jsou toho času přeplněné. A návrh na vytvoření malého improvizovaného internačního tábora v Agami ztroskotal na nedostatku kůlů a ostnatého drátu. Problém se nakonec vyřešil dodáním několika zvláštních stanů pro separaci.
V březnu následně proběhl polní soud, v němž byli dezertéři odsouzeni k žaláři v délce osmi až dvanácti měsíců. Navíc se jim snížily hodnosti a odebraly vyznamenání. Všichni provinilci brzy nato podali žádosti o milost adresované přímo prezidentu Edvardu Benešovi. V návrhu na amnestie se poněkud idylicky uvádělo: „Pohnutky poklesku nebyly nízké a nečestné, ba naopak odešli od své jednotky v nejlepším úmyslu, aby se připojili k jednotce v SSSR, o níž se domnívali, že zasáhne do boje proti Němcům dříve než prapor na Středním východě. V SSSR prožili svého času internaci, jež skončila srdečným a vpravdě slovanským rozloučením a propuštěním do čs. armády na Středním východě. Hlas krve a úzké vztahy k statečným Rusům daly vzniknout snad nerozvážnému, ale poctivě míněnému rozhodnutí k návratu do Sovětského svazu.“ Všech osmnáct milostí Beneš po prostudování 25. června podepsal. Jako polehčující okolnost převážil fakt, že vojáci neutekli z důvodu vyhnutí se boji, ale naopak aby ho sami vyhledali. Osud zbylých šesti internovaných Čechoslováků zůstává nejasný. Víme pouze to, že vojín Max Helenský zemřel 16. května 1943 v Tabrízu na následky nemoci.
Dá se říct, že odsouzenci se sami nejvíce potrestali tím, že svou několikaměsíční nepřítomností u praporu přišli o jeho nejslavnější bojové vystoupení – obrany pevnosti Tobrúk od října do prosince 1941. Události předcházel podobný případ z 25. dubna 1941, kdy se vojíni Dvorazňák, Koroš a Slezák tajně pokusili v plné zbroji vmísit mezi australské vojáky naloďující se na britskou válečnou loď Heron. Cílem plavby měl být právě obklíčený Tobrúk. I tehdy se motivem zběhnutí stala touha dostat se na frontu.
Karel Klapálek platil za přísného, ale oblíbeného velitele
Velitel Čs. pěšího praporu 11 – Východního Karel Klapálek platil za přísného, ale spravedlivého důstojníka. Pro své vojáky měl pochopení a oni si ho za to vážili. O návratu většiny Krymlákovy skupiny později napsal: „Nikdo se jim neposmíval. Když jsem brigadýrovi vysvětlil motiv jejich útěku, díval se na to kupodivu shovívavě, nechci říci, že to schvaloval, ale chápal. Ovšem byli souzeni a trest, nebo aspoň část trestu, si odpykali. Dobrým plněním služby se rychle rehabilitovali, takže jim později mohly být vráceny i hodnosti.“
Co se týče vojenských dezercí, během války se jednalo o naprosto běžný jev ve všech armádách, československou nevyjímaje. Ze všech 2 489 evidovaných příslušníků čs. armády na Středním východě jich z různých důvodů zběhlo celkem 253. Procentuálně nejvyšší zastoupení představovali muži původem z Podkarpatské Rusi, kterých opustilo jednotku 57 ze 165 sloužících (34,5 %). Vojáků původem ze Slovenska uteklo 95 z 575 (16,5 %). Nejlepší vizitku v tomto ohledu zaujímala domovská příslušnost z českých zemí – 97 dezertérů z 1 704 (5,7 %). K této statistice je potřeba ještě připočíst čtyři uprchlé příslušníky, jejichž původ představovala cizina.
Prameny:
BROD, Toman. Tobrucké krysy. Osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941
KLAPÁLEK, Karel. Ozvěny bojů
MARŠÁLEK, Zdenko. „Česká“ nebo „československá“ armáda? Národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraničí v letech 1939–1945
