Článek
Kouření dnes patří spíš k neřestem na okraji společnosti. Nesmí se kouřit v restauracích ani na zastávkách veřejné dopravy. O budovách škol, vlacích nebo čekárnách u lékaře ani nemluvě. To dnes zní jako absolutní sci-fi. Nicméně před listopadem 1989 to bylo běžné. Zapálit si cigaretu kdykoliv a kdekoliv v Československu bylo samozřejmostí. Kouř byl všudypřítomný a málokoho pohoršoval. Naopak – nekuřák byl často ten „divný“. Kouření patřilo k dospělosti, k mužnosti, k obrazu dělníka i intelektuála. Cigareta byla součástí pracovních přestávek i neformálních rozhovorů. „Nemáš cígo?“ byla univerzální otázka, která dokázala prolomit ledy stejně spolehlivě jako panák rumu.
Zpracování tabáku a výroba cigaret byly oborem, na který existoval státní monopol už dávno před nástupem socialismu. Poválečná doba patřila laciným „desítkám“ — balením po deseti kusech. Cigarety Partyzánka stály korunu šedesát, Lípa dvě koruny. Tím nejlepším, co později fabrika v Kutné Hoře — centrum československého tabákového průmyslu — produkovala, byla značka dnes už legendárních Spart. Tvrdé, silné, bez filtru a s drsnou chutí. Přesto (nebo možná právě proto) se z nich stal symbol. Sparty kouřili dělníci, vojáci, řidiči i straničtí funkcionáři.
A co bylo před listopadem 1989 dobré, toho se zpravidla nedostávalo. Přestože na krabičkách byla vytištěna maloobchodní cena osm korun československých (až do zdražení v roce 1982), za tuto cenu se Sparty prodávaly jen výjimečně. Ve vitrínách trafik se objevovaly zřídka kdy. Když měl trafikant dobrou náladu, vytáhl krabičku zpod pultu. Častěji si ale prodavač významně poklepal na čelo, jako by se ptal, co to zákazník vlastně zkouší. Jen málokterý trafikant dokázal odolat pokušení prodat karton ne za osmdesát, ale rovnou za stovku či ještě víc.
V hospodách a restauracích se cigarety prodávaly s legální přirážkou. Především pro mladší muže bylo společensky důležité mít v hospodě na stole demonstrativně položené Sparty, podobně jako je dnes pro některé (jednodušší lidi) symbolem společenského postavení nejnovější iPhone. Každopádně krabička Spart v tvrdém balení, která se na černém trhu prodávala i o sto procent dráž, byla vyjádřením určitého luxusu a symbolem toho, že jejich majitel „ví, jak na to“ a dokáže sehnat i to, co není běžně k dostání.
Není proto překvapivé, že se krabička Spart stala i platidlem. Sloužila k zajištění přednostní péče na úřadech, u lékaře nebo na OPBH, kde se chodilo doslova škemrat o nové koupelnové baterie. Někdy stačila jedna krabička, jindy bylo třeba celý karton — podle toho, jak velká vstřícnost se očekávala. Prodávaly se různé typy. Neoblíbené byly krabičky s prorežimní propagandou na zadní straně, naopak nejvíce ceněná byla tvrdá balení bez filtru. Situace u nás ale nebyla tak extrémní jako například v Rumunsku, kde za skutečnou měnu lei nebylo možné koupit prakticky nic a funkci peněz reálně plnily cigarety, konkrétně americké kentky.
Komunistický režim si byl dobře vědom zdravotních rizik kouření, ale zároveň měl silný ekonomický zájem. Tabákový průmysl byl státní, výnosný a stabilní. Cigarety přinášely peníze do rozpočtu a pomáhaly udržovat společenský klid.
Protikuřácké kampaně byly spíš formální. Ta největší přišla až v závěru socialistické éry. V roce 1988 odstartovala první celostátní kampaň s názvem „Šance pro tři miliony“. Šlo o propagaci, která zahrnovala informační aktivity v rozhlase, televizi a tisku. Pořádaly se veřejné debaty a rozdávali letáky a brožury o rizicích kouření. Název vycházel ze symbolické výzvy dát třem milionům dětí, které se měly narodit do konce 20. století, šanci vyrůstat v čistším, nekuřáckém prostředí. Ale šlo o výjimku. Kouření za socialismu zkrátka nebylo politický problém – naopak, zapadalo do obrazu „pracujícího lidu“. KSČ ho nikdy otevřeně neodsoudila. Vedení strany samo často kouřilo a cigareta patřila i k neoficiální kultuře moci. I v mnoha filmech a seriálech natočených před listopadem 1989 si můžeme dodnes všimnout, že kouření bylo všudypřítomné. Jedním z takových snímků je film Jiřího Adamce z roku 1982 Ale je ženatý, ve kterém si pozorný divák může všimnout sortimentu běžné trafiky: kromě klasických českých značek jako byly marsky a startky jsou vidět i albánská „áčka“ (Arboria) či bulharská „bétéčka“ (bulharský výrobce Bulgartabac).
Teprve po pádu socialismu se pohled na kouření začal výrazně měnit. Přišla regulace, zákazy, kampaně a postupná proměna společenských norem. A také privatizace. Česká část tabákového průmyslu skončila v rukou americké společnosti Philip Morris. Skončila tak i celá řada rituálů, jako otevírání startek na boku či legendární zapalovač „rakušák“. Především se trh ale globalizoval, což uškodilo české grafice a designu na krabičkách — a to je škoda, protože umění zdraví neškodí.
Zdroje:
ROUBAL, P., Československo v normalizace . ISBN: 978-80-200-2537-1
PETROV, Michal, Retro ČS - Co bylo a nebylo za reálného socialismu. Vydání první, Brno. ISBN 978-80-7462-422-3
WEB:
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-kdyz-zacala-houstnout-protikuracka-atmosfera-40035083
