Článek
I za socialismu se prodávaly různé druhy párků, vuřty, špekáčky, kabanos a široká paleta salámů – od šunkového přes polský, tyrolský či pařížský až po uherák, respektive jeho náhražky.
Právě imitace uherského salámu však ze sortimentu postupně zmizela a nahradila ji napodobenina turistického salámu. Ten se stal mimořádně oblíbeným – byl skutečně kvalitní, i když poměrně drahý. Vyráběl ho Jihočeský průmysl masný ve Studené, který byl ve své době považován za absolutní špičku uzenářského oboru. Jejich „turisťák“ obsahoval pečlivě vytříděné suroviny a udil se na kvalitním kouři.
V roce 1967 přišla na trh z masozávodu v Hodicích dnes už legendární Vysočina. Pravý uherský salám zůstával drahou a těžko dostupnou lahůdkou. Nejčastěji byl k mání už nakrájený v lahůdkářstvích. Pamětníci dodnes vzpomínají, jak s téměř posvátnou úctou rozbalovali mastný papír, brali do ruky první průsvitný plátek a kladli si ho na jazyk s tichým přáním, aby ten okamžik trval co nejdéle.
Nedostatek uherského salámu vyvolal už na počátku 70. let snahu o rozvoj vlastní výroby fermentovaných salámů. Výsledkem byl například Poličan, který vznikl v Polici nad Metují. Salám uvedený na trh v roce 1978 okamžitě vzbudil nadšení zákazníků – a oprávněně. O jeho výraznou chuť se postaraly skutečně jakostní suroviny, mimo jiné až 20 procent zadního hovězího masa a šestitýdenní doba zrání.
Takový výrobní proces byl ovšem časově i finančně náročný, a proto vznikla v Polici také dostupnější varianta – salám Herkules. Jeho slovenským protějškem byla Malokarpatská saláma. Ve spolupráci s Výzkumným ústavem masného průmyslu pak vznikl i Paprikáš jako alternativa k další maďarské specialitě, čabajské klobáse.
Velmi dobré jméno měl i tehdejší gothajský salám. Socialistický „šunkáč“ obsahoval vysoký podíl jakostního masa – až 80 procent. Občas se sice kvůli technologickým problémům objevily vzduchové bubliny, nešlo však o běžný jev. Řada tehdejších výrobků by bez potíží obstála i podle dnešních měřítek.
Uzeniny podléhaly přísným normám, které stanovovaly nepodkročitelný podíl hovězího masa. Mouka se v nich téměř nevyskytovala a strouhanka patřila výhradně do sekané. Vyhlášené byly takzvané učňovské párky nebo ESO párky prodávané ve stejnojmenné síti obchodů ve větších městech. Pojmem byly také párky Bivoj z Opavy.
Ty se do vody vkládaly přesně tak, jak jste je koupili – v plastovém obalu. Odpadlo tak nepříjemné svlékání párků z umělých střívek, která se často trhala a brala s sebou i dobrou třetinu obsahu lahodné „nožičky“.
Zvláštní kapitolu představovaly domácí zabijačky. V prvních letech socialismu byly považovány za nežádoucí praxi, která údajně ohrožovala zásobování „poctivých pracujících“. Podléhaly tak přísné regulaci a administrativním pravidlům, která se v průběhu měnila. Už začátkem 70.let byly zabijačky tiše tolerovány. I přesto se musely hlásit na Místním národním výboru apod. Skutečným štěstím bylo mít příbuzné s prasečím chlívkem na zahradě.
Kdo takové zázemí měl, nemusel stát ve frontách ani se spoléhat na nevyzpytatelnou nabídku řeznictví. Mohl si také vytvořit zásoby domácích konzerv s vepřovým masem ve vlastní šťávě. A tím se dostáváme k tématu, které si socialismus za rámeček nedá. Dostupnost.
Nedostatek uzenin v období reálného socialismu nebyl plošný v tom smyslu, že by řeznictví zela prázdnotou. Na rozdíl od některých druhů ovoce, spotřební elektroniky či západního zboží byly masné výrobky v obchodech zpravidla k dostání. Problém se však projevoval strukturálně – tedy v tom, jaké uzeniny byly dostupné a jak často.
Zatímco základní sortiment, jako byly měkké salámy, gothaj, junior či točený salám, byl k mání relativně stabilně, výrazně horší situace panovala u kvalitnějších, trvanlivých a fermentovaných výrobků. Ty se vyráběly v omezených sériích, protože vyžadovaly drahé suroviny a dlouhou dobu zrání, což centrálně plánovaná ekonomika nedokázala efektivně zajistit.
Dost záleželo i na tom, kde jste bydleli. Praha, krajská města a hornické regiony měla přednost. Také proto byl běžný fenomén tzv. nákupních zájezdů, kdy si lidé z regionů jezdili do Prahy pro uzeniny, které si doma na vesnici koupit nemohli. Na své limity narazilo socialistické hospodářství zpravidla před Vánocemi, kdy čekání v dlouhé frontě na uzeniny bylo běžnou praxí po celém Československu. Stát se je snažil řešit nárazovými dodávkami, například dovozem čabajské klobásy z Maďarska. Poptávka po kvalitě ale vždy výrazně převyšovala nabídku.
Socialistické Československo tedy nebylo zemí, kde by lidé hladověli po mase jako takovém. Skutečným problémem nebyla kvalita, ale kvantita, dostupnost a výběr.
Zdroje:
PETROV, Michal, Retro ČS - Co bylo a nebylo za reálného socialismu. Vydání první, Brno. ISBN 978-80-7462-422-3
WEB:
https://www.lifee.cz/jidlo/vedeli-jste-jak-se-za-socialismu-nakupovalo-maso-a-uzeniny-bud-jste-museli-byt-hodne-zadobre-s-reznikem-nebo-jste-jedli-jen-brambory_3245.html
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/sidilo-se-uz-za-komunismu-ale-jinak-vzpominaji-reznici.A051007_081523_domaci_miz
