Článek
O průběhu a následcích svržení atomových bomb na Japonsko už bylo napsáno mnoho. Velmi zajímavé je ale i to, jak americké velení vybíralo vhodné cíle pro použití tehdy zcela nových a dosud nevyzkoušených zbraní.
Američané měli dlouho dopředu vytipováno několik japonských měst, která splňovala určitá kritéria. Za prvé šlo o vojenský význam – ve městě musely být zbrojní továrny, sklady nebo důležité dopravní uzly. Zároveň mělo jít o města střední velikosti, s aglomerací kolem několika stovek tisíc obyvatel, nikoli o milionové metropole typu Tokia. Cílem nebylo zničit Japonsko úplně, ale zasadit psychologický úder, který by donutil vládu ke kapitulaci. Na seznamu se tak objevila Hirošima, Kókura, Kjóto a Nagasaki.
Prvním primárním cílem byla Hirošima. Ve městě se nacházelo významné vojenské velitelství a také zásobování a průmysl podporující armádu. Neméně důležitý byl však i „měřitelný účinek“. Američané chtěli vidět jasný dopad nové zbraně. Hirošima byla do té doby relativně málo bombardovaná, takže výbuch měl ukázat účinek „čistěji“ než u města, které už bylo v troskách.
Dalším faktorem byla geografie. Hirošima leží v oblasti, kde okolní terén mohl zesílit destrukci (například šíření tlakové vlny a požárů).
Dne 6. srpna 1945 byla na Hirošimu svržena atomová bomba „Little Boy“. Okamžitě zahynulo přibližně 70 tisíc lidí, další desetitisíce zemřely v následujících týdnech a měsících v důsledku ozáření, popálenin a nemocí. Celkový počet obětí se odhaduje na zhruba 140 tisíc.
Druhým cílem atomového útoku 9. srpna měla být původně Kókura, kde se nacházel důležitý vojenský arzenál a průmysl. K bombardování ale nakonec nedošlo, protože když americký bombardér přiletěl nad město, cílová oblast byla špatně viditelná. Nad Kókurou se držela oblačnost a především kouř, mimo jiné i z předchozího bombardování okolí.
Posádka navíc měla rozkaz shodit bombu pouze při vizuálním zaměření. Po několika neúspěšných pokusech tedy bombardér B-29 město opustil a zamířil na náhradní cíl, kterým bylo Nagasaki. Právě z této události vzniklo rčení „mít štěstí jako v Kókuře“, které se v Japonsku dodnes používá pro situaci, kdy někdo unikne obrovské katastrofě jen díky náhodě či shodě okolností.
Na seznamu potenciálních cílů figurovalo i Kjóto. Nakonec však bylo vyškrtnuto, protože bylo považováno za kulturní a historické srdce Japonska – plné chrámů, památek a tradičních institucí. Navíc šlo o významné intelektuální centrum země. Americké vedení se obávalo, že jeho zničení by vyvolalo obrovskou nenávist a odpor, a zkomplikovalo by poválečnou okupaci i budoucí vztahy s Japonci. Američané zároveň nechtěli zlikvidovat elitu Japonska.
Mimochodem i z těchto důvodů po válce USA neodstranily císaře Hirohita, který vládl až do roku 1989, kdy zemřel.
Za záchranu Kjóta se zasazoval i Henry L. Stimson, tehdejší ministr války USA. Významně se podílel na tom, aby město nebylo zničeno. Kromě výše uvedených důvodů měl navíc i osobní vztah ke Kjótu, neboť v letech 1926 a 1929 toto město navštívil a také tam prožil líbánky se svojí ženou.
O tři dny později, 9. srpna 1945, zasáhla druhá bomba „Fat Man“ město Nagasaki. Zde byly ztráty přibližně poloviční, mimo jiné kvůli členitému terénu města.
Po válce se často objevovala ostrá kritika použití atomových zbraní a vznikla silná protijaderná hnutí po celém světě. Přesto je nutné tyto události vnímat v kontextu roku 1945. Spojené státy se připravovaly na operaci Downfall, tedy invazi na japonské ostrovy. Zkušenosti z bitvy o Okinawu ukazovaly, že by Japonsko bojovalo do posledního muže.
Americké odhady počítaly s tím, že by při invazi mohlo zahynout nejméně 500 tisíc amerických vojáků a 5 až 15 milionů Japonců. I proto si americká armáda předem objednala 1,5 milionu vyznamenání Purple Heart, která se udělují padlým nebo těžce zraněným vojákům – dodnes jsou používána.
Pro srovnání: v březnu 1945 zažilo Tokio největší konvenční bombardování v dějinách. Během jediné noci bylo zničeno asi 40 km² města a zahynulo kolem 100 tisíc lidí, a to bez použití atomových zbraní. I to ukazuje, že ničivost moderní války nebyla výlučně spojena s jadernými zbraněmi.
J. Robert Oppenheimer, vedoucí projektu Manhattan a „otec atomové bomby“, byl zpočátku nadšen, že se několikaleté úsilí podařilo. Postupně však začal varovat před dalším používáním jaderných zbraní. Zatímco Hirošimu ještě schvaloval, shoz bomby na Nagasaki považoval za zbytečný. Odmítl se podílet na vývoji vodíkové bomby a pozdější jaderné zbrojení považoval za tragédii.
Ve svém týmu měl navíc sovětské špiony, což přispělo k tomu, že SSSR už v roce 1949 otestoval vlastní atomovou zbraň. Tím začal jaderný závod, který zásadně ovlivnil celou druhou polovinu 20. století.
Použití atomových bomb v Japonsku tak nelze hodnotit jednoduše. Šlo o rozhodnutí na pomezí vojenské nutnosti, politického kalkulu a morálního selhání – a jeho důsledky svět pociťuje dodnes.
Zdroje:
JOHNSON, Paul, Dějiny 20. století
WEB:
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/muselo-nagasaki-padnout-jake-byly-duvody-druheho-atomoveho-utoku.A250804_161756_temata_zust
https://www.youtube.com/watch?v=PdYkVmAD0CE
