Článek
První československý prezident byl muž konfliktů. Jeho slavný výrok, že „demokracie je diskuze“ se dá interpretovat i tak, že demokracie je o sporech, o konfliktech. Už jako dospívající chlapec a student gymnázia měl spor s ředitelem, který mu vytýkal, že nedochází ke zpovědi. Výsledkem byla hádka, kdy mladý Masaryk hrozil řediteli pohrabáčem. Proti názorům většinové společnosti se stavěl velmi často. Téměř za zrádce národa je prohlášen v roce 1886, když zpochybní pravost Rukopisů zelenohorského a královédvorského. O několik let později je znovu nepřítelem číslo jedna, když se zastane Leopolda Hilsnera s tím, že nešlo o rituální vraždu a odmítne vzrůstající tendence antisemitismu v české společnosti.
Na konci devatenáctého století je Masaryk v Praze nechtěný a odjíždí na východ. V letech 1887 a 1888 poznává publicistické, literární i všední Rusko. Vyhledával zde ruské spisovatele v přesvědčení, že právně oni dokážou nejlépe zachytit povahu země a jejího lidu. Největší vliv na něj udělal autor románu Vojna a mír Lev Nikolajevič Tolstoj, se kterým se Masaryk potkal dvakrát v Moskvě a poté ještě v jeho rodném městě, kam ho slavný spisovatel pozval. V rozhovorech se věnovali nejen literárním, ale hlavně filosofickým a etickým otázkám té doby v Rusku. V roce 1889 Masaryk neuspěje se snahou studovat v Dorpatě (dnes Estonsko) a tak zůstává v Praze, ale o ruskou společnost se zajímat nepřestane. Masaryk považoval ruskou kulturu za vyvažující alternativu k německé síle v Evropě a tyhle dva světy chtěl propojovat. Na stránkách německých časopisů prezentoval ruskou odbornou literaturu, a naopak pro ruské čtenáře komentoval rakouskou politiku.
Když vypukla Velká válka, napsal: „Věříme v konečné vítězství Slovanů a Spojenců a jsme přesvědčeni, že toto vítězství Slovanů a Spojenců bude na prospěch celé Evropy a lidstva.“ Počet československých zajatců (ať už dobrovolně nebo nedobrovolně zajatých) rostl a Masaryk vnímá Rusko jako hegemona s budoucím vlivem na formování střední Evropy. Na sklonku roku 1916 tvoří koncepci, v níž předpokládá připojení českých zemí k Rusku s tím, že by mohl postačit vztah personální unie.
Bouřlivý rok 1917 strávil Masaryk téměř celý přímo v Rusku. Osobně zažil revoluční drama, občanskou válku a následnou listopadovou revoluci. Z důvodu vyvést československé legionáře ve zdraví zpátky do vlasti to hrál Masaryk jako správný diplomat na obě strany. K poválečnému bolševismu byl již značně kritický a jednoznačně odmítal import sovětského modelu do Československa. Vnímal revoluci jako ztělesnění ruské tradice despotismu, která se nyní projevovala v nové, totalitní podobě pod vedením Lenina a bolševiků. Masaryk byl proti jakékoli formě diktatury, ať už carské, nebo bolševické, a varoval před nebezpečím, které bolševická revoluce představuje pro stabilitu celé Evropy. Naopak velmi vstřícný byl k Rusům, kteří před bolševiky utekli na západ, a finančně je podporoval.
V souhrnu lze říci, že Masaryk měl k Rusku ambivalentní vztah: oceňoval ruskou kulturu a národ, ale kritizoval politické a společenské poměry v zemi, a to jak za carismu, tak i po bolševické revoluci. Jeho názor se tedy během života vyvíjel, ale nikdy neztratil zájem o ruské intelektuální a kulturní dědictví.
Zdroje:
Hájková D., Horák P., Rous L. T.G.M. V KOSTCE. Rok vydání 2020. ISBN: 978-80-88304-23-4
EMMERT, F., TGM. Rok vydání 2014, ISBN: 978-80-7243-726-9
MASARYK, G. T., Národ a dějiny jako sociologický problém. Rok vydání 2018. ISBN: 978-80-246-4120-1
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/soud-masarykuv-o-bolsevismu/
