Článek
Jukio Araki se narodil 10. března 1928 na ostrově Honšú. Už od dětství ho fascinovala letadla. Stavěl a slepoval modely, s nimiž ve školních letech vítězil v nejrůznějších soutěžích.
V patnácti letech se ucházel o výcvik v letectvu. Nejprve se pokusil vstoupit do námořního letectva, ale byl odmítnut. Nakonec ho přijali do programu pro mladé piloty. V září 1943 zahájil základní výcvik na letecké základně Tachiara a po několika měsících byl přemístěn na letiště Metabaru, kde pokračoval v leteckém tréninku.
V květnu 1944 byl Araki vyslán do Koreje, tehdy okupované Japonskem. Tam byl zařazen do cvičné letky létající s lehkými bombardéry Mitsubishi Ki-51. Brzy po příchodu jeho letka dobrovolně přijala roli speciální jednotky pro sebevražedné útoky.
Na přelomu března 1945 došlo k přemístění do Japonska, na základnu Kakamigahara. Tam byly letouny Ki-51 upraveny pro kamikaze mise. Odstranily se zbraně a munice, aby se uvolnilo místo pro výbušniny a snížila hmotnost. Během tohoto přesunu Araki využil krátkou příležitost navštívit rodinu. Byla to jeho poslední možnost osobního rozloučení.
Dne 27. května časně ráno Jukio Araki vzletěl z leteckého pole na ostrově Kjúsu se svými spolubojovníky na svou poslední misi. Jejich stroje nesly pumy o hmotnosti 227 kilogramů. Araki letěl v zadní části formace.
V 7:45 ráno japonští letci zpozorovali předsunutá plavidla americké radarové hlídky. Čtveřice sebevražedných pilotů se vrhla na torpédoborce USS Anthony a USS Braine. První z japonských letounů byl sestřelen společnou palbou obou lodí, druhý byl zasažen palbou Anthony. Třetí letoun, byť poškozen, dokázal manévrovat a narazil do trupu USS Braine — přímo do prostoru 40 mm protiletadlového kanonu, který zničil a zabil jeho obsluhu. Připevněná puma vybavená časovanou roznětkou prorazila palubu a explodovala u palubní jídelny, kde zabila všechny přítomné. Následné požáry zuřící v oblasti můstku a ošetřovny de facto rozdělily loď na tři části. Zatímco se posádka vydala hasit oheň, na její loď se zřítil poslední Ki-51.
S největší pravděpodobností ho pilotoval právě Jukio Araki. Zásah byl zničující. Letoun narazil přímo do středu torpédoborce. Výbuch poškodil komín č. 2 a zablokoval kormidlo v plném pravém obratu. Námořníci na zádi museli skákat do moře, aby unikli plamenům.
Celkem bylo potvrzeno 67 padlých a 102 zraněných mužů na americké straně. I přes těžká poškození se ale podařilo zachránit loď USS Braine. Z Japonské letky samozřejmě nepřežil nikdo. I proto je Jukio Araki považován za nejmladšího potvrzeného pilota kamikaze.
Krátce před misí napsal několik dopisů, které měly být doručeny rodině po jeho smrti. Jeden z nich, adresovaný rodičům, uvádí:
„Píši svůj poslední dopis. Věřím, že se máte dobře. Dnes (27. května) odlétám na slavnou misi. Určitě dosáhnu velkého úspěchu v bitvě. Budu čekat na den, kdy se setkáme v Kudan, s květy třešní.“
K tomu připojil krátký vzkaz:
„Drahý otče a matko, věřím, že jste vy a ostatní v pořádku. Dnes konečně odcházím na rozhodující bitvu. Posílám vám pramen vlasů ostříhaných večer před mým letem a odznak 72. šinbu letky z mého obleku. Postarejte se o sebe.“
Podle zvyklostí kamikaze si Jukio Araki vyčesal pramen vlasů a ostříhal nehty. Tyto části těla měly symbolicky nahradit jeho ostatky a byly po jeho smrti zaslány rodině jako posvátná památka.
Jeho dopisy, chmurné i pokorné zároveň, nabízejí pohled na vnitřní svět mladého muže, který si byl plně vědom své role, cíle a konečného osudu.
Po válce zajímalo nejen japonské psychology to, kde sebevražední letci vzali ke svým činům odvahu. Zatímco někteří odkazují na tradici samurajů, pro které byla čest důležitější než život, jiní připomínají přednášku „Smrt a Život“, kterou v roce 1943 uspořádal pro studenty vysokých škol japonský filosof Hajime Tanabe. Ve svém projevu citoval německého kolegu Martina Heideggera, podle něhož smrt sice ukončovala existenci člověka, ale zároveň definovala život, který jí předcházel. Bez smrti by tedy nebyl život. Tanebe apeloval na mladé muže, aby se konce života nebáli a obětovali se pro záchranu vlasti.
Při sebevražedných útocích na americké terče zahynulo přes 2000 japonských letců, přičemž některé odhady hovoří dokonce až o 3800 zmařených životech. Ty, co už vzlétnout nestačili, pak čekalo velké rozčarování, když Japonsko válku prohrálo. Měli pocit, že jejich kamarádi přinesli své zemi oběť zbytečně.
Jukio Araki se stal symbolem ztracené generace, která vyrůstala ve stínu války a víry v absolutní poslušnost. Jeho fotografie se štěnětem a dopisy rodičům dodnes připomínají, jak tenká je hranice mezi odvahou a tragédií.
Zdroje:
Lamont-Brown, Raymond. Kamikaze: Samurajové bez naděje na návrat. Praha: Beta-Dobrovský, 2004. ISBN 80-7306-108-2.
Mikesh, Robert C.; přel. Vladimír Kára. Zlomená křídla samurajů: Zkáza japonských leteckých sil. Praha: Baronet / Knižní klub, 1998. ISBN 978-80-7214-082-4.
Novotný, Josef. Causa kamikaze. Praha: Naše vojsko, 1991. ISBN 978-80-206-0066-0
Web: https://www.dotyk.cz/magazin/kamikaze-30001008.html
