Článek
Bezprostředně po druhé světové válce se začalo obecně hovořit o nutnosti zajistit dostupnou a bezplatnou zdravotní péči pro všechny. Po únoru 1948, s nástupem komunistického režimu, přišla velká idea: zdravotnictví bude plně státní, soukromé pojišťovny se zruší a nahradí je jedna národní pojišťovna. KSČ tak postupně vybudovala komplexní systém zdravotnických zařízení – od nemocnic a poliklinik až po krajské či okresní ústavy národního zdraví.
Důležité je však dodat, že tento proces nebyl ani rychlý, ani jednoduchý. Ačkoli se už v roce 1948 strana rozhodla pro bezplatné zdravotnictví, teprve v roce 1966 byl systém legislativně nastaven v plném rozsahu. Ani poté se ale nedalo říci, že by byla zdravotní péče skutečně „zadarmo“. Bezplatnost sice byla garantována, ale celý systém trpěl ekonomickou nedostatečností. Na jedné straně stát sliboval rovnost a péči pro všechny, na straně druhé nedokázal financovat dostatek kvalitních léků, přístrojů ani personálu.
Výsledkem byla skrytá nerovnost. K nejlepší péči se často dostali jen ti, kteří měli správné známosti, stranickou příslušnost nebo byli ochotni dávat úplatky. Privilegovaní pacienti se léčili například v pražském zařízení SANOPS – státní sanatorium určené pro nomenklaturní kádry a jejich rodinné příslušníky. Nemocný tajemník ÚV KSČ zde mohl ležet v soukromém apartmá s televizí, ošetřovali ho přední lékaři z celé republiky a dostával léky dovezené ze zahraničí, běžně nedostupné. Léčit se tam mohla i jeho rodina. Zatímco běžní lidé stáli dlouhé fronty, čekali měsíce na vyšetření nebo museli uplácet. Jak popsal tehdejší sanitář Adam Trda, systém byl „prolezlý korupcí skrz na skrz“.
Za svých pražských studií jsem v osmdesátých letech dělal sanitáře ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí a zažil jsem tam nepěknou scénu. Vozil jsem nepohyblivé pacienty na různá vyšetření a zpět. Jednou mi nějaká stařenka dávala do ruky padesátikorunu. Já to udiveně odmítl, ale ona začala naříkat a plakat, že nechce zůstat dole v zimě. Byl jsem z toho šokován, ale později jsem se dozvěděl, že ostatní sanitáři nechávali pacienty, kteří jim nedali „všimné“, čekat třeba tři čtyři hodiny ve studené nemocniční chodbě
Úplatky se netýkaly jen sanitářů. Dokonce i Rudé právo o nich psalo jako o „nešvaru doby“ v rubrice Kde je pravda. Takže socialistické zdravotnictví bylo jako bezplatné deklarováno, bylo tak i vnímáno, ale lidé kromě nemocenského pojištění dopláceli v jiném smyslu slova na postupný kolaps systému. Problematická byla i přetíženost lékařů, na které byla přenesena preventivní péče. To bylo kritizováno už v roce 1968 – preventista měl být přísný úředník, zatímco lékař měl mít prostor pro odbornou práci s pacientem.
Ekonomika zdravotnictví začala postupně kolabovat. Centrální pětileté plánování investic se ukázalo jako neefektivní a systém si pomáhal improvizací – od úplatků až po přenášení nákladů do jiných oblastí. Navzdory ideálům rovnosti se tak socialistické zdravotnictví stalo obrazem své doby: přetížené, podfinancované a neschopné naplnit sliby, které lidem dávalo. Také zde byl nedostatek moderních technologií, zahraničních léků, chyběla výměna informací se Západem. Československo nebylo schopné držet krok se světem v lékařské vědě a vývojem technologií.
Dalším velkým problémem byla (ne)dostupnost zdravotní péče, protože vše bylo direktivní. Lidé si nesměli sami volit svého lékaře, neboť systém jim ho přidělil automaticky podle místa bydliště. Když jste se někam přestěhovali, vyfasovali jste lékaři a ať byl jakýkoliv, byli jste s ním spjati „na věky“. To, co dříve fungovalo alespoň částečně tržně, kdy si pacient mohl vybrat rychlejšího, lepšího a ochotnějšího doktora, nyní zcela zmizelo.
To, že socialistické zdravotnictví nefungovalo úplně podle představ KSČ, dokládá i fakt, že stát přenášel část odpovědnosti na velké podniky. Například na Kladensku, v Praze nebo na severní Moravě si podniky zřizovaly vlastní polikliniky, a některé dokonce i nemocnice, aby svým zaměstnancům zajistily dostupnou péči – tedy mimo oficiální státní systém.
Z dnešního pohledu je nepochopitelné také to, jak omezené byly možnosti navštívit nemocného. Pro psychiku pacienta je přitom kontakt s rodinou velmi důležitý. Návštěvy byly lidem umožněny jen dvakrát týdně ve vymezený čas. Dětem do 10 let byl vstup zakázán úplně.
Ne vše bylo samozřejmě negativní. Chybějící technologie a nedostatek financí bylo nahrazeno obrovským úsilím a kvalitou českých lékařů. Velmi dobře byla rozvinutá preventivní péče, zejména u dětí. Během socialismu dochází k vymýcení dětské obrny, je zavedeno povinné očkování proti tuberkulóze, dochází k feminizaci zdravotnictví. Díky péči o populaci přichází v 70. letech známý babyboom - Husákovy děti.
Přesto nelze zdravotnictví před rokem 1989 idealizovat. Přetížené nemocnice, nedostatek moderních technologií a léků, korupce a nerovnost v přístupu k péči ukazují, že realita byla často daleko od deklarovaných ideálů. Statistiky to potvrzují: zatímco v roce 1948 se Československo řadilo ke světové špičce v délce života, v roce 1989 kleslo na 27. místo. Socialistické zdravotnictví tak nebylo symbolem rovnosti, ale spíše obrazem kompromisu mezi ideály a omezeními centralizovaného systému.
Zdroje:
Kazimour, Ivan. Historie českého zdravotnictví. Praha: Martin Koláček – E-knihy jedou, 2016. ISBN 978-80-7512-594-1
Palec, Rudolf. Socialistické zdravotnictví. Praha: Výzkumný ústav zdravotnické osvěty, 1954.
DRDA, Adam, MLEJNEK, Josef, ŠKODA, Stanislav. Mýty o socialistických časech. Praha: Člověk v tísni, 2010. ISBN 978-80-86961-98-9.
WEB:
https://www.mojezdravi.cz/zdravy-zivotni-styl/zdravotnictvi-za-socialismu-leky-pro-prominenty-a-neustala-statni-kontrola-7332.html?utm_source=chatgpt.com
