Článek
Československá lidová armáda byla jednou z nejpočetnějších ozbrojených sil východního bloku. S tím souviselo i obrovské množství povolanců, kteří se museli přizpůsobit tvrdým pravidlům vojenského života. Mnozí pamětníci na vojnu vzpomínají s rozpaky: na jedné straně kamarádství a disciplína, na straně druhé šikana, strach a touha vojně se spíše vyhnout.
Rozsah armády a nástup do služby
V období normalizace čítala armáda kolem 200 tisíc mužů. Přibližně třetinu představovali profesionální vojáci, zbytek tvořili základní vojáci a studenti vojenských kateder vysokých škol. Kromě toho však působily i další ozbrojené složky mimo struktury ministerstva obrany, například Pohraniční stráž či složky ministerstva vnitra, které znamenaly další desetitisíce mužů v uniformách.
Pro osmnáctiletého mladíka byl nástup na vojnu obrovským zlomem. Během prvního měsíce – tzv. „přijímače “ se z civilisty měl stát voják. Na starosti to dostal velitelský sbor, který měl vyšší kázeňské pravomoci než byly stanoveny v základních řádech. Důvod byl jednoduchý, odnaučit budoucí vojáky všemožným zlozvykům, které si sebou nesli z civilního života. Toto období bylo opravdu náročné: žádné vycházky, tvrdý dril a neustálý dohled nadřízených. První setkání s rodinou si začínající vojáci užili až po měsíci při slavnostní vojenské přísaze, kde se slibovala věrnost KSČ, pracujícímu lidu i Sovětské armádě. Když se dělaly průzkumy sebevražednosti vojáků, ukázalo se, že hned třetina všech úmrtí způsobena vlastní rukou na vojně spadala do tohoto počátečního období ještě před přísahou.
Hierarchie a šikana
Život v kasárnách se odvíjel od neformální hierarchie. Prvním rokem byli nováčci nazýváni jako „zobáci“ či „holubi“, druhým rokem už se z nich stávali „mazáci“ a ti, kteří se blížili k odchodu, si vysloužili označení „supráci“. Z této struktury vycházela i šikana, která byla za socialismu v československé armádě běžným jevem.
Zatímco pamětníci 60. let se o šikaně zmiňují méně, v 80. letech už šlo o systémovou záležitost. Historici, například Jiří Hlaváček se svým týmem, popsali v knize „Mezi pakárnou a službou vlasti“ praktiky, jimiž byli mladší vojáci vystavováni. Měly různé podoby: od nočního buzení a kliků, přes nesmyslné úklidy až po nebezpečné „hry“ typu Gagarin, kdy voják byl zavřen a zamčen do plechové skříně a poté vyhozen z okna. Přestože profesionální velitelé šikanu nepodporovali, postihována byla jen zřídka a v oficiálních dokumentech se objevovala jen výjimečně. Problematika šikany na vojně se promítala i v populární kultuře a byla ovlivněna propagandou. V seriálu Chlapci a chlapi byla bagatelizována tím, že jde jen o jednoho zlého vojáka a přece v každém kolektivu se někdo takový najde. Realita byla ale jiná. Šlo o systémovou a často z vyšších funkcí tolerovanou a neřešenou věc.
Strach a způsoby vyhnutí se vojně
Tvrdá realita vojny byla mezi mladými lidmi dobře známá. Mnozí se jí proto snažili vyhnout, i když to znamenalo velké osobní riziko. Nejběžnější praxe, jak získat modrou knížku – potvrzení o nezpůsobilosti, bylo získání psychiatrické diagnózy, což vyžadovalo pokusit se o sebevraždu, nebo to alespoň nasimulovat. Sebepoškozování za účelem zproštění vojenské služby bylo sice trestné, přesto se ale k němu někteří uchylovali. V 80. letech se rozšířila i toxikomanie, neboť drogově závislé armáda přijímat nechtěla. Někteří mladíci tak začali experimentovat s drogami jen proto, aby se vyhnuli službě.
Existovaly však i legální možnosti. Studenti vysokých škol absolvovali vojnu zkrácenou na jeden rok. Určité profese, například horníci či hutníci, mohli využít náhradní službu, která trvala půl roku – za cenu pracovního závazku v podniku. Policisté rovněž podstupovali jen kratší službu, což zvyšovalo motivaci ke vstupu do SNB, která jinak nebyla moc vysoká. Nicméně vyhnout se vojně bylo velké lákadlo. A nešlo úplně o malá čísla. Zkrácenou vojnu ročně absolvovalo kolem 70 tisíc mužů. Nezapomínejme, že muži v uniformách fatálně chyběli v ekonomice. Šlo o lidi v mladém věku plné síly. Proto tehdejší režim toto umožňoval.
Vojenská služba před rokem 1989 byla pro většinu mladých mužů povinnou zkušeností, která zanechala rozporuplné vzpomínky. Pro jedny byla školou života, zkušeností, zážitků či zdrojem kamarádství, pro druhé traumatem spojeným s šikanou, izolací a strachem. Myslím, že pro většinu bývalých branců platí otřepaná věta. Nikdo neměl vojnu rád, ale každý o ní rád vypráví a vzpomíná na ni.
Zdroje:
HLAVÁČEK, Jiří (ed.). Mezi pakárnou a službou vlasti: Základní vojenská služba (1968–2004) v aktérské reflexi. Praha: Academia, 2022. ISBN 978-80-200-3332-1.
Kindlová, Veronika. Tenkrát v ČSSR: Dva roky základní vojenské služby aneb Vojna není kojná. Český rozhlas Plus, 13. září 2025. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/tenkrat-v-cssr-dva-roky-zakladni-vojenske-sluzby-aneb-vojna-neni-kojna-9552121
WEB:
https://www.vhu.cz/bazanti-a-supraci-kde-byly-koreny-sikany-v-armade-pred-rokem-1989/
