Článek
Důvody jsou nasnadě. Šlo o etnickou směs znesvářených národů s nejasnými hranicemi, různými jazyky, kulturními zvyky a hlavně – s odlišným náboženstvím. Západní a východní křesťané spolu dokázali žít v míru. Větší problém představoval Islám, který zde silně zakořenil díky dlouhé nadvládě Turků. Bavíme se hlavně o Kosovu, Albánii či Bosně a Hercegovině. V průběhu vlády Osmanů v 19.století dochází k častým povstání Srbů, kteří jsou vyvražďováni, a proto exodují na klidnější sever. Mezitím Turci v Kosovu rozdávají Albáncům majetky vysídlených srbských křesťanů. I přesto Srbové tvořili na Kosovu pořád přes 50 % obyvatelstva.
Na začátku 20.století mělo Rakousku-Uhersko na Balkáně imperialistické ambice a samostatné Srbsko jim stálo v cestě. Během velké války padlo 2,5 milionu Srbů. Nicméně se nevzdali a na konci války byli na vítězné straně. Na jaře v roce 1941 vtrhl Wehrmacht do Jugoslávie a obsadil ji. Jižní Srbsko okupuje fašistická Itálie a pod její záštitou vyhlašují albánští nacionalisté velkou Albánii.
V Kosovu začíná etnická čistka. Přes 70 tisíc srbských rodin musí Kosovo narychlo opustit. Hlavní odpor proti nacistům vedl komunista Josip Tito, který po válce dekretem zakazuje návrat Srbů na Kosovo, a jejich domy či půdu rozdává albánské chudině. Po celou dobu komunistické vlády v Jugoslávii je hlídána rovnost mezi menšinami a národy a za projevy nacionalismu jsou tvrdé tresy. Postupem času získávají Albánci v Kosovu velká práva. Mají vlastní školy, svůj rozhlas nebo televizi. A především albánské (muslimské) rodiny mají podstatně více dětí než rodiny srbské.
Na počátku devadesátých let kosovští Albánci demonstrují a přejímají znaky jiných revolucí v Evropě. Jak budoucnost ukáže, spíše než o lidská práva jim jde o etnicky čistou republiku Kosovo.
V druhé půlce devadesátých let vzniká UÇK, kosovská osvobozenecká armáda, kterou spojené státy označují jako teroristickou organizaci. Bojovníci jsou cvičeni a finančně podporováni v Albánii. Na mnoha místech v Kosovu probíhají boje. Prezident Slobodan Miloševič chce celou situaci uklidnit a rozhodl se získat Albánce ekonomicky. Nabídl jim výhodné půjčky, nízké daně, zprostil je povinnosti platit elektřinu apod.
V roce 1998 vypukla v Jugoslávii občanská válka. Tento konflikt byl součástí širší série válek a vedl k vojenské intervenci NATO. Na jedné straně stojí jugoslávská armáda a srbské bezpečností síly podporující vládu Slobodana Miloševiče a na straně druhé kooperuje kosovská osvobozenecká armáda – UÇK, která bojovala za nezávislost Kosova a měla podporu části albánského obyvatelstva. V této době západ velmi akcentuje srbské zločiny, které se děly, ale opomíjí zločiny ze strany Albánců. UÇK například používala děti jako své živé štíty. Záměrně se tito zločinci ukrývali v civilních budovách nebo přiváděli děti do blízkosti svých pozic.
Dále probíhají rozhovory mezi Jugoslávií a kosovskými Albánci, kterým byla nabídnuta smlouva, která jim zaručovala mimořádnou autonomii v rámci Srbska. UČK však chtěla víc a USA trvala na dodatku, který fakticky znamená okupaci státy NATO. A přišlo ono neslavné „humanitární“ bombardování.
Útok na Jugoslávii berou Srbové dodnes jako útok na svůj národ, ne na Miloševičům režim.
O půl roku později vojenské delegace v Kymanhobo podepisují dohodu. Na základě této dohody odchází z Kosova Jugoslávská armáda. Fakticky to pro Srby znamená výběr ze dvou možností. Buď zůstanou a zemřou, nebo odejdou. UČK ničí všechno srbské. Vypaluje domy, aby se odchozí už nikdy neměli kam vrátit.
Tak končí válka v Kosovu. Slobodan Miloševič tráví zbytek života ve vězení, kde později umírá během soudního procesu. Mezitím jsou v Kosovu odkryty hromadné hroby Srbů. Vyšetřování vražd však nikam nevedlo a často pod vedením OSN ani nezačalo.
A Český pohled? Je potřeba si připomenout, že v srpnu 1968 byla Jugoslávie velmi kritická k okupaci Československa, a dokonce jako jediná země mobilizovala armádu.
Je dobré vědět, že v období I. světové války, kdy T. G. Masaryk jezdil po světě a zakládal samostatné Československo, měl u sebe srbský pas, protože c.k. Rakousko-Uhersko mu pas odebralo.
Jinými slovy máme nejen historicky, ale hlavně kulturně, hodnotově i nábožensky k Srbsku daleko blíže než k Albánii.
Nicméně vláda Mirka Topolánka v roce 2008, i přes odpor tehdejšího prezidenta Václava Kaluse, diplomaticky uznala nezávislost Kosova.
Slovensko nikoli. Z důvodu respektu k mezinárodnímu právu, neboť Slovensko vnímá jednostranné odtržení Kosova jako nelegitimní a stále ho považuje (zcela správně) za součást Srbska. Další důvod je pragmatický. Slovensko má obavy z precedentu. Slovensko má vlastní a početnou maďarskou většinu a nechce podpořit myšlenku, že menšina může jednostranně vyhlásit nezávislost.
Zdroje:
THOMAS N., MIKULAN K., Válka v Jugoslávii. Rok vydání 2008. ISBN: 978-80-247-2375-4
ŠTĚPÁNEK V., Jugoslávie - Srbsko - Kosovo. Rok vydání 2016
Web: https://www.institutvk.cz/clanky/1388.html
Dokument: Uloupené Kosovo
