Článek
Některé tradice se drží dodnes. Například ta o kočárku, který nesmí být v domě před porodem, protože jinak by se dítě narodilo mrtvé, je rozšířená stále. Je bez překvapení, vzhledem k období 19. století, že podmínky pro těhotné ženy byly před, během i po porodu velmi tvrdé a náročné. Sociální situace ve společnosti byla taková, že se stávalo poměrně běžně, že těhotné ženy odešly ráno pracovat na pole a tam i porodily. Vdané ženy rodily doma, za asistence porodní báby. Pokud porod probíhal normálně, zvládla ho sama. V případě komplikací byl někdo z rodiny vyslán pro lékaře. Ale nebylo to příliš časté, neboť si rodina nechtěla anebo nemohla lékaře z finančních důvodů dovolit.
Nejvíce dětí umíralo krátce po narození a nejčastější příčinou byly křeče označované jako „psotník“. Pod tímto slovem se ukrývali různé nemoci. Spoustu miminek zemřelo z důvodů předčasných porodů či nízké váhy novorozence. První inkubátor vznikl na konci 19.století a šlo o jakýsi vyhřátý box, který měl zajišťovat stabilní teplotu pro novorozené děti. V prvních 6 týdnech po porodu se žena nazývala koutnice, protože její postel stála v rohu, chcete-li v koutě místnosti a od ostatních byla oddělena červeným závěsem.
Během šestinedělí byla žena považována za nečistou, proto byla izolována od ostatních osob. Měla zakázáno vycházet z domu a z důvodu pověr nesměla ani péct chleba (zhořkl by), dojit krávu (matka by přišla o mléko), čerpat vodu se studny (vyschla by). Toto období 6 týdnů tedy žena trávila v koutě a starali se o ni sousedé, kteří ji nosili dárky v podobě jídla. Zásadní událostí pro téměř každou rodinu byla křest, neb drtivá většina obyvatel českých zemí byla křesťanského vyznání. A právě tímto slavnostním aktem, kdy matka poprvé po porodu vstoupila do kostela, byla žena při obřadu symbolicky očištěna a mohla se vrátit ke všedním činnostem běžného života. Doba oddělení skončila.
Ženy se vracely velmi brzy do práce, často kolem onoho šestého týdne od porodu, ale někdy dokonce ještě dříve. Pracovní doba byla dlouhá, hodinová polední přestávka mnoho neřešila, takže se dítěte zpravidla ujala nějaká sousedka, která zůstala po porodu doma, a za malý poplatek ho kojila spolu se svým. Kočárek neexistoval, miminka se venku prostě nosila v náručí. Na venkově se často používala nůše. Až koncem 19. století, když lékaři začali doporučovat procházky na čerstvém vzduchu, začaly vznikat první varianty kočárků.
Ošacení dětí se neřešilo vůbec. Nebyla důležitá ani móda, ani barva. Až do čtyř let vypadali chlapci a děvčata stejně. Oblečení se po generace dědilo v širokém příbuzenstvu, a to jak u chudiny, tak u zámožných lidí. Boty byly drahé. Proto ještě na začátku 20. století chodili na venkově děti i dospělí bosí. V zimě nosili většinou podomácku vyrobené dřeváky.
Rodina výchova byla nesrovnatelně autoritativnější, než je dnes. Autoritu rodičů také dokládal fakt, že jim musely děti vykat. Vztah dítě - otec byl opět daleko méně bezprostřední, než je dnes. Za prvé byl otec často výrazně starší než matka, takže mu náleželo právo na klid a odpočinek, za druhé odcházel do práce ráno a vracel se večer, když děti už spaly.
Všeobecně lze říci, že rodiče byli nejspokojenější, byla-li v potomstvu zastoupena obě pohlaví. Syn nemusel být nutně prvorozený, úsloví „napřed chůva, potom kluk“ vystihuje vše. Synem se matka pyšnila, s dcerou sdílela radosti i trápení.
Život ženy s malými dětmi v 19. století byl náročný, plný tradičních rolí a očekávání, přičemž chyběla podpora moderních institucí. Ženy čelily těžkému pracovním dni spojenému s péčí o domácnost a děti, a to v kontextu omezených práv a možností. Společnost kladla důraz na rodinnou soudržnost, ale i na obětování se pro rodinu, což často vedlo k vyčerpání.
Zdroje:
KNEBLOVÁ, H.: Za časů našich prababiček a pradědečků. Život na přelomu 19. a 20. století. Rok vydání 2021, ISBN 978-80-242-7227-6
LENDEROVÁ, M., JIRÁNEK, T., MACKOVÁ, M.: Z dějin české každodennosti. Rok vydání 2023, ISBN 978-80-246-3510-1
BURKE, P.: Variety kulturních dějin. Brno 2006
