Článek
Pojem bydlení se v čase hodně měnil. V dávných dobách až do středověku měly příbytky plnit funkci ochrany před chladem, nepohodou a měly být určitým bezpečím. V raném novověku už lidé v domech pracovali, odpočívali a využívali jej i k občasnému rozptýlení. Je zřejmé, že kvalita i vzhled vlastního domu byly značně proměnlivé. Do pojmu bydlení se vešly stavby od doškové chalupy až po aristokratický palác. U sedláka dům zahrnoval stáje a chlévy, u řemeslníků dílny se zařízením, u kupců krám a sklad se zbožím. Domy byly ohraničené zdí, plotem či nějakým hrazením. Narušení tohoto prostoru bylo považováno za těžký prohřešek. Dispozice domu vždy závisela na tom, jak moc bohatý a vlivný byl majitel. Nižší vrstvy obyvatel považovaly za velký byt ten, který má jednu místnost a kuchyň. Zámožnější osoby si žádaly vícepokojové byty s vlastní ložnicí či koupelnou.
Důležitá byla i lokace. Dlouhou dobu platilo, že bydlet v centru, tedy uvnitř původních hradeb, bylo velmi prestižní. Až na konci 19.století si zámožné vrstvy uvědomily, že dům za hradbami nabízí více klidu a ve městech jako je Praha začaly vznikat vilové čtvrti. Na přelomu 19. a 20.století také velmi pokročila výstavba činžovních domů. V důsledku průmyslové revoluce a urbanizace začalo směřovat do měst stále více lidí a nemalá část z nich „osídlila“ malinké byty právě v oněch činžovních domech pavlačového typu. Pochopitelně úplně jiná situace byla na venkově, kde se architektura až do začátku 20.století moc neměnila. Dřevěná stavení jen velmi zvolna ustupovala zděným domům. Co se změnilo, byl pohled na vlastnické a nájemné bydlení. Ještě kolem roku 1800 v Praze každý, kdo jen trochu mohl, vlastnil svůj byt nebo dům. Lidé to vnímali jako vhodné a bezpečné uložení kapitálu. Pohromadě v nájmu bydlela pouze chudina. S přílivem lidí z vesnice do měst díky industrializaci zmizelo ono hanlivé stigma „nájemníka“ a tito lidé už nebyli automaticky degradováni v sociálním postavení, jako to bylo dříve.
Ještě před první světovou válkou asi šestina Pražanů stále bydlela v přeplněných bytech, kde v jedné místnosti žili více jak tři osoby. Ve čtvrtích jako byl Žižkov či Holešovice to bylo bezmála 80 % bytů. Hlavně na Žižkově byly velmi špatné podmínky pro život. Činžovní domy v této čtvrti tvořily byty o jedné místnosti, bez příslušenství a se společnými suchými záchody na každém poschodí. Velký problém představovalo osvětlení místností, zvláště kuchyně, jejíž okna vedla na pavlač. Elektřina a voda byla do domů hromadně zaváděna až před první světovou válkou. Světlo bylo atributem luxusu, protože patřilo (v jakékoli formě) mezi velmi nákladnou komoditu. Jen na osvětlení kostelů se nešetřilo, protože Boží světlo mělo osvítit lidstvo. Postupně se mění vybavení kuchyně. Končí dlouhá éra černých kuchyní a otevřeného ohniště. Lidé začínají pořizovat stolokrb (sporák) s pečícími troubami, které umožnily čistý provoz místnosti. Pilířem každé domácnosti byl jídelní stůl, kde se jedlo, pracovalo i diskutovalo o každodenních radostech a strastích a kde se dělala důležitá rozhodnutí pro celou rodinu.
Velmi vysoké bylo nájemné, takže když se příjem rodiny zmenšil, musela se přestěhovat. Ve velkých městech se tak lidé prakticky neznali, protože fluktuace obyvatel (hlavně v bytových domech) byla obrovská. Některé rodiny se musely stěhovat i čtyřikrát do roka. Takže je bez překvapení, že to bylo zpravidla do horších podmínek. Velmi těžké to měly početné rodiny. Sociální cítění majitelů domů nebylo valné, zajímal je primárně zisk, a proto děti znamenaly při hledání bytu přitěžující okolnost. Důvod nebyl jen častá finanční slabost vícepočetných rodin, ale také hluk, pláč či nepořádek. Zkrátka vše, co mohlo rušit sousedy a co k dětem neodmyslitelně patří. Situace se nezměnila ani po válce, v období první republiky. Naopak, bytová krize se ještě prohloubila v důsledku mj. toho, že byl uzavírán velký počet sňatků.
Dnes, kdy máme stabilnější a komfortnější možnosti, nám může připomínka těchto minulých zkušeností posloužit jako cenná lekce v hodnotě domova, rodinné soudržnosti a adaptabilitě. Měli bychom si vážit toho, kde žijeme a co máme. Není to samozřejmost.
Zdroje:
STRETTIOVÁ, M.: O starých časech a dobrých lidech. Rok vydání 1940, Praha
KNEBLOVÁ, H.: Za časů našich prababiček a pradědečků. Život na přelomu 19. a 20. století. Rok vydání 2021, ISBN 978-80-242-7227-6
LENDEROVÁ, M., JIRÁNEK, T., MACKOVÁ, M.: Z dějin české každodennosti. Rok vydání 2023, ISBN 978-80-246-3510-1
