Článek
Fenomén násilí je nemoc, která nás nemilosrdně sráží do propasti iluzí o naší dokonalosti a přesvědčení že nám se nic nemůže stát.
Žel, je to viditelné zejména u mladých lidí, agresivita funguje
jako prostředek k prosazení svých sobeckých zájmů, k uvolnění nakumulované agrese, frustrace z neúspěchu ve škole, snaha vyniknout mezi vrstevníky, bez ohledu na důsledky, které z agresivního chování vzejdou. Je zpravidla nasměrováno tam, kde se dá očekávat nejmenší odpor, pomyslná beztrestnost, v anonymitě davu. Na jedné straně přináší bolest jak fyzickou, tak duševní, spojenou se zraněním, v tom horším případě se smrtí oběti, na druhé straně uvolňuje agresivitu, zbavenu jakýchkoli zábran. Psychologové si kladou otázku, kde se násilí a její růst bere, kde se vzala ta neskutečná bezohlednost a naprostá absence empatie zvláště u mladé generace a troufám si tvrdit i u dětí předškolního věku. Starší generace oprávněně soudí, že chybí onen generacemi osvědčený nástroj zvaný „pár facek“ či pořádně na „zadek“. Násilí a způsobená újma, spolu s případným trestem, je jen důsledek něčeho, co se nemělo stát. Příčinu je třeba hledat a potírat tam, kde vznikla. Nelze souhlasit s argumenty, které se v souvislosti s výchovou vyrojily v poslední době. Psycholog Dr. Benjamin Spock /USA) řekl, že bychom neměli dětem naplácat, když se chovají špatně, protože by se jejich malé osobnosti mohly deformovat a tím bychom uškodili jejich sebeúctě. Jeho syn díky aplikovaným výchovným metodám spáchal sebevraždu. Pedagogickým pracovníkům se nařizuje děti ukázňovat, když se chovají špatně. Pedagog se v žádném případě nesmí dotknout žáka, když se špatně chová, neboťjej to může do budoucnosti psychicky poškodit, zvýšení hlasu se nedoporučuje. Jak se má zachovat učitel, který je svědkem brutálního ataku mezi spolužáky, kdy si silnější jedinec zkouší na slabším údery a kopy viděné v akčním filmu. Nejedná se o jen o pubescenty, je znám případ, kdy osmiletý žák kopl stejně starou dívenku do břicha, tak jak to viděl ve filmu, a která jen zázrakem přežila. Jsou známy desítky případů, které skončily podstatně hůř. Naše současná společnost je denně konfrontována s násilím a vulgaritou nejhrubší- ho zrna. Zábavní průmysl protlačil do našich domácností show, filmy a hudbu zobrazující a podporující násilí a smrt v jakékoli podobě, užívání drog, sex, vraždy a sebevraždy. Producenti tvrdili, že je to přece jen zábava, nikdo to přece nemůže brát vážně. Opak je pravdou. Děti bez životních zkušeností vnímají mediální agresi velmi citlivě. Je to fenomén, který je silně oslovuje, snaží se jednotlivé hrdiny napodobovat, násilí a případná smrt je něco, co skončí, mrtvý vstane, zraněný si v horším případě odplivne a jede se dál. Dítě není schopno analyzovat intenzitu úderů a kopů. Věří tomu, co vidí na obrazovce. V reálu již jeden úder může znamenat smrt. Akční hrdina jich snese desítky, je přejet autem, udeřen železnou tyčí do hlavy, kopnut do tváře a ejhle – funguje dál. Je king. V reálném životě je to ale úplně jinak, zraněný je zraněný a mrtvý je mrtvý. Potoky krve, tekoucí denně z monitorů, zoufalství lidí, kteří díky násilí trpí, nechávají dnes již mnohé okoralé dušičky netečnými. Můžeme si položit sofistikovanou otázku: Proč mnohé děti postrádají jakékoli zábrany při páchání násilí, proč nedokážou rozlišovat mezi tím, co je správné a špatné, proč je jim jedno, když se mučí, zabíjí a vraždí? Odpověď hledejme, my zkušení dospělí, u sebe. Je na zamyšlení, jak jednoduše vyřadili lidé slušnost ze svého života. Je na zamyšlení, jak naivně věříme tomu, co se píše v novinách a co říkají sdělovací prostředky, a navíc mnohdy pochybujeme o tom, co nám říká zdravý rozum.
Děláme si víc starostí s tím, co si o nás myslí lidé, než s tím, co nám říká vlastní svědomí. Budeme sklízet to, co jsme zaseli. Věřme, že ta sklizeň bude ještě k jídlu.
