Článek
Fašismus a komunismus mají mnoho společného. Fašisté propagovali nacionální socialismus a komunisté internacionální socialismus. Oba režimy byly zvoleny lidmi, a když se dostaly k moci, zrušily demokratické volby a pronásledovaly a vraždily své odpůrce. Fašismus byl poražen a je zakázán, zatímco komunismus je povolen. Proč? Obě ideologie mají na svědomí miliony životů, přičemž komunisté jich mají na svědomí více než fašisté, vládli déle a ve více státech. V Severní Koreji komunisté dodnes vraždí lidi.
Dnešní komunisté se distancují od stalinismu, který odsuzují, ale stále opěvují Lenina. Lenin, inspirován Marxovým učením, vytvořil a prosazoval svoji vizi sociálně spravedlivého státu. Aby ji mohl realizovat, potřeboval lidi, kteří mu pomohou. V Rusku byla velká chudoba, a tak bylo snadné poštvat chudé proti bohatým. Rozděl a panuj, to je osvědčený nástroj všech, kdo chtěli vládnout lidem – od Alexandra Velikého, Césara, Hitlera, přes Lenina, Stalina, až po současné politické osobnosti.
V carském Rusku bylo mnoho chudých, a proto zvítězili. Následně se rozpoutal teror, jaký je obvyklý v každé diktatuře, která se snaží udržet u moci. Pro popravu stačilo označit člověka za nepřítele revoluce. Lenin vyslal lidi bojovat proti carskému teroru, ale komunistický teror, který následoval po revoluci, byl mnohem horší než carský. Kdekoliv komunisté převzali moc, následovalo vraždění a pronásledování těch, kteří s komunistickou mocí nesouhlasili. Lenin zavedl kolektivizaci, která způsobila smrt pěti milionů lidí hladem. Používal praktiky podobné těm, které používal Hitler. Když se objevily protesty proti popravám a krutému zacházení, zejména s dětmi, Lenin prohlásil: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“ Vladimir Iljič Lenin – Wikipedie (wikipedia.org)
Leninův sociální experiment způsobil smrt mnoha milionů lidí. Rozdíl mezi Stalinem a Leninem spočívá v tom, že Lenin věřil v to, co dělal, a považoval miliony mrtvých za daň, kterou je nutné zaplatit za vytvoření sociálně spravedlivé společnosti. Stalin naopak ničemu takovému nevěřil. Pouze zneužil Leninovu utopistickou ideu, aby mohl vládnout bez omezení. Pomohl svrhnout cara a stal se mnohem horším vládcem, než byl car sám.
Díky hladomoru, který způsobila kolektivizace, si Lenin uvědomil, že sociálně spravedlivý stát, tak jak si ho představoval, není možný, a proto vyhlásil NEP, novou ekonomickou politiku. Pochopil to, co po něm pochopil až Gorbačov. Za NEPu se lidé v Rusku začali mít lépe, bylo povoleno drobné podnikání, ale sociální spravedlnost se stala jen proklamací, která nikdy a nikde nebyla uskutečněna, protože naprostá většina lidí nejdříve myslí na sebe a pak teprve na ostatní, a v sociálně spravedlivé společnosti, tak jak ji prezentovali komunisti, by tomu mělo být naopak. Jedinec se má obětovat ve prospěch ostatních. V komunistické představě má jedinec pramalou hodnotu. Vše je podřízeno zájmu většiny a o tom, co je v zájmu většiny, rozhodují komunisti, aniž by se na to ptali lidí. Po smrti Lenina Stalin NEP zrušil a následoval tvrdý stalinismus, který byl u nás prosazován až do Sametové revoluce. V roce 1968 jsme se pokusili nastolit socialismus s lidskou tváří a sovětští stalinisté na nás poslali tanky.
U dnešních komunistů se již nemusíme bát stalinistických metod, ale měli bychom se bát jejich sociální spravedlnosti. Tato u lidí velmi populární představa stále umožňuje komunistům získávat voliče. Proč bychom se měli bát sociální spravedlnosti? Protože se nedá lidem nařídit. Tu může nastolit jen diktatura, a ani ta to nedokáže. Komunisti vzali bohatým jejich majetky a řekli lidem, že to, co patřilo bohatým, patří teď jim. Sami si z toho, co sebrali, pro sebe vzali nejvíc. Lidé již nemuseli pracovat pro bohaté, žili v iluzi, že pracují pro sebe. Ale nic jim nepatřilo, vše patřilo státu, a tak lidem přestalo záležet na tom, co nebylo jejich, a podle toho také pracovali. Když fabrika nebo hospodářství někomu patří, stará se, aby to prosperovalo. Když patří státu, nepatří nikomu a nikomu nezáleží na prosperitě. Lže se a podvádí, plán se plní jen na papíře a ve skutečnosti jde vše od desíti k pěti. Proto Čína upustila od komunistického sociálního experimentu a nastolila soukromé podnikání. Její ekonomika okamžitě vzrostla. U Bati se dělníci měli tak dobře, jak se za komunistů nikdy nikde neměli.
Je pozitivní, že Kateřina Konečná, Okamura a Babiš slibují lidem spravedlivější vládu. Sliby jsou snadné, ale lidé by si měli všímat, že neuvádějí, jak chtějí své plány realizovat. Je třeba zvážit, zda to nebude další sociální experiment, který povede k větší rovnosti za cenu zchudnutí všech. Bohatí ztratí více než chudí, což se chudým může líbit. Je důležité si uvědomit, že čím více je ve státě bohatých, tím lépe se daří i chudým. Kdybychom žili jako chudí v Americe, byli bychom spokojeni. Ale američtí chudí nejsou spokojeni, protože vidí, že jiní žijí lépe. Chudoba se liší v Americe, u nás a v Africe. Pro chudého Afričana je náš chudý člověk bohatý. Chudobu neposuzujeme podle toho, kdo je chudší než my, ale podle toho, kdo je bohatší. Většina lidí na této planetě je mnohem chudší než nejchudší z nás. Neměli bychom závidět bohatším, ale měli bychom si vážit toho, co máme, protože sociální spravedlnost tak, jak ji prezentují komunisté není možná.
Schopní lidé poskytují ostatním práci a mají více než ti, kteří pro ně pracují. Čím více mají schopní, tím více zbyde na ty, kteří pro ně pracují. Konečná, Babiš a Okamura však slibují, že budou rozdávat, ale aby mohli rozdávat, musí vzít bohatým. Chudým není co vzít. Pokud bohatí zchudnou, postihne to všechny. Komunisté chtějí rozdávat to, co sami nevytvořili, a v tom se od dob Lenina nezměnili. Leninův sociální experiment selhal, a přesto ho komunisté oslavují, což naznačuje, že se k němu chtějí vrátit. Proto bychom je neměli volit.
Mezi nacionálním socialismem a internacionálním socialismem není podstatný rozdíl, a proto by mělo být zakázáno propagovat i komunismus. Nemůžeme lidem zakázat věřit v tuto utopistickou ideologii, ale můžeme zakázat její propagaci. Každý má právo prohlásit, že je fašista nebo komunista, a nemělo by se mu za to nic stát, protože je to jeho přesvědčení. Pokud však někdo obhajuje a propaguje fašismus nebo komunismus, mělo by se mu v tom zabránit.
Demokracie znamená svobodu názoru. Ale jedna věc je mít názor a druhá věc je šířit tento názor s cílem sjednotit lidi se stejným názorem. Demokracie by se neměla bránit proti jednotlivci, ale proti skupinám lidí, kteří se sjednocují s cílem ohrozit demokracii, se demokracie bránit musí. /Konkrétní informace čerpány z Wikipedie./
