Článek
Současný volební systém vyvolává chaos a brání vládě v racionálním rozhodování. Po revoluci bylo nutné zavést poměrný volební systém, aby lidé mohli svobodně volit důvěryhodné strany. Domnívám se, že to mělo být dočasné opatření, po kterém měl následovat většinový systém. Poměrný systém je spravedlivější a umožňuje volbu podle přesvědčení, avšak různost preferencí způsobuje, že žádná strana nedosáhne potřebného výsledku pro samostatné vládnutí, a musí tak hledat koalici. Porovnání s většinovým systémem ukazuje, že strana s nejvíce hlasy bere vše, což může vést k tomu, že reprezentuje menšinu a nikoli většinu. Ačkoliv je to nespravedlivé, pro efektivní fungování vlády je to nezbytné.
Máme tu otázku: chceme, aby někdo zastupoval většinu ve vládě, zatímco žádná strana nenese odpovědnost za chybná rozhodnutí, nebo si přejeme vládní funkčnost s možností kontroly a hodnocení jejích rozhodnutí? Orchestr může řídit pouze jeden dirigent, ale v parlamentu do probíhajícího procesu zasahují všichni. Každá strana má odlišné názory na správnost a snaží se je prosadit. Paradoxem koalice je, že o vládních rozhodnutích rozhoduje nejslabší strana; pokud její hlasy vládě chybí, může diktovat podmínky, přestože má nejméně mandátů. Vláda tak často přijímá rozhodnutí jako pejsek s kočičkou při pečení dortu. Na začátku je vládní návrh, ke kterému se koaliční strany vyjadřují, každá přidá své myšlenky a nesouhlasy, což vede k tomu, že se původní záměr deformuje. Až když jsou ambice všech stran uspokojeny, může být návrh schválen, přičemž na konci už nemůže být dobrý. Takto probíhá schvalování v koalici.
V systému s jednou stranou předkládá tato strana vládní návrh, který musí být schválen ve sněmovně. Opozice může vyjadřovat námitky a připomínky, ale rozhodnutí zůstává na vládní straně, jež za něj nese odpovědnost. V orchestru se hudebníci vyjadřují k vizím dirigenta, ale nakonec on rozhodne, co se bude hrát. Pokud se koncert nepovede, publikum příště nepřijde. Stejně tak špatná vláda může ztratit podporu voličů nebo být opozičními stranami a veřejností donucena k odstoupení. Ve většinovém systému mají opoziční strany větší váhu a odpovědnost než v systému poměrném. V koalici nejsilnější strana spoléhá na podporu koaličních partnerů; pokud vládne osamoceně, čelí většímu tlaku na odpovědnost. Zatímco v koalici nese nejsilnější strana pouze politickou odpovědnost, rozhodnutí jediného subjektu může být buď dobré, nebo špatné. Odpovědnost za rozhodnutí koalice je však vždy negativní, takže lidé často říkají, že koalice je špatná, ale můžeme opět volit neefektivní koalici, proto je nutné změnit volební systém na většinový. Ten sice není spravedlivý, ale umožňuje jedné straně jasně rozhodovat, což lidé mohou objektivně hodnotit. Ideální systém je Osvícenský absolutismus s jedním zvoleným vládcem, což se blíží prezidentskému systému. I v něm však prezidentova rozhodnutí musí schvalovat parlament, což vede k deformacím původního návrhu.
Skutečně spravedlivá a dobrá vláda neexistuje; nejlépe je, když rozhoduje co nejméně subjektů. Od prvních svobodných voleb jsme nezažili dobrou vládu. Nové politické strany, které slibovaly změnu, většinou zanikly (např. ODA, Unie Svobody, Věci Veřejné, Republikáni, Zelení). Tradiční strany, jako ČSSD a KDU-ČSL, jsou na pokraji volitelnosti. Bez změny volebního systému se situace nezlepší. Ačkoliv většinový systém není ideální, je racionálně lepší než poměrný, který vytváří pocit vlivu, avšak výsledky jsou iracionální. Špatná vláda jedné strany pod kontrolou opozice je vždy lepší než vláda jakékoli koalice.
K změně volebního systému je potřeba více než nadpoloviční většina; spolupráce dvou nejsilnějších stran je nezbytná, ale často ji nemají. I kdyby ji měly, preferují vládnout bez absolutní zodpovědnosti. Malé strany souhlasit nebudou, neboť by přišly o možnost podílet se na moci. Volební změnu by strany mohly iniciovat hlasy voličů, avšak ty to často neudělají ze stejných důvodů jako malé strany. Z tohoto pohledu není změna volebního systému možná.
Proč tedy píši tento článek? Aby lidé pochopili, proč nemůžeme mít dobrou vládu. Chceme, aby se politici dokázali racionálně domluvit, avšak požadujeme něco, čeho sami nejsme schopni. Parlament odráží vztahy mezi lidmi; když se naučíme slušně komunikovat, pak teprve můžeme očekávat totéž od politiků, protože ti jsou nám podobní.
