Článek
Byl jsem obyčejný dělník v ČKD, ne student, ale sledoval jsem dění kolem a styděl jsem se. V Rusku Perestrojka, v Polsku Solidarita, v Maďarsku to komunisté vzdali sami, a v NDR padla Berlínská zeď. Kolem nás se lidé postavili proti komunistické totalitě, a naši soudruzi se tvářili, že jich se to netýká. Snažili se udržet moc potlačováním snah o svobodu, aby mohla být zachována vláda jedné strany.
Na Svobodné Evropě jsem se dozvídal o plánovaných protestech. Chtěl jsem se zúčastnit demonstrace 21. srpna, ale nemohl jsem. Když jsem slyšel o demonstraci 28. října, rozhodl jsem se zúčastnit, abych se přestal stydět. Měl jsem manželku a tři děti. Ta mě od toho odrazovala, ale řekl jsem, že tam jít musím. Na této demonstraci jsem nebyl příslušníky Veřejné bezpečnosti napaden. Tehdy byla tato instituce zaměřena spíše na potlačení svobodného chování občanů než na jejich ochranu. Byla to Veřejná nebezpečnost.
V roce 1968 začali policisté nosit identifikační čísla na uniformě, což umožnilo občanům adresně si stěžovat na jejich chování. Všude v demokratických státech jsou policisté takto označeni a v totalitních státech označeni nejsou. Před a po tomto roce policisté čísla nenosili, což jim umožňovalo beztrestné svévolné jednání. Občas stačilo se na policistu špatně podívat, aby si vymyslel důvod k zatčení. Byl jsem svědkem, že k tomu několikrát došlo a byly použity donucovací prostředky, i když se zatčený nebránil. Báli jsme se víc policistů než zločinců.
17. listopadu 1989 byla studentům povolena manifestace na Albertově. Domluvil jsem se s dvěma kamarádkami a šli jsme se podívat. Řečníci požadovali konec totality a skandovala se protivládní hesla. Skandování nemám rád. Zúčastňuji se protestů, ale ne davového skandování. Dav často jednává iracionálně a extrémně, čemuž se vyhýbám.
Po ukončení manifestace na Albertově se část zúčastněných rozešla a část se vydala průvodem na Vyšehrad. Tento průvod byl povolen a tím měla být manifestace ukončena. Lidé se začali rozcházet a když jsme prošli Táborskou bránou, kdosi zvolal: „Jdeme na Václavák.“ Opět se část zúčastněných rozešla a část se vydala na Václavské náměstí. Z povolené manifestace se stala nepovolená demonstrace. Já a jedna kamarádka jsme šli s demonstranty. Druhá kamarádka šla domů, musela k dětem, ale řekla mi, ať se u nich stavím a povím, jak to dopadlo. Došli jsme na nábřeží a odbočili jsme do nějaké úzké ulice, která vedla k Václaváku. V této ulici nás zablokovali policisté se štíty. Průvod se před nimi pokojně zastavil a policisté také stáli a nic se nedělo. Existuje fotka, kde dívka dává policistovi se štítem kytici. Byl jsem u toho. Policista stál rozpačitě a nevěděl, co má dělat. Dívka mu zastrčila kytici za štít a on ji setřásl, jako by mu za štít dala jedovatého hada.
Průvod se pokojně obrátil, vrátili jsme se na nábřeží a šli jsme k Národnímu divadlu. Kamarádka si odskočila na WC do vinárny a čelo průvodu se nám vzdálilo. Nevěděli jsme, že u Národního divadla policisté nechali část průvodu projít na Národní třídu a zbytku průvodu to nedovolili. Abychom průvod dostihli, proběhli jsme mezi starou a novou budovou Národního divadla, a tak jsme se na Národní třídu dostali. Šli jsme vzadu a najednou se za námi objevili policisté s obušky a začali demonstranty mlátit. Rychle jsem se prodral do čela průvodu. Moje kamarádka se mi ztratila. Později vyprávěla, že vběhla do otevřeného domu, tenkrát se ještě nezamykalo, a dva policisté vběhli za ní. Ve třetím patře se otevřely dveře a dva starší lidé ji u sebe schovali. Policisté odešli a ona již dál nedošla.
U Mikulandské ulice policisté přestali pronásledovat demonstranty, vytvořili kordon a tlačili nás před sebou. Před Spálenou ulicí však stál další kordon, který nás dál nepustil. Policisté nás obklopili a my neměli kam jít. Kordony zůstaly nehybné a nic se nedělo. Byl jsem v podloubí bývalého kina Metro, ani odtud se nedalo odejít. Někteří studenti si sedli na zem před policisty a zapálili svíčky. Dlouho se nic nedělo, až někdo vykřikl: „Jedou na nás tanky.“ Ve skutečnosti to byly obrněné transportéry s drátěnými rámy, které najely na sedící studenty a donutily je vstát. Transportéry stlačovaly demonstranty a lidé začali křičet, že se chtějí rozejít. Nastala zvláštní situace: z jedné strany nás policisté vyzývali k odchodu, zatímco z druhé strany nám v odchodu bránili.
Transportéry nás stlačily tak, že jsme byli doslova napresováni na sebe. Kdybych zvedl nohy, tak jsem nemohl upadnout, nebylo kam. Mezi námi byly i děti, a lidé se snažili vytvořit prostor, aby se neudusily. Křičeli: „Chceme se rozejít,“ ale policisté nadále hlásali, abychom se rozešli, aniž by nám to umožnili. Panika začala vzrůstat, a já jsem také cítil strach. Po delší době jsem vnímal, že se sevření kolem mě uvolňuje a viděl jsem, jak lidé odcházejí směrem k podloubí vedoucímu do Mikulandské ulice. Mezi kordony policistů se začal prostor vyprazdňovat, a tak jsem se také vydal k podloubí. Když jsem přicházel, slyšel jsem, že lidé procházející podloubím jsou biti.
Nikde se o tom nepíše, ale prostor bylo možné opustit i mimo toto podloubí. Před podloubím stáli policisté a vytvářeli uličku, kterou lidé procházeli, a nikdo je nebil. Rozhodl jsem se jít touto cestou. Snažil jsem se působit sebevědomě, což zaujalo jednoho policistu. Opřel obušek do mých zad, strčil do mě a zvolal: „Táhni.“ Jako sebevědomý občan jsem odvětil: „Vždyť jdu.“ Následovala rána obuškem do zad, což nebolelo, ale další dva policisté mě udeřili obušky zezadu přes stehna. Byli si dobře vědomi, co dělají. Najednou jsem byl chromý, chytil jsem se sloupu dopravní značky a visel tam. Mladý muž s dívkou, kteří šli přede mnou a nic se jim nestalo, se vrátili a ptali se, zda potřebuji pomoc. Odpověděl jsem, že jen musím počkat, až se mi vrátí schopnost chodit.
Nevím, jak dlouho jsem tam visel, ale když jsem cítil, že se mohu pustit, vyrazil jsem kolébavým krokem jako kachna za kamarádkou, které jsem slíbil, že se u ní zastavím a povím, jak to dopadlo. Bydlela naproti Kotvě v Truhlářské ulici. Dokázal jsem tam dojít. Vyprávěl jsem, jak to probíhalo, a zmínil jsem se i o bití, řekla: „Ukaž.“ Svlékl jsem si kalhoty a ukázal zraněná stehna. Měl jsem tam jen tři červené pruhy, které později ztmavly a které jsem použil jako důkaz, když ředitel v ČKD, na nádvoří, kde jsme později vypískali Štěpána, tvrdil, že se na Národní třídě nikomu nic nestalo. Řekl jsem: „Pane řediteli, sundám kalhoty a ukážu vám, co se stalo.“ Odešel a kalhoty jsem sundávat nemusel.
Ten večer jsme s kamarádkou poslouchali Svobodnou Evropu, abychom se dozvěděli jak to budou komentovat a slyšeli jsme o smrti Matina Šmída. Věřili jsem tomu a bylo to jako když nás polije važící vodou. Tak jsem prožil začátek Sameové revoluce, které jsem se aktivně zůčastnil jako dělník v ČKD. Ale to je jiný příběh. Ten je o tom, jak jsme v ČKD dělali revoluci.
Existují spekulace, že akce byla předem naplánována a účastníci zmanipulováni. Vše nasvědčuje tomu, že to tak bylo. Ale ti, co se vydali na Václavák, nevnímali, že jsou manipulováni. Svobodně tak vyjadřovali svoji nespokojenost s totalitou. Chovali, se nenásilně, k násilí se nedali vyprovokovat, a s tím ti, kdo to naplánovali, nepočítali. Ti očekávali, že vyprovokují násilí, což se však nestalo. Byli zbiti mladí lidé, kteří neudělali nic jiného, než že pokojně manifestovali svoji nespokojenost. A tak si lidé v tomto státě konečně uvědomili, že tento režim se reformovat nedá, že musí být svržen a jejich děti jim šly příkladem. Proto byla revoluce Sametová. Uvedu dva texty z písní Karla Kryla; první vyjadřuje to, v čem jsme žili a druhý prorocky predikuje, co se stane.
Veličenstvo Kat. Byl hrozný tento stát, když musel si se dívat. Jak zakázali psát a zakázali zpívat. A bylo jim to málo poručili dětem, modlit se, jak si přálo veličenstvo kat.
Divný kníže. Dál kníže nosí věnce tou zemí zděšenou. On strach má za spojence, jde s hlavou svěšenou. A netuší že děti, z té země, v které mrazí, prostě a bez závěti, mu jednou hlavu srazí.
