Článek
Během mého pátrání po účasti Jiřího Františka Červenky (1) v povstalecké skupině Šumava II (2) jsem měl příležitost se několikrát setkat s panem Antonínem Kuncem, znalcem vojenské historie a autorem poutavé knihy „Tajemství Františkova a pramenů Vltavy“ (3). Byl to nejen erudovaný znalec a odborník, pátrající po nacistické letecké továrně na Šumavě, ale i velmi schopný analytik a příjemný diskutér a společník, který mi nezištně pomohl v mé věci. Jeho vleklá a těžká nemoc naše setkávání bohužel předčasně ukončila.
Dovolte mi, abych vás jeho prostřednictvím seznámil s jednou poválečnou událostí, která nabízí pohled na poválečnou situaci na MNO a umožňuje částečně odhalit historii výzkumu, vývoje a výroby tajných německých zbraní na našem území.
Pátráním a ověřováním prvotních poznatků o tajných zbrojních továrnách v Čechách bylo od počátku pověřeno OBZ (Obranné bezpečnostní zpravodajství), tedy vojenská kontrarozvědka. Vzhledem k nedostatečným a neuspokojivým výsledkům šetření však bylo pátrání nakonec zastaveno s tím, že se jednalo o cílené dezinformace. Přesto došlo i k událostem, kdy se naše armáda dostala ke špičkovým vojenským technologiím nacistů. Bylo to zejména v případě výroby proudových stíhaček Me 262, které byly označovány jako zázračná Hitlerova zbraň, která měla efektivně zvrátit nadvládu spojenců ve vzduchu a průběh války. Zájem o další pátrání OBZ údajně vyvolalo služební hlášení Ing. Viléma Hofmana, který byl svědkem událostí z května 1945 na letišti v Plané u Českých Budějovic. Jeho zpráva potvrzuje, že na území Čech byly montovány proudové stíhačky Me 262, ale ilustruje i okázalou nadřazenost, nadutost a aroganci sovětského velení vůči Československu. V pořízeném opisu služebního hlášení z roku 1945 v něm jeho autor svým nadřízeným údajně sdělil:
Dne 12. května 1945 jsem z rozkazu velitelství letectva nastoupil k leteckému útvaru na letiště Planá u Č. Budějovic, a to na vlastní žádost. Velitelem právě se tvořícího útvaru byl major letectva Vojtěch Skoba (1) a jeho zástupcem npor. Felix Mareš. Byl jsem jmenován technickým důstojníkem útvaru a pověřen provedením inventarizace leteckého materiálu. Letiště v Plané jsem mohl nazývat ,mateřským‘, neboť jsem se na něm naučil létat, absolvoval první samostatný let a nalétal prvou stovku hodin.
Po usilovné práci byla hotova inventura provozuschopných, havarovaných a zcela zničených letadel. Mezi nimi byla také sportovní letadla, která patřila Aeroklubu Č. Budějovice, a to Be 150 (jednomístná cvičná stíhačka), Zlín XII, Bestiola Be 60. Celá řada německých stíhaček Messerschmitt 109, Fieseler 190 byla roztroušena na okrajích okolních lesů a skoro všechny opatřeny výbušninami, které se v několika případech staly příčinou smrti zvědavých návštěvníků.
Montážní linka byla umístěna v dřevěné stavbě ve tvaru L. Uvnitř byly umístěny montážní vozíky, popojíždějící po kolejnicové dráze. Bylo tam celkem 7 částečně smontovaných stíhaček Messerschmitt 262 a plné sklady křídel, kormidel, trupů a 12 motorů JUMO 004 ještě v bednách. Začátkem července přijela do Korosek kolona osobních a nákladních aut sovětské armády pod vedením generála. Ten žádal majora Skobu o vydání kořistného materiálu. Velitel mě požádal, abych to s ním projednal. Z pověření, které generál předložil, vyplýval rozkaz maršála Malinovského, aby velitel letiště Planá vydal kořistný letecký materiál sovětské armádě, a to okamžitě. Jednalo se především o montážní linku na Messerschmitt 262, montážní díly, přípravky, nástroje a zařízení. Po vysvětlení, že nepodléháme rozkazům maršála Malinovského, nýbrž MNO (Ministerstvo národní obrany), jsem tvrdě odmítl cokoliv vydat, neboť nám sovětská armáda nic nepředala, a co máme v držení jsme získali obsazením letiště Planá, které ani neleží v sovětské zóně a nikdy nepodléhalo sovětské pravomoci. Tvrdě jsem stál na požadavku, aby sovětský generál předložil písemný rozkaz Ministerstva národní obrany ČSR, přesně definující předmět a rozsah předávaného materiálu. Sovětský generál po celodenním neúspěšném vyjednávání odjel se svým početným doprovodem do Prahy. Druhý den se vrátil a ukázal písemný rozkaz Ministerstva národní obrany, aby byl jednotce sovětské armády pod velením generála Gavrilova vydán všechen materiál k výrobě letadla Messerschmitt 262, včetně výrobní linky. Teprve nyní začalo rodeo. Generál nechtěl vydat písemný rozkaz a já nechtěl vydat výrobní linku bez písemného rozkazu. Dohadování trvalo skoro celý den. Konečně mi sovětský generál předal písemný rozkaz Ministerstva národní obrany. Bylo dohodnuto, že příští den bude podepsán přejímací protokol a předán požadovaný materiál, tj. výrobní linka i se skladem materiálu a montážními přípravky.
Při porovnávání fotokopie rozkazu maršála Malinovského a rozkazu MNO jsem zjistil, že rozkaz sovětské strany zní na jméno generála Goloviče a rozkaz MNO na jméno generála Gavrilova. Jak se ten generál vlastně jmenuje? V doprovodu sovětského generála byl tlumočník major Suchovskij, který mluvil dobře německy a který mi řekl, že to nikdo z nich přesně neví a že je asi propuštěný vězeň, kterých jsou v armádě maršála Malinovského tisíce. Poslední stranu přejímacího protokolu, která nesla podpisy pověřenců obou stran, jsem připravil dvojmo pro případ, že by došlo ke sporu o podpis sovětského pověřence. Pak ji mohl podepsat znovu. Skutečně se generál Golovič, vulgo Gavrilov, podepsal jako Gavolev. To už přesahovalo všechny meze. Zařval jsem na něj: ,Jak se ty, kryso, jmenuješ? Myslíš si, že jednáš s idioty? Ukaž osobní doklady, jinak nic nedostaneš.‘ Ukázal doklady na jméno Golovič a Gavrilov. Golovič bylo jeho krycí jméno v NKVD. Gavrilov jméno skutečné. Po poradě s velitelem mjr. Skobou jsem jej nechal podepsat jménem, na které zněl rozkaz MNO. Tam se prokázal průkazem na jméno Gavrilov.
Odpoledne po podpisu protokolu jsem předal celý areál sovětské armádě. Před tím si sovětský generál vyžádal na našem veliteli technickou pomoc při předávání objektu, hlavně názvy součástí letounu a názvy přípravků pro montáž. Po první obhlídce začalo předávání. Myslel jsem, že demontážní četa začne rozebírat částečně smontovaná letadla, což byl velký omyl. Do prostoru montážní haly nastoupila četa „těchnikov“, která začala kreslit v axonometrii vše, co viděli, pojmenovávat to a číslovat. Přejímání trvalo čtrnáct dnů. Hodnota předaného materiálu činila více než 30 mil. korun. Po odeslání podepsaných přejímacích protokolů na MNO přišel na velitelství dopis, proč jsme něco z předávaných materiálů, hlavně motory, nezachránili pro armádu ČSR. Moje odpověď zněla: ,Byli jsme stejní hrdinové jako vy na MNO, my jsme plnili váš rozkaz. Jaké rozkazy jste plnili vy?‘
Z předávaných objektů bylo odstěhováno vše včetně dřevěných regálů. Při odjezdu tajuplného generála a jeho suity se nikdo nepřišel rozloučit, natož poděkovat . Američané byli s obsazováním střediska atomového výzkumu v Německu hotovi za několik hodin a zvládl to plukovník CIC, sovětské armádě trvala demontáž montážní linky čtrnáct dní a potřebovali k tomu generála NKVD.
(1) J. F. Červenka byl příslušník roty 11 Čkyně z povstalecké skupiny Šumava II.
(2) Šumava II – povstalecká skupina, která vznikla v květnu 1945 s velitelstvím ve Vodňanech. Neoprávněně užívala název „partyzánská skupina“. Jejím velitelem byl pplk. Josef Sucharda a rtm. Josef Klimeš. Se skupinou jsou spojovány akce při zatýkání kolaborantů, příslušníků Gestapa a SS a členů Wehrwolfu, ale také mnohé případy rabování, osobního obohacování a vraždění nevinných lidí.
(3) Kniha vysvětluje mnohé historické souvislosti a okolnosti pátrání po tajné letecké továrně na Františkově v okupovaném Československu.
(4) mjr. letectva Vojtěch Skoba figuroval rovněž, jako hodnověrný svědek nezákonných květnových událostí 1945 osob ze štábu Šumava II (pplk. Josef Sucharda, rtm. Josef Klimeš nebo JUDr. Václav Holub) ve Vodňanech po osvobození.
