Článek
V blízkosti vstupních dveří do budovy bývalé malšické školy č.p. 58 je umístěna trochu zašlá a omšelá pamětní deska. Prostý text upozorňuje kolemjdoucí na skutečnost, že zde vykonával školní docházku malšický rodák, Stanislav Emanuel Zuvač – příslušník paradesantního výsadku Potash (1). Výstižné sdělení však v sobě ukrývá příběh hrdiny, který byl v době nacistické okupace ochotný, dobrovolně se zbraní v ruce obětovat život za znovuzískání svobody naší vlasti a do písmene naplnit přísahu čs. vojáka. Od konce války uplynula velmi dlouhá doba. Málokdo z místních lidí ví, jakým úkolem byla výsadková skupina Potash v Protektorátu pověřena a jaké riziko parašutisté na domácí půdě podstoupili. Letos to je 81 roků. Zkusme si tedy ve stručnosti připomenout, kdo byl malšický rodák Stanislav Emanuel Zuvač.
Narodil se 8. září 1906, jako druhorozený přírůstek do rodiny c.k. četnického strážmistra a později četnického závodčího, Emanuela Vojtěcha Zuvače (1872), pocházejícího z Janovic nad Úhlavou, okres Klatovy a Marie Zuvačové (1882) z Doubravic-Nedrahovic, okr. Sedlčany (2). Na svět přišel v soukromém bytě Zuvačových, který jeho rodiče odkoupili od tehdejšího majitele domu Václava Koutenského na adrese Malšice č.p. 17. (3) Narozený chlapec vyrůstal se starší sestrou Marií (1904), mladší Ludmilou (1908) a bratrem Karlem (1910). Matka byla ženou v domácnosti. Celá rodina byla římsko-katolického vyznání.
Stanislav byl k povinné školní docházce přihlášen v obecné škole v Malšicích. V další, pětileté školní docházce pokračoval na Reálném gymnáziu v Táboře, odkud v roce 1923 přestoupil na dvouleté studium na Obchodní škole v Táboře. Po ukončení studia odešel Zuvač do Prahy. Bydlel v ulici Před baterií 860 v Praze 6. Na dobu jednoho roku přijal místo úředníka u firmy bratří Gaertnerových, Zlatnická 4 v Praze 2 , ale už 1. října 1926 byl povolán k nástupu na základní vojenskou službu do Prahy (4). V jejím průběhu byl odvelen do Milovic a zařazen do pěchotního učiliště-instrukčního praporu. V té době se jednalo o výběrovou záležitost v experimentální jednotce ČSA. Stal se střelcem obrněného automobilu u eskadrony obrněných vozidel, které měly tvořit základ našich budoucích tankových jednotek. Vojenskou službu ukončil Zuvač v hodnosti desátník. Mobilizace čs. armády ho v roce 1938 zastihla v Turčianském Svätém Martině na Slovensku.
Po rozpadu ČSR a vzniku Slovenského státu se Zuvač (5) ve svých 34 letech definitivně rozhodl odejít za hranice. Protektorát opustil 29. dubna 1940 přes obec Javorník. Útěk do Francie se mu podařil přes Slovensko do Budapešti, kde se 2. května 1940 přihlásil na francouzském velvyslanectví. Přes Jugoslávii, Řecko a Turecko se s pomocí francouzských úřadů dostal do Sýrie, odkud přeplul do Francie. Jako jeden z mnoha Čechů byl poslán do sběrného tábora ve francouzském Agde, kde se 4. června 1940 přihlásil do čs. zahraniční armády. Zde se formovala 1. československá pěší divize, odkud byli naši vojáci později evakuováni do Anglie. V Agde byl Zuvač zařazen do brigádní autoroty. Po obsazení a porážce Francie se Zuvač přepravil s ostatními příslušníky čs. jednotky do Anglie. Tam prošel řidičským výcvikem a úspěšně absolvoval poddůstojnický kurz. V hodnosti rotný byl Zuvač následně přijat do výcvikového programu pro zvláštní úkoly, tzv. zvláštní skupina (ZS) a prodělal kurz TST-26 ve Skotsku.
Tento výběrový vojenský útvar vznikl roku 1941 na základě exilovou vládou schválené smlouvy mezi přednostou zpravodajské skupiny MNO plk. gšt. Františkem Moravcem a vedením britské zpravodajské služby SOE (Special Operations Executive). SOE prováděla výběr budoucích čs. parašutistů a zajišťovala jejich výcvik a odbornou přípravu ve výcvikových střediscích SOE pod vedením britských a později i československých instruktorů. Připravovala frekventanty pro operační vysazení do týlu nepřítele, a to zejména na území Protektorátu. Vybraní adepti museli být zásadně dobrovolníci a museli splňovat i velmi náročné osobnostní požadavky.
V ZS se rotný Zuvač v období od 10. října 1942 do 15. října 1942 zúčastnil na letišti v Ringway parašutistickéhovýcvikua, spolu s tím prošel i rozšířeným spojařským a radistickým výcvikem. Od 12. července 1943 do 23. února 1944 prodělal tělovýchovný kurz, opakovací parakurz, kurzy konspirační, spojovací a mikrofotografie, dále udržovací tělovýchovný a nakonec i spojovací cvičení. 16. dubna 1944 byl rotný Zuvač přesunut na vyčkávací stanici v Itálii, kde se formovaly jednotlivé operační skupiny. Vzhledem k tomu, že území Čech bylo novými výsadky pokryto, mělo být území Moravy rozděleno do pěti oblastí a zabezpečeno čtyřmi připravenými výsadky, mezi nimiž byl kromě jiných (Carbon, Clay, Spelter) i paravýsadek s krycím názvem Potash.
Českoslovenští vojáci vysíláni z Anglie do Protektorátu se v době války nemohli spolehnout na mezinárodní, válečné a zajatecké konvence. Jejich útěk z Protektorátu a služba v cizí armádě byla Němci hodnocena jako vlastizrada a podle toho nacisté s našimi vojáky zacházeli. Naprostou většinu zajatých čs. vojáků čekala jen smrt nebo koncentrační lágr. Nikdo z čs. parašutistů však nemohl být dostatečně připraven na zradu z vlastních řad nebo na domácí zrádce a kolaboranty.
Skupina ve složení npor. Jan Bartejs (velitel), rt. Stanislav Zuvač (2. radista a zástupce velitele), čet.asp. Josef Machovský (1. radista) a rt. Oldřich Pelc měla působit na severovýchodě Moravy a zpravodajsky zajišťovat Ostravsko v oblasti Hranice. K seskoku moravských skupin došlo ve dvou sledech. První etapa výsadku o Velikonoční neděli 1944 se s ohledem na velmi špatné počasí neuskutečnila a letoun se vrátil s oběma skupinami na letiště v italské Brindisi. Večer 12. dubna 1944 nasedly výsadky Clay a Carbon do halifaxu a bez problémů se dostaly na Moravu, kde byly úspěšně vysazeny.
Dne 4. května 1944 odstartovaly z Brindisi výsadkové skupiny Spelter a Potash (6). Skupina Spelter byla vysazena na jihozápadní Moravě v blízkosti Kramolína. Čtveřice parašutistů ze skupiny Potash seskočila poblíž Slušovic. Bylo 00.45 hod. ze 4. na 5. května 1944. Dopadli na zem v blízkosti obcí Slušovice a Ostrata na Zlínsku. Ukryli padáky a dvě noci pochodovali, až se dostali do blízkosti obce Držková. Při zakopávání výstroje si Zuvač způsobil vážné poranění nožem na pravé ruce a velmi silně krvácel. V rámci možností mu bylo ostatními poskytnuto ošetření a skupina se vydala znovu na cestu. S ohledem na značnou únavu rozhodli o zakopání jedné vysílačky pod skálou v lese a pokračovali v pochodu ve směru na Vsetín. Po cestě narazila čtveřice mužů na člověka, který se nabídl, že jim poskytne úkryt a pomoc u sebe v Držkové. Odmítli to, ale souhlasili s tím, aby jim přinesl do jejich úkrytu jídlo. Muž jim ukázal malou jeskyňku v lese, kde měli parašutisté čekat. Hodila se jim. Byli unavení a zmoklí. Velitel npor. Bartejs postavil hlídku, zatímco zbylá trojice se věnovala odpočinku.
Mezitím muž, ve kterém byl později zjištěn jistý Hruška z Držkové, parašutisty udal a k místu úkrytu skupiny přivedl přepadovou skupinu zlínského gestapa. Gestapákům se však překvapení úplně nevydařilo. Rotný Pelc, který stál na stráži zahájil na Němce okamžitě palbu ze své zbraně. Kryl útěk ostatních. Podařilo se mu jednoho gestapáka usmrtit a další vážně poranit. Během přestřelky a v těžké situaci obklíčení se parašutisté rozhodli jednat každý sám za sebe. Zraněný Zuvač se ukryl v houští nedaleko úkrytu, zraněnému Pelcovi se po krátké přestřelce podařilo utéct stejně, jako Bartejsovi a Machovskému. Skupina však přišla o všechno své vybavení, střelivo, vysílačku i proviant. Od této chvíle se už parašutistům nepodaří dát se dohromady a pokračovat v plnění zadaných úkolů. Skupina byla rozbita!
Zuvač se musel nejprve dlouho ukrývat v houští. Sledoval činnost Němců, ale prorazit obklíčení se mu nepodařilo. Gestapo na stopy parašutistů nasadilo psy, kteří se nebezpečně blízko pohybovali i v blízkosti Zuvače, ale naštěstí jej nenašli. Po odchodu Němců a zklidnění situace se osamocený Zuvač vydal na pochod do Vsetína a snažil se najít úkryt na první kontaktní adrese. Byl však odmítnut. Odešel na další kontaktní adresu do Radvanic, kde se obrátil o pomoc u místního učitele. Ten Zuvačovi pomoc nejen neposkytl, ale udal jej okamžitě na místní četnické stanici. Čtyřdenní putování čs. parašutisty, rotného Stanislava Zuvače, skončilo dne 9. května 1944 zadržením v blízkosti železniční stanice Radvanice.
Místní četníci předali Zuvače, který prozatím používal krycí jméno Emanuel Zima, ostravskému gestapu, kde byl proveden prvotní a celkem neškodný a povrchní výslech. Dne 10. května však byl Zuvač v nočních hodinách převezen na úřadovnu gestapa do Brna, kde podstoupil tvrdý, celodenní výslech kriminálního rady Römera. Další tvrdé a brutální výslechy gestapa vedly v následujících dnech postupně k prozrazení pravých jmen svých kamarádů, úkrytu vysílačky a kontaktních adres a přístupových hesel. Zuvač postupně pod značným psychologickým nátlakem a fyzickým utrpením prozradil svůj šifrovací klíč a volací hesla a nakonec naoko přistoupil na požadavek Němců, využit jej pro radiovou protihru s Londýnem. Spojení s britskou rádiovou službou navázal 29. června 1944. Zuvač však Němcům neprozradil všechno! Gestapákům zamlčel zejména hesla a znamení bezpečnosti vysílání. V průběhu několika rádiových protiher s přísně tajným označením Moldau se mu do ledna 1945 podařilo do odesílaných depeší, konkrétně do depeše č.10, vpašovat předem dohodnuté, nesprávné znaky. Tím upozornil Vojenskou rádiovou ústřednu v Londýně, že pracuje pod kontrolou. Tak mohla být rádiová protihra Londýnem odhalena a domácímu odboji už nemohla uškodit. Gestapo zuřilo z prozrazení protihry. Vpolovině ledna 1945 ji zastavili a samotného Zuvače, dne 23. ledna 1945 poslali do koncentračního tábora Flossenbürg. Osvobození a hospitalizace se čs. parašutista dočkal po pochodu do koncentračního tábora Dachau, který byl osvobozen americkou armádou.
Všichni čs. parašutisté ze skupiny Potash přežili a dočkali se konce války. Rotný Zuvač se po doléčení 1. června 1945 přihlásil na MNO v Praze. Byl povýšen do hodnosti podporučíka pěchoty, ale v činné službě nezůstal a nastoupil na místo úředníka. Dne 2. července se Stanislav Zuvač oženil, ale manželství zůstalo bezdětné. Po únoru 1948 byl donucen nastupujícím komunistickým režimem vykonávat uhelnou brigádu na Kladně, kde později získal úřednické místo. V roce 1952 byl bez udání důvodů vládnoucím režimem KSČ nezákonně zatčen a bez sdělení obvinění a obžaloby několik měsíců vězněn. Po svém propuštění se vrátil do Kladna a pracoval, jako úředník v SONP. Zemřel na zdravotní následky způsobené během nacistického a komunistického vězení 26. listopadu 1962 v Praze ve věku pouhých 56 let.
Za vojenské zásluhy byl ppor. v.v. Stanislav Emanuel Zuvač vyznamenán a obdržel, „Pamětní medaili čs. armády v zahraničí se štítky Francie a Velká Británie“, „Československou medaili za zásluhy I.stupně“ a „Československý válečný kříž 1939“.
Malšický rodák Stanislav Emanuel Zuvač je nepochybně válečným hrdinou, na kterého by se nemělo zapomenout. Náš národ v nedaleké minulosti bohužel opakovaně prokázal, že u mnoha z nich nedokáže dostatečně ocenit dobrovolnost v boji za naši svobodu a oprávněné zásluhy. Vděk a uznání nás nic nestojí. Voják Zuvač by jistě skromně přijal i mlčenlivý dík žáků malšické základní školy. Jednou ročně, na kratičký okamžik, by jej tato nepovinná chvilka jistě uspokojila!
Zdroje:
(1) Matriční kniha narozených
(2) Tamtéž viz. 1
(3) Obecní kronika Malšic
(4) Kmenový list
(5) Stanislav Zuvač - Wikipedie
(6) Operace Potash - Wikipedie
