Článek
Dne 23. března 1943 kolem 22. hodiny seskočila západně od obce Malšice v okrese Tábor do prostoru hájovny „Na Petrovině“(1) tříčlenná skupina sovětských výsadkářů. Stalo se tak zřejmě z rozkazu tehdejšího vrchního velení Sovětské armády. S největší pravděpodobností byla skupina parašutistů pověřena získáváním zpravodajských informací, možná organizováním hnutí odporu na území Protektorátu Čechy-Morava. Nikdo neví! Válka byla v plném proudu a heydrichiáda si právě vybírala krutou daň za hrdinství mnoha Čechů. Byla to však i doba zrádců, kolaborantů a domácích udavačů, kteří na popraviště v nedalekém Táboře přivedli nejen desítky příslušníků protinacistického odboje, ale i nevinných lidí. Špatná doba!
Jeden z členů sovětského výsadku si po dopadu do hustého lesního porostu zlomil nohu a zraněný zůstal ležet mezi stromy. Zbylí dva výsadkáři se ukryli v jeho blízkosti a se zbraněmi v rukou kryli svého druha. Byla noc, ale situace zraněného vojáka se stala pro všechny nebezpečnou. Padák zůstal nešťastně zaklíněn na jednom ze vzrostlých smrků a mohl upozornit německé hlídky na místo seskoku.
A vzdušný výsadek pozornosti německých jednotek, dislokovaných v Táboře, samozřejmě neušel. Bezprostředně po seskoku byly vojáci wehrmachtu a SS v táborských kasárnách uvedeny do bojové pohotovosti a proti paravýsadku byla zahájena pátrací akce, která měla za cíl jeho členy dopadnout. Zraněný Rus a jeho dva druhové mezitím vyčkávali na rozednění nedaleko místa seskoku.
Druhý den ráno se malšický občan a místní pekař Eduard Svatek vypravil se svým pomocníkem Josefem Smržem ze Všechlap stahovat klády v blízkosti hájovny „Na Petrovině“, kterou tehdy obýval hajný Čihák se svou rodinou. Při práci v lese oba muži úkryt výsadkářů náhodně objevili. Nejprve zraněného parašutistu pomohli ukrýt v nedaleké strouze, asi sto metrů od hájovny a poté k němu přivolali i hajného Čiháka. Společně se pak rozhodli přepravit zraněného do hájovny, kde mu Čihák poskytl nejen stravu a prvotní ošetření, ale později i dočasný úkryt. Zabezpečení ošetření bylo pro zbylé dva výsadkáře signálem k odchodu z místa. Bylo zřejmé, že trojice sovětských výsadkářů pohromadě dlouhodobě zůstat nemůže.
Německé vojsko a české četnictvo mezitím pročesávalo lesy a po parašutistech usilovně pátralo zejména v okolních obcích a na samotách. Jednoho březnového dne se i „Na Petrovině“ objevila německá vojenská hlídka a provedla důkladnou prohlídku hájovny a hospodářských budov. Úkryt hledaného Rusa však naštěstí nenašla. Naštěstí nejen pro něj, ale i pro jeho pomocníky. V době heydrichiády byl za pomoc nepřátelům Říše obvykle trest smrti nebo pobyt v koncentračním táboře. Táborské gestapo mělo ve svém referátu i protipartyzánské oddělení a značné zkušenosti s potíráním českého odboje.
Ošetřujícím lékařem se od prvního okamžiku stal MUDr. Evžen Kajzerman (2) ze Stádlece, který začal zraněného vojáka léčit a pravidelně za ním do hájovny docházet. Chodil za ním pěšky a výhradně v noci a společníka na cestě mu prý většinou dělal jen hajný Čihák. Oba muži museli při pochůzce za zraněným Rusem překračovat řeku Lužnici v místě přívozu (3). Úkolem pekaře Svatka bylo vozit do hájovny chléb a zajišťovat další potřebné záležitosti.
Se zvyšujícím se počtem prohlídek domů a rizikem odhalení se Čihák se Svatkem, Smržem a MUDr. Kajzermanem rozhodli k přemístění uzdravujícího se parašutisty do náhradní skrýše. Ta prý byla opatřena na dvoře hájovny v místě hnojiště, které bylo vykopáno a upraveno pro nouzový pobyt člověka. V té zůstal sovětský výsadkář až do svého uzdravení a odchodu naplnit bojový úkol, kterým byl neznámo kde, pověřen.
Jméno ukrývaného Rusa si dnes již nikdo nepamatuje a přímí pamětníci této události už nejsou naživu. Několik let po válce se zachráněný parašutista Rudé armády při své návštěvě Československa prý setkal se svými zachránci Svatkem a Smržem. Hajný Čihák se tohoto setkání nedožil. Zemřel krátce po válce.
Všem zúčastněným byl v roce 1945 přiznán statut odbojového příslušníka. Pan Eduard Svatek byl v květnu 1945 vyznamenán za účast v Jihočeském odboji medailí „Silou Žižkovou“ (4) a tehdejší ministr národní obrany, gen. Ludvík Svoboda mu v listopadu 1947 vyslovil svůj dík a uznání za záslužnou činnost v odboji za okupace (5). Je dnes příznačné, že hrdinové události z března 1943 byli téměř zapomenuti. Ke škodě nás všech!
1.) Bývalá hájovna v rozsáhlém lesním prostoru mezi obcemi Malšice a Dobřejice, dnes nazývaným „Přírodní park Kukle“
2.) MUDr. E. Kajzerman se v květnových dnech roku 1945 stal účastníkem bojových akcí a po boku Rudé armády se ve Stádleci a Opařanech výrazným způsobem zasadil nejen o zastavení ustupujících německých vojsk ve směru na tehdejší americko-sovětskou demarkační linii na Podolském mostu, ale zejména o záchranu 33 opařanských občanů, kteří měli být, jako rukojmí, popraveni příslušníky ustupujících jednotek SS na pile v Opařanech.
3.) Na místo tehdejšího převozu byl přestěhován a postaven Stádlecký most.
4.) Průvodní diplom předsedy Revolučního krajského národního výboru v Táboře z května 1945, (č.matriky 1687) k udělené revoluční medaili „Silou Žižkovou“ za vynikající účast a zásluhy o obnovení Československé samostatnosti.
5.) Písemné osobní uznání a dík ministra Národní obrany ČR, gen. Ludvíka Svobody (Č.j.: 47746/Sv-104-1947) ze dne 13. listopadu 1947, udělené za „Záslužnou spolupráci a podporu partyzánského hnutí směřujícího k osvobození Československa“.
Autor článku: Miroslav Počinek (s přispěním osobních vzpomínek paní Marie Hejné, dcery E. Svatka)
