Článek
Příběh muže, kterým se prolíná množství odvážných i osudových rozhodnutí, mladistvého odhodlání, osobní statečnosti v krušných dobách nacistické okupace a studentských ideálů o lepších poválečných společensko-politických poměrech v poválečném uspořádání Československa. Ty pro něj byly později nesmírným zklamáním i příčinou neodčinitelné křivdy, spáchané na něm a na stovkách dalších politických vězňů. Své úplné soudní a občanské rehabilitace se J.F. Červenka nedožil. Zemřel náhle, dne 9. ledna 1990.
Narodil se 2. ledna 1921 v obci Kúty na Slovensku, jako prvorozený syn Františka Červenky, bývalého legionáře čs. italských legií, ale povinnou školní docházku už dokončil ve svém novém bydlišti v Dírné, okres Soběslav. V roce 1932 zahajuje Červenka studium na Reálném gymnáziu v Jindřichově Hradci, touží ale po vojenské kariéře důstojníka v československé armádě. Po úmrtí otce se Červenka se svou sestrou odstěhuje ke své nevlastní matce do Soběslavi. Ve školním roce 1938/39 je přijat ke studiu na Vojenském reálném gymnáziu v Moravské Třebové, ale obsazení Československa nacistickým Německem má za následek přesunutí studia do Vojenské akademie v Hranicích, kde je násilně ukončeno německými okupačními úřady. Těsně před uzavřením akademie v Hranicích se Červenka zapojuje spolu s dalšími kadety do odbojové činnosti a podílí se na zajištění muničního skladu čs. armády a krádežích zbraní a munice, ukryté až do doby předání, pro účely místní skautské organizace. V květnu 1939 se Červenka pokouší o přechod čs. hranic s Polskem s úmyslem vstoupit do služeb čs. armády v zahraničí, ale jeho útěk z Československa je tehdejšími okolnostmi zmařen. Ve školním roce 1939/40 tedy nastupuje Červenka ke studiu na Reálné gymnázium v Táboře, kde 12.5.1941 odmaturuje(1).
Čerstvý maturant Červenka ještě nemá jasno, kam nastoupí do zaměstnání. Je válka a situace na frontě se pro nacistické Německo vyvíjí více než příznivě. Na spadnutí je válka se Sovětským svazem a v Protektorátu je prozatím klid. Přijímá úřednické místo v soběslavské továrně „Lada“ a seznamuje se s prostředím v továrně a s lidmi. Sbližuje se s Jiřím Macháčkem a Františkem Ťoupalíkem, který je napojen na ilegální skupinu „Táborité“(2). V průběhu roku 1941 se Červenka prostřednictvím Ťoupalíka seznamuje s J. Chocholáčem a Bohumilem Kratochvílem a zakládají odbojovou skupinu „Lada Soběslav“(3). Později Kratochvíl seznamuje Červenku s Bohumilem Škopkem, který se podílí na hnutí odporu v oblasti Jičínska a prozatím uniká zatčení gestapem. Červenka se stává spojkou Škopka, kterému poskytuje zpravodajsky cenné informace o výrobě ve firmě „Lada“. Škopek je pro účely odboje Červenkou rovněž zásobován situačními zprávami, továrními nákresy, plány i součástkami, o nichž se německý komisař Weltecke z továrny „Lada“ prý vyjadřuje, jako o důležitých komponentech pro rakety V1(4). V době, kdy táborské Gestapo likviduje jednu z předních odbojových skupin na Táborsku, spolupracuje na úkrytu zbraní u svého strýce Josefa Zevla v Chotěmicích nebo v chatě hoteliéra Antoše ze Soběslavi. Nadále je v kontaktu se Škopkem a se svou spojkou, Alešem Mokrým.
V únoru 1945 odchází Červenka se svým kamarádem a vrstevníkem Františkem Arnoštem do hostince „Na Pražáku“ v šumavských Bohumilicích, kde jim na krátký čas poskytne úkryt jakýsi pan Vávra (5). Další události o pohybu a pobytu Červenky lze jen těžko dohledat, ale je velmi pravděpodobné, že nejspíš nalezl nový úkryt u mlynáře Bílého na blíže nezjištěném šumavském potoku. Zde poznal jistého Ericha Vacka, který mu zprostředkoval schůzku s četnickým četařem Konopou, zřejmě napojeným na řídícího učitele, por. Stanislava Luhana ve Čkyni u Volyně (6). Nelze přesně doložit, kdy Červenka vstoupil do skupiny Šumava II. V soupisu příslušníků 11. roty Čkyně je evidován pod. č. 2712, povoláním student, který byl znám pod jménem „kpt. Orlov“. Je velmi nepravděpodobné, že by 11. rota skupiny Šumava II vyvíjela ve svém operačním prostoru nějakou významnou odbojovou činnost nebo dokonce ozbrojený odpor před osvobozením města(7). Nenasvědčují tomu ani četné poválečné výpovědi starousedlíků nebo místních obyvatel. K větším aktivitám a k organizovaní „nějaké“ činnosti ve Čkyni, přistoupilo tehdejší velení roty až k 1.5.1945. Ta se většinou vyznačovala hlídkovou a pozorovací činností v obci. K tomuto datu se rota 11. skládala z přibližně 40 mužů, vesměs demobilizovaných čs. vojáků. Dne 5.5.1945 byla v obci nařízena mobilizace mužů od 18 do 50 roků a takto složená skupina byla včleněna do skupiny Šumava II. Červenka zde působil ve funkci velitele družstva, které bylo později zařazeno do tzv.“taktické skupiny“ pplk. Suchardy s působností v pohraničních oblastech Šumavy. Kromě toho je Červenka s ohledem na svou jazykovou vybavenost (schopnost domluvit se německy, anglicky a francouzsky) od počátku využíván ke zpravodajské činnosti v rámci Šumava II při získávání zpravodajských informací, zejména v oblastech šumavských Sudet. Pod krycím jménem „kpt. Orlov“ se brzy stane postrachem u německého obyvatelstva v okolí Čkyně, Vimperka, Prachatic a Volar(8).
Po hromadném útěku jednotek Wehrmachtu, SS a německé správy města, vjede Červenka v automobilu a s ozbrojeným doprovodem do Prachatic. Zde spolu s řidičem čet. Jáchymem, čet. Hanušem a zbytkem skupiny setrvá až do příjezdu posil, pplk. Suchardy a jeho štábu a podílí se na zajištění pořádku a bezpečnosti ve městě(9). Likvidace 11. roty nastala k 30.6.1945. Ti příslušníci, kteří nepodléhali branné povinnosti byli demobilizováni. Červenka se však po osvobození nadále věnuje zpravodajské činnosti v rámci Šumava II. Je pplk. Suchardou, rtm. J. Klimešem a velitelem zpravodajské skupiny Dr. Z. Holubem pověřován zvláštními úkoly, mimo jiné i funkcí zpravodajského důstojníka na demarkační linii US Army a Rudé armády. Je po válce, ale šumavským pohraničím se stále potulují skupinky esesáků, zbytky vojáků jednotek Wehrmachtu, gestapáci a Werwolfové. Červenka je přizván k spolupráci a účastní se plnění úkolů v rámci zvláštní policejní jednotky, které velí npor. Beneda nebo akcí, spojených s aktivitami Jaroslava Reise, či velitele přepadové roty S. Profanta. Z doložitelných poznatků je dnes zřejmé, že Červenka po válce zajišťoval i komunikaci mezi Vojenským obranným zpravodajství (OBZ) a bezpečnostními orgány v Prachaticích, Vimperku a Volarech. Jeho činnost operativního zpravodajce následně vyústila v osobní účast při plnění úkolů, spojených s vyhledáváním válečných zločinců, členů českobudějovického Gestapa(10)a SD, příslušníků SS a zejména příslušníků Werwolfu, kteří v mnoha případech nacházeli úkryt a ochranu u německých obyvatel a v pohraničních osadách Sudet ve směru na Bavorsko(11).
Bezprostředně po skončení války se Červenka zapojil do politiky. Stejně, jako celá řada jeho vrstevníků je i Červenka uchvácen vojenským vítězstvím Rudé armády nad nacistickým Německem a nadšený Sovětským svazem. Nevidí a nerozeznává prozatím záludnosti Stalinovy hegemonistické politiky a rozpínavosti SSSR. Je velmi pravděpodobné, že i pod těmito dojmy podepisuje přihlášku do KSČ. S nadšením, které je vlastní mladým lidem vzhlíží do budoucnosti s důvěrou a je připraven budovat spravedlivější řád pro všechny. Volary se pro Červenku stávají základnou pro zpravodajskou činnost, ale i domovem. Vyhovuje mu blízkost Prachatic i podpora pplk. Suchardy i účinná pomoc tehdejší americké okupační správy a zájem čs. bezpečnostních orgánů o jeho práci.
Brzy na jaře roku 1945 se z německého městečka Helmbrechts vydává na svůj dlouhý a úmorný pochod početná skupina židovských žen, sebraných z různých koncentračních táborů v Německu. Transport vyšel koncem ledna z lágru Grünberg a na své cestě ze Svatavy u Sokolova dospěl až na Šumavu, kde se po trase Domažlice-Borová Lada-Horní Vltavice dovlekl 4.5.1945 do Volar. Příští den téměř polovina žen pokračovala v pochodu na Prachatice, ale na místo už celá skupina nedošla. Dvacet dva žen bylo u obce Cudrovice postříleno strážnými SS. Mrtvá těla byla příslušníky wehrmachtu převezena zpět do Volar a pohozena do společného hrobu na hnojišti hospodářské usedlosti č.p.155. Na tragické cestě do Volar a posledním úseku smrti však u obcí Kvilda nebo Polka zemřeli vysílením nebo byly zastřeleny další vězeňkyně. Celkem 96 obětí tohoto pochodu(12).
V uvedené době už od konce března 1945 ve Volarech zpravodajsky působí i Červenka, který v utajení sleduje pohyb německých vojenských jednotek a mapuje jejich dislokaci v operačním prostoru Prachatice-Vimperk-Volary pro potřeby skupiny Šumava II, a to až do konce dubna 1945.
Dne 6.5.1945 v podvečer vstupují do Volar po krátkém boji, vojáci 5. pěší divize II regimentu US Army pod velením mjr. Henryho Hoopera. Amer. velitel je uvítán tehdejším starostou Volar, Antonem Praxlem, členem NSDAP. Krátce po svém příchodu získal mjr. H. Hooper, zřejmě od starosty Antona Praxla, informaci o nedůstojně pohřbených židovských ženách z volarského pochodu smrti a průběžně se k němu dostávaly i šokující informace o nacistických zvěrstvech a o zubožených živých a mrtvých židovských vězeňkyních v dřevěné kůlně na okraji Volar. Američané se sice připravovali na převzetí veřejné správy ve Volarech, ale z pochopitelných důvodů museli nejdříve zajistit plnění svých vojenských úkolů a potřeb. Na zajištění potřeb obyvatel Volar neměla zpočátku americká armáda ani kapacity, ani znalost místního prostředí v obsazených Volarech. Při prověřování informací, spojených s mrtvolami židovských žen, přišly mjr. Hooperovy vhod i informace Červenky, zprostředkované přes kpt. Mondella. Červenka v té době už oficiálně vykonával (z pověření pplk Suchardy) funkci správního komisaře Volar a dal se Američanům plně k dispozici. Dne 7. května byl tedy J. Červenka, jako správní komisař Volar jedinou osobou, která byla oprávněna rozhodovat ve věcech organizace a správy města. Po ověření prvotních informací o hromadných hrobech v okolí Volar a Prachatic iniciovali Američané okamžitě exhumaci všech hromadných hrobů na trase pochodu smrti i záchranu a okamžitou lékařskou pomoc (Pozn. autora: Velmi účinnou a obětavou pomoc při prvním ošetřování, ubytování a stravování vězenkyň poskytla nezištně skupina Šumava II a její lékařský a zdravotnický personál.) pro zbytek přeživších židovských žen z transportu. Vzhledem k neznalosti místního prostředí se Američané měli s Červenkou radit i o nejvhodnějším místu pro uložení tělesných ostatků ve Volarech. Ten jim nabídl pro tyto účely nevyužívanou louku v blízkosti tehdejšího volarského hřbitova. Na zvoleném místě pak byly v následujících dnech oběti důstojně pochovány, a to za účasti americké posádky, ale i za povinné účasti všech volarských Němců(13). Na místě pohřebiště bylo v pozdějších létech našimi úřady zřízeno pietní místo posledního odpočinku židovských žen z tzv.„Volarského pochodu smrti“. V těchto dnech Červenka prohlubuje i spolupráci s americkým velitelem Penyselem z prachatické úřadovny CIC i s čs. zpravodajskými orgány v Prachaticích a Písku. Funkci správního komisaře Volar Červenka vykonává do 21.6.1945. V polovině července 1945 je Červenka na veřejné schůzi (výhradně) českých obyvatel zvolen (do funkce delegován MO KSČ) prvním, poválečným starostou Volar, který okamžitě vytyčuje heslo “ Volary budou jen české“(14). Organizovaný odsun Němců z Volar je zahájen v zimě 1945. Ve funkci starosty Červenka končí po mnoha útocích a udáních na jeho osobu i vzhledem k vznikajícímu politickému souboji některých osob ze zastupitelstva Volar a ONV Prachatice, které se od konce války draly na jeho místo(15). V září 1945 je Červenka na veřejné schůzi MNV ve Volarech jednohlasně zvolen do „Prozatímního národního shromáždění“(16).
Dne 17.10.45 je Červenka na udání zatčen pro podezření ze zneužití moci úřední a vazebně držen ve věznici Okresního soudu ve Vimperku, ale už 6.12.45 je na základě osvobozujícího rozsudku propuštěn na svobodu(17). Do vedení Volar se Červenka už vracet nechce. Nastupuje na úřednické místo u firmy „Karel Sova-obchod s uhlím a zasilatelstvím“ ve Volarech a zvažuje svou další kariéru. Na začátku podzimu 1946 zahajuje studium na Veterinární fakultě v Brně, ale z důvodu vážného onemocnění jeho blízké příbuzné studium ukončí a nakrátko se vrátí zpět do Sobeslavi. Nabídka zaměstnání u brněnské firmy „Barták-dřevoprůmysl“, která je pověřena výkonem státní správy pily na Františkově jej vrací do prostředí Šumavy, kterou tak skvěle zná. Zde, jako vedoucí pily pracuje do konce roku 1946. V květnu 1947 přijímá nabídku práce ve firmě „Finze-národní správa“ v Trutnově, kde začíná vykonávat funkci manipulanta v obchodě s dřívím pro Volary a okolí. Kromě toho ještě v místě zastupuje dřevařské firmy „Ing. Otto Volf“ v Praze a „Ing. Josef Zvěřina-pila a obchod s dřívím“ v Kamýku nad Vltavou(18). Důvěrně se Červenka stýká s Lídou Poubalovou a Jaroslavou Vlasákovou a doufá, že se jedna z nich stane jeho budoucí manželkou. Obchodní a finančně prosperující firmy mu umožňují velmi dobré finanční a hmotné zabezpečení a pohodlný život. Nadále udržuje kontakt i s Evou Suchardovou (dcera pplk. Suchardy), kterou nepravidelně navštěvuje na její chatě na Kubově Huti.
Na počátku dubna 1948 informuje Jarmila Červenková svého bratra Jiřího o tom, že byla z rozhodnutí MAV (Místní akční výbor) propuštěna z místa úřednice na MNV Soběslav z důvodu jejího členství ve straně Národně socialistické. Červenka to považuje za křivdu nejen na své rodině, ale i na sobě. Bývalý příslušník Šumava II a nadšený komunista Červenka začíná velmi vážně uvažovat o odchodu za hranice. I přes tyto okolnosti je Červenka i nadále v kontaktu s čs. vojenskou kontrarozvědkou (VKR), pro kterou shromažďuje dílčí poznatky o bezpečnostní situaci na Šumavě, o hledaných osobách a bývalých nacistech a o válečných zločincích usídlených v šumavském pohraničí. Je podřízen úřadovně VÚ 2213 v Písku, kde udržuje styky se škpt. Dvořákem a škp. Mayrichem. Krátce po svém veřejném vystoupení na schůzi ve Volarech a kritice svých spolustraníků a oponentů se mu jeho zaměstnavatel Josef Zvěřina svěřuje, že přemýšlí o útěku do Německa a dotazuje se, jestli s ním Červenka nechce odejít(19).
Červenka se nechá přesvědčit a odchází se Zvěřinou 6.4.1948 do emigrace. V prostoru Stožce mezi Hohensteinem oba překračují státní hranici. Dne 7.4.1948 jsou zadrženi německými strážníky v bavorském Freyungu a ve stejný den dopraveni k výslechu u CIC (Pozn.autora: Counter Inteligence Corp. - kontrarozvědka americké armády). Výslech je krátký a povrchní. Oba jsou deportováni do sběrného tábora v Schaldingu, kde se zdrží do 8.4.1948. Je jim přikázáno, aby odjeli do Řezna. Na cestu dostanou balíček s denní dávkou potravin, lístek na vlak a propustku německých úřadů. Společně odjíždějí vlakem do Řezna, ale jejich cesty se rozcházejí před branami uprchlického tábora, zřízeného v budově Goetheho institutu. Červenka se už se Zvěřinou nikdy neshledá(20).
Utečenecký tábor v Řezně je plný Čechů. Červenka se tady osudově potkává s bývalým studentem Miroslavem Chocem, partyzánem a účetním zlínského „Partkolu“(21) Janem Hradilem nebo mladým učněm Baťových závodů ve Zlíně, Karlem Ševčíkem. Mezi příchozími však zvlášť vyniká někdejší příslušník a „štábní“ partyzánské skupiny „Jan Žižka“ Josef Vávra-Stařík v doprovodu svých spolupracovníků (Oldřich Kojecký, Jiřina Krátká, Oldřich Fischmeister, Vilém Krajčírovič), kteří jsou v Řezně už od 29.3.1948. Červenka se v táboře setkává i s čs. prominentními emigranty a politiky nebo představiteli čs. exilové inteligence z řad národních socialistů a lidovců. Tito mají spolu s Vávrou-Staříkem značný vliv na založení a utváření tzv. „Českého komitétu“ a na organizování 3. odboje, pod heslem „Demokracie“. Červenka se stává jedním z členů výboru Českého komitétu a přijímá krycí jméno Pavel Morávek. Je však v existenčních problémech, nemá ani oblečení ani peníze a proto se rozhoduje vrátit se pro své věci do Volar. Z lágru odchází v polovině dubna 1948, ale přechod do ČSR se mu nepodaří. Musí se vrátit do Řezna.
Z iniciativy Vávry-Staříka a z pověření Českého komitétu je naplánován další přechod čs. hranic na 20.dubna. Skupina ve složení Choc, Hradil a Červenka je Vávrou-Staříkem úkolována k obstarání finančních prostředků nutných k existenčnímu zajištění emigrace. Mezi další úkoly je příprava a vyhledání bezpečných tras pro přechod dalších osob přes čs. hranici. Červenka je s ohledem na místní znalost čs. pohraničí pověřen dělat ostatním průvodce, ale vedoucím celé skupiny je pověřen Choc, který má od počátku zvláštní důvěru Vávry-Staříka. Detailně spolu probírají stranou od ostatních zadané úkoly. Kromě této skupiny jsou do ČSR vypraveni s podobným úkolem i Krajčírovič, Ševčík a další.(Pozn. autora: Není účelem, popisovat zde činnost Josefa Vávry-Staříka nebo jeho velmi napjaté vztahy zejména s mjr. Augustinem Schrammem, pravou rukou R. Slánského a Bedřicha Reicina nebo dalších exponentů KSČ a čs. bezpečnostních orgánů.)
Přechod Červenkovi skupiny do ČSR se uskutečnil 23.4.1948. Následující den muži došli pěšky do Volar. Červenka je přivedlk domu Ing. Kamenického, který je u sebe nechá přespat. Další den opouštějí prvním ranním vlakem Choc a Hradil Volary a Červenka se u Kamenického zdrží ještě dva dny. Choc se pro Červenku vrací 27.4. osobním automobilem, který řídí jistý Taubenest, bývalý hoteliér z Jíloviště u Prahy. Odjedou do Prahy, kde se jejich cesty na čas rozdělí. Červenka na nějaký čas najde zázemí u Choce, ale do jeho aktivit se nijak nezapojuje. Hradil odjíždí z Prahy do svého bydliště na Moravě, pevně rozhodnutý se do Německa už nevrátit. Vedoucí skupiny Choc mezi tím kontaktuje osoby na adresách, poskytnutých Vávrou-Staříkem, plní zadané úkoly a připravuje plány na další činnost skupiny v Čechách a na Moravě. Mezi svými známými v Praze se Choc začne zajímat o adresu bydliště mjr. Schramma i o možnost obstarání zbraní. Adresu mu po nějaké době dodá blíže neznámý člověk, který má blízko k tehdejšímu vedení Čs. strany lidové. Zbraně pro Choce obstará Slavoj Šádek. Jsou to dvě pistole, každá jiné ráže, u kterých bude zanedlouho kriminalistickou expertízou jednoznačně prokázáno, že byly použity při spáchání vraždy(23).
Dne 10.5.1948 se v Praze na schůzce setkávají Choc, Hradil, Ševčík a Červenka. Na ní se mimo jiné rozhodne o nutnosti návratu Červenky a Ševčíka do Německa. Choc kontaktuje svého bývalého spolužáka Radima Konaříka se kterým se setkával ve studentské skupině „Tibet klub“, tzv. organizace „zlaté mládeže“ v Praze. Konařík se stane jeho dočasnou spojkou a postupně mu předá písemné zprávy získané vedoucím klubu Zdeňkem Bočkem, synem tehdejšího náčelníka Generálního štábu čs.armády, gen.Bohumila Bočka. Boček ml. spolu s kamarádem Jiřím Mesickým opakovaně zcizuje z aktovky svého otce přísně tajné dokumenty a předává je do rukou Konaříka v domnění, že jsou poskytovány velvyslanectví USA v Praze. Zcizované informace a dokumenty jsou však přebírány Chocem a určeny k převzetí do úschovy Ševčíkem, který se uvoluje převézt je přes hranice a předat je Vávrovi-Staříkovi v Německu. Situace v Praze se začne pro všechny komplikovat. Choc se proto domlouvá s Červenkou a Ševčíkem na termínu jejich návratu do Řezna a za pomoci svých kontaktů jim zprostředkovává odvoz osobním automobilem do Plzně. Z Plzně oba vycestují vlakem, který směřuje do Klatov a přesednou na vlakový spoj do Železné Rudy. V podvečer 21.5.1948 tam vystoupí s vlaku a chvilku se spolu radí o dalším postupu. Přibližně ve 20 hodin k nim přistupuje vojenská policejní hlídka a požádá je o doklady. Po chvíli jsou oba zadrženi a deportováni k výslechu na Obvodní úřadovnu Stb do Klatov, kde je na ně uvalena vazba(24). První výslechy Červenky a Ševčíka jsou provedeny 26.5.1948. Červenka při prvním výslechu zlehčuje důvody své emigrace do Německa a nevypovídá ano o svém pobytu v ČSR po návratu. Tato strategie mu však později dlouho nevystačí. K dalšímu vyšetřování jsou oba převezeni 28.5.1948 do Prahy 1, ul. Bartolomějská 10. Dohled nad ním převzal útvar Stb 701A, který je umístil do věznice v Praze na Pankráci. Z bývalého občana Jiřího Františka Červenky se tak stává vězeň č.3744, obžalovaný z velezrady, špionáže a z úkladů proti státu. Avšak jen dočasně.
Dne 27.5.1948 zazvoní v půl sedmé ráno u dveří bytu v prvním patře domu na tehdejší adrese Praha XII, Horní stromky 9, zvonek. Na uvedené adrese bydlí mjr. Augustin Schramm se svou manželkou. Schramm je už vzhůru. Došel vybrat schránku na domovních dveřích a na přání manželky otevřel v ložnici okno. Na zazvonění otevře dveře a na prahu bytu spatří muže, kterého pozve do předsíně a se kterým se pustí do rozhovoru. Krátce nato zazní domem několik výstřelů a Schramm se skácí na podlahu předsíně. Schrammova manželka vyskočí z postele a spatří krvácející postavu svého manžela. Vyběhne na chodbu domu a na krátký okamžik zahlédne na schodišti prchajícího, mladého muže tmavohnědých vlasů s černými brýlemi, který vyběhne na ulici. Schrammová požádá majitelku domu o telefonické přivolání lékaře. Než sanitka dorazí, ujme se první pomoci MUDr. Wurzel z protějšího domu. Schramm je sice naživu, ale je v agónii. Přivolaný lékař první pomoci už jen konstatuje, že jakékoliv ošetření je už zbytečné. Špion ve službách sovětské NKVD, přední muž čs. vojenské kontrarozvědky, ale i nepohodlný svědek Augustin Schramm, umírá v pyžamu v tratolišti krve na parketách svého pokoje(25).
Okamžitě se rozbíhá policejní vyšetřování a pátrání po vrazích, které v krátké době přebírá Oblastní služebna Stb v Praze. Je nařízena soudní pitva a z místa činu je pořízen technický nákres, fotodokumentace a zajištěny dostupné kriminalistické stopy. Vyšetřování je od samého počátku pod drobnohledem nejvyšších představitelů MV a Státní bezpečnosti. Komunistické vedení státu ucítí svou příležitost. Sovětští poradci dislokovaní v ČSR už delší dobu tlačí na presidenta Gottwalda a jeho vládu, aby na své politické odpůrce uplatnila zastrašovací metodu monstrprocesů, která se tak výtečně osvědčila v Sovětském svazu. A Gottwald se potřebuje u Stalina zavděčit. Celkový obraz předpokládaných pachatelů a jejich pohnutek k zavraždění partyzána Schramma se exponentům KSČ, zejména Slánskému skvěle hodí pro zinscenování prvního odstrašujícího politického procesu po únoru 1948 v ČSR. Jan Hradil se jeden den po vraždě Schramma dobrovolně přihlásil na policejní stanici v Přerově s žádostí učinit výpověď a je okamžitě zadržen a zatčen. Při výslechu dne 28.6.1948 u Stb v Praze dobrovolně vypovídá a kromě jiného prozradí i Chocův tehdejší úkryt. Svou výpovědí umožňuje zatčení dalších lidí. Prozrazuje jména a adresy jeho spolupracovníků a lidí, kteří poskytli skupině Choce pomoc. Miroslav Choc je Stb následně zatčen. Při prohlídce jeho nouzového bytu jsou u něj kromě vysoké finanční hotovosti, falešných průkazů a razítek nalezeny i závadové dokumenty a dvě pistole, připravené k okamžitému použití. Výslechy všech aktérů vydávají postupně svá svědectví.
Nikdo z obviněných neustál brutální výslechové metody vyšetřovatelů Stb a každý z podezřelých osob nebo obviněných, pod nátlakem vypověděl co bylo potřeba. Do soukolí vyšetřování se v průběhu roku 1948 a 1949 dostane přes 140 osob a jen málokdo vyvázne bez trestu. Pro značný počet obviněných bude nutné, aby Státní soud v Praze rozdělil jednání soudu se skupinou Choc a spol. na několik částí a soudil obžalované po skupinkách v samostatných procesech. Samozřejmě, že došlo i na obžalované ze skupiny Tibet klub a k jejích odsouzení v čele se Zdeňkem Bočkem, Jiřím Mesickým a Konaříkem. Vězení neujde ani gen. B.Boček, jinak velmi blízký frontový přítel tehdejšího ministra národní obrany, gen. Ludvíka Svobody(26).
Na základě rozsudku Státního soudu v Praze byl Červenka 25.11.1948 odsouzen(27) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30. roků, k ztrátě občanských práv po dobu 10.roků a k propadnutí 4/5 majetku. Miroslav Choc a Slavoj Šádek jsou odsouzeni k trestu smrti provazem a dne 19.2.1949 na Pankráci popraveni. Trestu smrti neujde ani Josef Vávra-Stařík, kterého příslušníci Stb o něco později unesou z Vídně do ČSR a před jeho smrtí jej použijí ve svůj prospěch v procesu s Rudolfem Slánským a jeho skupinou. To však už běží v Československu politické procesy na plné obrátky a vládnoucí KSČ dál požírá své děti.
Dne 9.1.1964 je Červenka po mnoha letech strávených v kriminálech, amnestován presidentem Antonínem Novotným a podmínečně (po dobu 9. roků) propuštěn na svobodu. Bývalý vězeň Červenka je na domnělé svobodě, ale až do roku 1985 je pod stálým dohledem Stb v Českých Budějovicích. Tři měsíce po svém návratu z vězení se Červenka ožení se svou bývalou spolužačkou Jiřinou, rozenou Staňkovou. Jsou oddáni v Táboře, dne 14.3.1964. Po propuštění z vězení je Červenka zaměstnán, jako dělník v Jihočeských dřevařských závodech v Soběslavi, později i jako mistr výroby tamtéž.
V roce 1974 požádá Červenka u Okresního soudu v Táboře o zahlazení rozsudku bývalého Státního soudu v Praze ze dne 25.11.1948 a dosahuje ho usnesením Okr. soudu v Táboře (Pozn.autora: Ns8/74) ze dne 27.9.1974. Po smrti Červenky docílila jeho manželka úplné soudní a občanské rehabilitace svého manžela, až na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze, dne 17.7.1995.
Uznání účastníkem odboje a odporu proti komunismu, spočívajícího v plnění zpravodajských úkolů a rozšiřování několika druhů protikomunistických letáků v Československu, uděleného mu Ministerstvem obrany ČR se však někdejší politický vězeň a příslušník skupiny Šumava II, 11. roty Čkyně dočká až v září 2014 in memoriam(28).
1. Rodinný archiv paní Jiřiny Červenkové – manželky a Mgr. Jiřiny Šimkové - nevlastní dcery J.F.Červenky.
2. ABS-V 2646-MV-vyšetřovací sv.I,II,III – výslechové protokoly J.F.Červenky. (Skupině „Lada Soběslav“ nebyl po válce uznán odbojový charakter – viz. Sbírka dokumentů o part. odbojovém hnutí-řada 1939 – 1945, inv.č.349, č. kartonu 20, str.54).
3. Písemné svědectví Bohumila Škopka, příslušníka odbojové skupiny „Žižka“, který mimo jiné uvedl, že po zatčení spisovatele Vojtěcha Travěnce a jeho nejbližších spolupracovníků z jeho skupiny na něj byl gestapem vydán zatykač. Musel se ukrývat na mnoha místech, ale přesto nepřerušil spojení s dřívějšími ilegálními pracovníky v Praze nebo v Soběslavi, např. s Jiřím Červenkou, který mu pomáhal organizovat a zpracovávat velmi důležité úkoly v továrně „Lada“ Soběslav a obstarávat cenné informace.
4. Archiv skupiny Šumava II, str. 462 .463 - Hlášení „O partyzánské činnosti“ J.F. Červenky, sepsané v létě 1945.
5. Viz. Archiv skupiny Šumava II, str. 462 .463 - Hlášení „O partyzánské činnosti“ J.F. Červenky.
6. Rodinný archiv Mgr. Jiřiny Šimkové.
7. Jeho pozdější tvrzení o organizování a vytvoření 11.roty Čkyně se dnes už nedají ověřit a nezdají se být zcela pravdivá.
8. SOA Prachatice – četné, opakované, písemné stížnosti a udání Němců na chování Červenky a jeho veřejné projevy hrubosti vůči nim ve Volarech a okolí.
9.V publikaci „Výpisy z jihočeských kronik 1945 - její autor a erudovaný historik PhDr. Jindřich Pecka vyjádření tehdejšího prachatického kronikáře v mnohém zpochybňuje. Kronikářův zápis událostí se až nápadně podobá poválečným tvrzení pplk. Suchardy o svém podílu na kapitulaci nacistů v Prachaticích, jestliže uvádí: 6. května 1945 k večeru přijel na motorce do města velitel partyzánů Josef Sucharda se svým synem, aby jednal se zdejšími úřady o kapitulaci. Členové „Revolučního národního výboru“ byli na stráži a pozorovali nenápadně každé hnutí v městě. Sucharda šel se svým synem do sídla Gauleitera ve škole u nemocnice a žádal o rozhovor s Gauleiterem. Gauleiter však prohlásil Suchardu za zatčeného a obvinil ho z řady deliktů, z nichž každý znamenal smrt. Sucharda byl také stanným soudem, okamžitě svolaným, ihned odsouzen k smrti a měl být ráno i se snyem zastřelen na dvoře školy. Poněvadž o celém podniku byl zpraven místní revoluční národní výbor, bylo ujednáno, že když se Sucharda do hodiny nevrátí ke své motorce, bude oznámeno spojkou přes Husinec do Vimperka k americkému veliteli hrozící nebezpečí. Poněvadž Sucharda nevycházel, byla vyslána spojka. SSmani odvezli Suchardovu motorku do města, několik důstojníků vsedlo do auta a také odjelo. Členové výboru nevěděli, co v daném okamžiku činit, poněvadž jich byla stále hrstka proti ohromné přesile. Ve 21 hodin byla policejní hodina, a proto členové národního výboru nemohli do ulic. V noci začala těžká kanonáda amerických děl směrem od Volar, a to bylo dobrým znamením, že spojka došla cíle a Američané okamžitě zahájili svou akci.Během noci na 7. května vlivem zásahu Američanů, kteří svými tanky vyrazili z Volar k Prachaticům, opustil Gauleiter s celým svým štábem Prachatice a prchal přes Chroboly na Linec, poněvadž to byla dosud jediná volná cesta z americké pasti a byla to mezera mezi armádou americkou a ruskou.
Oblastní archiv Prachatice, Pamětní kniha II, s. 20 – 21. Srov. též c.d. Jižní Čechy v boji proti okupantům. s. 83. Toto vyprávění je ovšem silně tendenční a poplatné Suchardovu úsilí vytvořit mýtus o partyzánské činnosti Šumavy II. Navíc je vzhledem k vysoké vojenské kvalifikaci autora velmi nepřesné. Např. v používání pojmu „bojová linie“ (mezi Strunkovicemi a Prachaticemi?!). Nebo píše: „Vyzval jsem velitele k zastavení boje“, třebaže k žádnému boji nedošlo. Jinde zas říká:“Skupina byla pak námi u Pěšovic odzbrojena.“ Otázka je – kým? Není vlastně známo, ani jediné jméno, které by se hlásilo za členství Suchardovy skupiny. Podle kroniky obce Strunkovice nad Blanicí ustavoval tam Sucharda osvobozovací výbor přibližně v téže době, do které spadá jeho vyprávění. I když tím není samozřejmě vyloučeno, že stačil během jednoho dne obojí, je tu dost okolností, které svědčí o tom, že se jedná o pramen ne zcela věrohodný. Neexistuje žádné svědectví, které by potvrdilo okolnosti zatčení a internaci Suchardy a jeho syna nacisty, kromě „svědectví“ šikovně rozšiřovaného pplk. Suchardou později.
(Pozn.autora: V nekriticky pojaté publikaci „Jižní Čechy v boji proti okupantům“ se pplk. Josef Sucharda snaží glorifikovat svůj podíl při osvobozování Prachatic. Jeho poválečný popis událostí je z větší části vybájený, nepřesný a značně zkreslený. Neodpovídá skutečnostem ani popisované době, ale tvrzení Suchardy jsou bohužel dodnes přejímána laickou i odbornou veřejností, jako pravdivá).
10. Např. Zatčení gestapáka Roberta Steinhausera na Knížecích Pláních - vedoucího referátu pro židovský majetek na českobudějovickém Gestapu, apod.
11. Např. Vyhledání úkrytu a likvidace členů českobudějovického Gestapa na Tremlově pile na Červeném potoku v blízkosti Knížecích Plání.
12. Autorka knihy „Přes Volary přešla smrt“ Jaroslava Krejsová se ve své práci snaží přesvědčit čtenáře, že volarští antifašisté po příchodu americké armády (5.pěší divize II regimentu US Army) do Volar, dne 6.5.1945 upozornili velitele mjr. Henryho na nelidsky pohřbené žena. Autorka knihy svá tvrzení nedokázala žádnými věrohodnými prameny svá tvrzení doložit.Ve svých tvrzeních se hluboce mýlí.
13. Z důvěryhodného svědectví podaného paní Jiřinou Červenkovou vyplývá, že její manžel inicioval vznik pohřebiště ve Volarech v součinnosti s americkým velitelem Volar. Stalo se tak poté, co se po příchodu Američanů do Volar de facto zcela rozpadla německá správa města a přestala vykonávat činnost. Nelidské ukrytí tělesných ostatků žen nešlo tehdejšími obyvateli Volar přehlížet nebo utajit. Měli strach a nechtěli se doznat k tomu, čeho byli na konci války svědky.
14. SOA Prachatice – protokol z 21.6.1945 a další protokoly
15. SOA Prachatice – protokol I a II – č. 200725.pdf a jiné dokumenty
16. SOA Prachatice - zápis z veřejné schůze MNV Volary ze 14.9.1945, č.j.1367/45
17. SOA – protokol o zatčení Červenky
18. ABS-V-2646-MV – výslechové protokoly v případu „Choc a spol.“
19. ABS-V 2646-MV-vyšetřovací sv.I,II,III – výslechové protokoly J.F.Červenky.
20. ABS-V 2646-MV-vyšetřovací sv.I,II,III – výslechové protokoly J.F.Červenky.
21. „Partkol“ – partyzánský pracovní kolektiv ve Zlíně. Družstvo, které se mělo stát ústředím a sociální a ekonomickou základnou moravských partyzánů.
22. ABS-V 2646-MV-vyšetřovací sv.I,II,III – výslechové protokoly J.F.Červenky.
23. ABS-V-2646-MV – výslechové protokoly v případu „Choc a spol.“
24. ABS-V 2646-MV-vyšetřovací sv.I,II,III – výslechové protokoly J.F.Červenky. Z písemného protokolu o zadržení Červenky ze dne 28.5.1948 rovněž vyplývá, že v seznamu zabavených věcí doličných, zajištěných při zadržení v zavazadle se mezi jiným nachází i samopal Stengun-výrobní č. 212 se zásobníkem a 24 ostrými náboji, doporučující dopis velitelství 302.pěšího pluku civilní správy US Army ve Volarech ze dne 22.11.1945 a dokument Alied expenditionary forces military government ze dne 5.6.1945. To bude později stačit k obvinění ze špionáže a vlastizrady.
25. ABS – B5-1-17 – Spis k vraždě Schramma
26. NA, f. Ministerstvo spravedlnosti, krajská prokuratura (nezpracováno).
27. Sp.zn. Orl/III/1/48-19
28. Osvědčení MO ČR-č.j.262002365/2014-1027.
