Článek
V nedávné době jsem si se zájmem přečetl novinový článek, ve kterém německá poslankyně strany Alternativa pro Německo (AfD) a členka Německo-české parlamentní skupiny Martina Kempfová vyjádřila nespokojenost s přetrvávající absencí omluvy sudetským Němcům spojenou s utrpením a bezprávím po skončení 2. světové války v Československu. Údajně je splnění požadavku na omluvu jejím cílem jako příspěvek ke smíření našich národů.
V souvislosti s tím musím připomenout, že paní M. Kempfová reprezentuje myšlenky AfD, tedy politické partaje, která je v Německu spojována s neonacisty a je považována za toxickou a pro Německo škodlivou. Obliba AfD v Německu stále stoupá a těší se stále větší oblibě. Samozřejmě, že sympatie poslankyně Kempfové souznějí s činností předsedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu Posselta, který dlouhodobě a trvale zpochybňuje Benešovy dekrety.
Nemohu jim oběma nepřipomenout, že Československo se vinou nacistického Německa stalo na dlouhou dobu nedobrovolně okupovanou zemí a bylo zasaženo válkou, kterou nerozpoutalo. V roce 1938 bylo nuceno postoupit velkou část svého území Německu, a to za značného posměchu německy a fašisticky smýšlejících obyvatel v českém pohraničí. Zdá se, že bude pro úplnost nutné, oživit paměť zejména sudetských Němců.
Je všeobecně známým faktem, že podle posledního sčítání lidu provedeného např. ve Volarech v roce 1930 žilo ve městě 4 088 obyvatel německé národnosti, a to ve značném nepoměru k 90 občanům národnosti české. Ve Volarech byl odjakživa český živel nechtěný a nežádoucí a Němci svou nelibost k Čechům nijak neskrývali ani za I. republiky. Bezprostředně po převzetí moci nacisty byly na územích, začleněných do Třetí říše zakázány všechny levicové strany a předváleční němečtí antifašisté byli do jednoho zatčeni. Část z nich byla popravena, ti „šťastnější“ byli internováni v německých koncentračních táborech, a to ještě před zahájením války.
Pohraniční Volary přivítaly německou armádu bouřlivě a s nelíčeným nadšením. Obyvatelé města se bez rozdílu dali k dispozici nacistům a ochotně splnili každý rozkaz. Doporučuji paní poslankyni Kempfové, aby se ve chvílích svého poslancování podívala na dobové fotografie z „osvobození“ Volar nacistickými jednotkami z 2. 9. 1938 nebo z 25. 10. 1938, které zobrazují hajlující volarské davy, ulice vyzdobené nacistickými vlajkami s hákovým křížem a s lidmi, rozjásaně a radostně vítajícími vrchního velitele Wehrmachtu, genplk. Rittera von Leeba. Dychtivě poslouchali jeho projev a fanaticky zdravili další velitele německé armády, genplk. Rittera von Schoberta, velitele 7. armádního sboru nebo genpor. Wilhelma Hartmanna, velitele 7. divize. Tito páni si nenechali ujít příležitost k tomu, aby unikli vřelému pozvání volarských obyvatel v čele s tehdejším starostou Volar Franzem Haselsteinerem i k slavnostnímu zápisu do volarské pamětní kroniky.
Jedno z prvních opatření amerického velitele mjr. Henry Hoopera, který vstoupil do Volar 6. května 1945 v půl páté odpoledne, byla okamžitá výměna burgermeistera Antonína Praxla. Za náhradníka byl vybrán Ferdinand Winkelbauer, který se na místě starosty udržel do 7. května. Tedy jeden den! Poté byl americkým velitelstvím ve Volarech odvolán pro nespolehlivost a zejména pro příslušnost k nacistické straně NSDAP. Paní poslankyně a to je jen jeden příklad z vašich tehdejších Sudet.
Je snad zbytečné připomínat vyvraždění našich Lidic a Ležáků i stovky podobných měst a vesnic po celé válečné Evropě. Myslí si německá poslankyně Martina Kempfová, že Československo zavinilo židovské „pochody smrti, jakým byl např.ten který procházel ve zmiňovaných Volarech? Ve městě spravovaném Němci a německou správou byly v předvečer osvobození města americkou armádou pohřbeny v hnojišti volarského domu č. 155 židovské ženy, které transport nepřežily. Poválečné vyšetřování nacistických zvěrstev nedokázalo shromáždit dostatek relevantních důkazů pro československé trestní tribunály, protože obyvatelé německých Sudet najednou ztratili paměť. Nepamatovali si nic z vraždění mužů a žen na polních a lesních cestách Šumavy a nevěděli nic o neoznačených hrobech. Byli přeci obyčejní lidé. Vychovaní ve víře a nevinní. Oni rozkazy pro vraždění nedávali.
Není pravda, že se československý stát Německu za poválečné utrpení a křivdy neomluvil. Česká republika už křivdy uznala a vyjádřila lítost v rámci česko-německé deklarace, kterou v roce 1997 podepsali český předseda vlády Václav Klaus a německý spolkový kancléř Helmut Kohl.
V textu deklarace se doslovně uvádí, že „Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny“. A to by mělo stačit!
Je potřeba vyjadřovat nesouhlas s poválečnými excesy a s bezprávím, způsobených na Němcích v Československu, ale paní poslankyně Kampfová pláče na nesprávném hrobě nebo má účelově vypnutou paměť stejně, jako kdysi její sudetští krajané. Je potřeba si vzájemně odpouštět, ale nezapomínat. Válka v Evropě nezačala v roce 1945 Benešovými dekrety, ale v roce 1938 úmyslným přepadením Československa.
Pořádání sjezdu sudetských Němců v Brně není šťastné řešení stejně jako neuvážené a hrubé prohlášení jejich předsedy Posselta. Jemu a ostatním, podobným „chytrákům“, kteří ohledně Benešových dekretů vymýšlejí různé obezličky a fígle je potřeba sdělit: „Česká republika je demokratický stát, který si sejra umí doma udělat sám a bez Vašich ‚knížecích‘ rad. Jste u nás vítáni jako hosté a přátelé, ale nic na nás nezkoušejte.“
