Článek
Nedávno jsem měl možnost seznámit se s knihou „Přes Volary přešla smrt“ autorky Jaroslavy Krejsové. Připomínání si nacistických zvěrstev, která se udála na samém konci války v tzv. „pochodech smrti“ je jistě chválihodným počinem a zaslouží si uznání a pozornost široké veřejnosti. V příštím roce si budeme připomínat nejen 80. výročí konce II. světové války, ale i poslední květnové dny, které znamenaly pro někoho osvobození a pro jiné nelidskou a brutální smrt. Mám tím na mysli stovky židovských žen, které musely pod ozbrojeným a nelítostným dohledem dozorkyň a dozorců SS podstoupit strastiplnou cestu v pochodu, vypraveného koncem války z německého koncentračního tábora v Helmbrechts do tehdy ještě sudetských Volar. Podobných pochodů smrti prošlo přes naše území v průběhu války několik, ale tento vešel do dějin jako jeden z nejohavnějších a nejkrutějších.
Krátce nato se mi dostal do ruky výtisk „Volarského zpravodaje č. 4“ z roku 2009 s názvem „Historie Pochodu smrti a židovského hřbitova ve Volarech“, ve kterém se k tématu zasvěceně a erudovaně vyjadřuje (i v dalších číslech) bývalý vedoucí Státního okresního archivu Prachatice (dále SOA Prachatice), historik a archivář, PhDr. Václav Starý. Dovoluji si ocitovat jeho kritická, ale dobře míněná doporučení a hodnocení úrovně badatelské publikační činnosti, s níž se setkává u některých amatérských badatelů. Phdr. V. Starý mimo jiné uvedl, cituji: „V poslední době se velmi často objevují některé historické publikace, které již v době jejich zrodu přinášejí do dalšího života řadu závažných pochybení, nedostatků a chyb. Jejich autoři totiž často zapomínají na dodržování určitých zásad dobré přípravy každé historické práce. Mezi ně patří také svědomité provádění heuristiky písemných pramenů. Pisatelé se často spokojí s nekritickým převzetím starších otištěných údajů, které však jsou již zastaralé a neodpovídají stupni současných znalostí. Tiskem vydávané práce proto nepřinášejí nové poznatky. Tyto nedostatky vyplývají ze skutečnosti, že vznikají v přílišném chvatu a spěchu, jsou poplatné snaze rychlého knižního vydání. Mezi tento druh historické produkce lze zařadit i práci p. J. Krejsové, která zůstala čtenářům dlužna podat dostatečně uspokojivou odpověď na řadu otázek, které se týkají Pochodu smrti a židovského hřbitova ve Volarech. “. Konec cit.
S názorem PhDr. V. Starého se po přečtení knihy „Přes Volary přešla smrt“ nejde než ztotožnit, a to i v části hodnocení týkajícího se p. J. Krejsové. Autorka o sobě často a ráda říká, že se problematikou volarského Pochodu smrti zabývá polovinu svého života a široké veřejnosti se při různých příležitostech prezentuje jako zkušený badatel, volarský kronikář a poválečný znalec volarského prostředí. Částečně je to pravda. Její činnost a společenské aktivity ve veřejném životě jsou často vnímány občany Volar v dobrém. U vědomí toho by však právě ona měla ctít zásady badatelské práce a zacházet se získanými poznatky a historickými fakty svědomitě, nezávisle a objektivně. Dostávám se tím k některým tvrzením autorky knihy, která jsou zavádějící, nepodložená nebo účelově nepublikovaná a bohužel i ideově zabarvená.
Domnívám se, že v přípravné fázi své knihy vycházela p. J. Krejsová téměř výhradně z dokumentů uložených ve fondech Archivu bezpečnostních složek, označených: ABS, č. 52, sv. 325-52-1 (Transport žen z KT Helmbrechts do Volar a Prachatic-závěrečná zpráva s popisem dokumentů), dále z dokumentů ABS, č. 52, sv. 352-52-2 (Dokumentace k pochodu smrti z KT Helmbrechts), z dokumentů, uložených v ABS, sv. 325-52-5 (Svědecké výpovědi účastnic pochodu smrti – hlášení četnických stanic) a písemností v ABS, sv. 325-52-6.
Dokumenty shromážděné v uvedených složkách ABS není v dnešní době nijak složité získat vzhledem k chválihodnému rozhodnutí státu a k postupnému zpřístupňování a odtajňování archiválií široké veřejnosti a vzhledem k postupné digitalizaci archivních sbírek našeho státu. Autorka se při sběru podkladů nemohla vyhnout pátrání ve sbírkových fondech Státních okresních archivů, ve kterých však s největší pravděpodobností nenalezla poznatky a informace, které by ji posunuly v přípravě knihy výrazně dopředu.
V průběhu ověřování poznatků o událostech pochodu smrti z Helmbrechts do Volar badatel většinou zjistí, že obsah archivních pramenů je sice velmi zajímavý, ale informačně vyčerpaný nebo převzatý a nepřináší nový vhled do zmiňované problematiky. Koneckonců i výčet pramenů, uváděný autorkou ve zmiňované knize je chudý, a popravdě řečeno ani při nejlepší vůli nemůže být nějak rozsáhlý.
V souvislosti s výše uvedeným si dovoluji ocitovat výňatek z textu knihy „Přes Volary přešla smrt“ ze str. 28. Autorka čtenáři poskytuje následující informaci „Tato událost nezůstala obyvatelům města utajena. Když město osvobodila americká armáda, oznámili němečtí antifašisté na americkém velitelství nelidské uložení ostatků žen.“ Je tím myšleno nedůstojné zahrabání mrtvých žen do hnojiště domu u č.p. 151 ve Volarech. Samotné znění citace není na první pohled nijak závadové a u neinformovaného čtenáře nevzbudí žádnou pozornost. Zdálo by se vše v pořádku, ale při bližší analýze textu pozorný čtenář objeví nesrovnalost u významu slov „němečtí antifašisté“ a zpozorní. Kde se asi 5. května 1945 vzali ve válečných Volarech antifašisté ? Kolik jich ve Volarech žilo před osvobozením americkou armádou? Jak a čím se ve Volarech a okolí projevovali? V archivních fondech, historických publikacích nebo dobových novinách jsem však žádnou podstatnou zmínku o volarských antifašistech a jejich útlocitu k povražděným Židovkám nenašel.
Při studiu archivního fondu PhDr. Václava Starého, uloženém ve SOA Prachatice, jsem ke svému překvapení kromě jiného nalezl i ručně psanou poznámku pana doktora. Ten si poznamenal k obsahu knihy „Přes Volary přešla smrt“ přibližně následující: „Antifašisté?…..jací?, kteří…...zjistit?!“ Pan doktor patrně došel při čtení knihy ke stejnému nebo podobnému závěru jako já! Tvrzení autorky o účasti německých antifašistů na volarských událostech totiž musí nezbytně vyvolávat otázky! Jak a kde se p. J.Krejsová dopracovala k takovému zjištění a z jakých pramenů čerpala? Může autorka svá tvrzení o volarských antifašistech doložit konkrétními údaji nebo jmény? Obávám se, že p. J. Krejsová si výraz „antifašista“ vykládá po svém!
Obecně vzato je antifašistou člověk, který bojuje proti fašismu, ale v případě Volar by se mělo s největší pravděpodobností jednat výhradně o německé antifašisty. Pokusím se tedy za pomoci odborného výkladu odcitovat význam slova německý antifašista a osvětlit jej. Cituji: „Za antifašisty byla považována skupina mezi vysídlovanými Němci, kteří se podíleli na protinacistickém odboji v Československu i v zahraničí. Jednalo se především o něm. komunisty a sociální demokraty (členy bývalé DSAP – Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei). Konec cit.
V prvních dnech po skončení války neexistovala žádná závazná kritéria, koho a za jakých podmínek považovat za antifašistu, takže za antifašisty byli uznáváni předváleční členové KSČ a DSAP a navrátilci z vězení a koncentračních táborů. Ti měli nárok na některé úlevy v sociální a právní oblasti, např. dostávali stejné potravinové příděly jako Češi a byli vyňati z odsunů a z pracovního nasazení. Na základě dekretu prezidenta republiky z 2. 8. 1945 (č. 33 Sb.) mohli němečtí antifašisté požádat o zachování čs. státního občanství. Za antifašisty však měli být uznáni a legitimováni Němci při dodržení čtyř taxativních následujících podmínek. Museli být vězněni z politických nebo náboženských důvodů nebo byli pro věrnost čs. republice jinak pronásledováni, vedli před okupací i během ní boj proti nacismu a za ČSR, byli příslušníky čs. nebo spojeneckých vojenských jednotek, partyzánských oddílů, nebo pracovali v jejich službách, nebyli členy nacistických organizací, přestože k tomu byli nuceni.
Netvrdím, že se mezi volarskými Němci nenašli slušní lidé, ale na to, abych měl pochybnosti o pravdivosti tvrzení p. J. Krejsové mi stačí základní historické znalosti o fašistickém Německu a pochopení nacistického politického systému. Je poměrně známým faktem, že podle posledního sčítání lidu provedeného ve Volarech v roce 1930 žilo ve městě4 088 obyvatel německé národnosti, a to ve značném nepoměru k 90 občanům národnosti české. Ve Volarech byl odjakživa český živel nechtěný a nežádoucí a Němci svou nelibost k Čechům nijak neskrývali ani za I. republiky. Bezprostředně po převzetí moci nacisty byly na územích, začleněných do Třetí říše zakázány všechny levicové strany a předváleční němečtí antifašisté byli většinou zatčeni. Část z nich byla popravena, ti „šťastnější“ byli internováni v německých koncentračních táborech, a to ještě před zahájením války.
Město Volary přivítalo německou armádu bouřlivě a s nelíčeným nadšením. Obyvatelé města se bez rozdílu dali k dispozici nacistům a ochotně splnili každý rozkaz. Pochybovačům doporučuji, aby se podívali na dobové fotografie z „osvobození“ Volar nacistickými jednotkami z 2. října 1938 nebo z25.10.1938, které zobrazují hajlující volarské davy, ulice vyzdobené nacistickými vlajkami s hákovým křížem a s lidmi, rozjásaně a radostně vítajícími vrchního velitele Wehrmachtu, genplk.Rittera von Leeba. Dychtivě poslouchali jeho projev a fanaticky zdravili další velitele německé armády, genplk. Rittera von Schoberta, velitele 7. armádního sboru nebo genpor. Wilhelma Hartmanna, velitele 7. divize. Tito páni si nenechali ujít příležitost k tomu, aby unikli vřelému pozvání volarských obyvatel v čele s tehdejším starostou Volar Franzem Haselsteinerem i k slavnostnímu zápisu do volarské pamětní kroniky. Byli snad těmito antifašisty úředníci volarské radnice, pod vedením starosty Franze Haselsteinera nebo snad pozdější nacistické vedení města v čele se starostou Antonem Praxelem?
Jedno z prvních opatření amerického velitele mjr. Henry Hoopera, který vstoupil do Volar 6. května 1945 v půl páté odpoledne, byla okamžitá výměna burgermeistera Antonína Praxla. Za náhradníka byl vybrán Ferdinand Winkelbauer, který se na místě starosty udržel do 7. května. Tedy jeden den! Poté byl americkým velitelstvím ve Volarech odvolán pro nespolehlivost a zejména pro příslušnost k nacistické straně NSDAP. Správu města tehdy převzal se souhlasem Američanů a z pověření pplk. Josefa Suchardy, příslušník tzv. odbojové skupiny ŠUMAVA II, Jiří František Červenka, který se ve Volarech a v jeho blízkém okolí zdržoval už od poloviny dubna 1945. Jeho úkolem bylo získávat a shromažďovat na Volarsku a Prachaticku zpravodajské poznatky a připravovat se na převzetí správy města po jeho osvobození. Chce snad p. J. Krejsová zatvrzele trvat na tom, že se v průběhu války ve Volarech, proti vůli nacistů a nacistických, státně-bezpečnostních složek využívajících až do posledních dnů války mocenské prostředky a rozsáhlou dobrovolnou síť agentů Gestapa, udrželi nějací antifašisté ?
Domnívám se ale, že p. J. Krejsová použila výraz antifašista chápaný a užívaný v obecné rovině, účelově a záměrně. O výše citované definici antifašisty asi neměla tušení, ale autorce se zobecnělý výraz antifašista hodil a líbil víc i proto, že pro ní byl ideově bližší. Pisatelka totiž neměla ani na okamžik v úmyslu uvažovat o jiných možnostech. Autorka knihy zřejmě nemohla připustit, že by oznámení americkým úřadům mohli předat zcela obyčejní, slušní Němci z jiných než ideologických a antifašistických pohnutek. Záměrně mystifikovala čtenáře tvrzením že jediný, kdo takového záslužného činu mohl být ve Volarech schopen, byl pouze antifašista.
Uváděný nedostatek nebo záměrná manipulace faktů a historických souvislostí jsou však v dnešní době neomluvitelné. Jedná se o nebezpečné a škodlivé pochybení, které zejména v mladých lidech může vyvolávat zmatek i mylný dojem, že jedinou odbojovou silou v Protektorátu byli antifašisté! Autorka se tímto tvrzením dopustila nepravdivého zkreslení, jinak poměrně važné dobové události. Nedá mi, nepřipomenout, že Plzeň nebo Kvildu neosvobodila Sovětská armáda! Přepisování historie jsme si u nás za tehdejšího bdělého dohledu KSČ užili víc než dost! Přičiněním p. J. Krejsové se dokonce stalo, že její ničím nepodložené tvrzení o účasti volarských německých antifašistů při objevení zohavených těl přejala v nedávné době jedna mladá vysokoškolská studentka do svojí závěrečné diplomové práce, protože pro její objektivní vypracování neměla dostatek jiných, objektivních, historických pramenů.
Při čtení zmiňované knihy také nešlo přehlédnout nesrovnalosti v údajích, spojených s poválečným vyhledáváním válečných zločinců. Nejde nevidět časové rozpory v událostech s vyhledáváním obětí a mylné datace o pohřbívání obětí, na které upozornil autorku i PhDr. V. Starý. Autorka knihy se pochopitelně zaměřila i na většinu dohledaných dozorkyň a dozorců SS, kteří procházejí archivní dokumentací, jako doprovod a dozor ve volarském pochodu smrti. Poválečné výslechové protokoly přeživších žen dostatečně vypovídají o brutalitě a sadismu dozorců, vypovídají o událostech těchto transportů, ale především zobrazují zrůdnosti fašismu. Na další relevantní poznatky p. J. Krejsová bezpochyby narazila v archivních fondech ABS ve svazku 325-52-1. Ten kromě dalšího obsahuje i „Závěrečnou zprávu k rozpracování operativního svazku č. 1870 v akci „Prachatice“ ze dne 16.07.1971 tehdejším II. Oddělením, II. Správa Stb nebo při studiu „Závěrečné zprávy k rozpracování“ operativního svazku č.1869 v akci „Volary“ rozpracovaný stejnou součástí Stb, ze kterého autorka jistě čerpala.
Autorka popisuje rovněž okolnosti, za kterých po cestě smrti z Helmbrechts docházelo k vraždění, surovému a brutálnímu zacházení s vězni, které byly později uznané za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.
Jednou z nejhorších dozorkyň SS byla i jistá Herta Hasseová, prohlášená v roce 1946 za válečného zločince. Kromě výčtu zločinů, spáchaných H. Hasseovou, neopomenula pisatelka Krejsová zmínit skutečnost datovanou do osvobození Volar, a to v souvislosti s ošetřením zranění Herty Hasseové v provizorním volarském lazaretu. Zmíněná esesačka v něm byla skutečně léčena a ubytována odděleně od zubožených a nemocných židovských žen z pochodu smrti. Ty se v jednu chvíli rozhodly H. Hasseové pomstít, ale americké velitelství ve Volarech přidělilo H. Hasseové v lazaretu ochranu. Z obavy o její bezpečnost jí k nemocničnímu lůžku přidělili osobní stráž, která měla za úkol Hasseovou nepřetržitě hlídat. V listopadu 1945 se Američané z Volar stáhli a H. Hasseovou odvezli sebou. Jednalo se zřejmě o příslušníky americké CIC nebo vojenské policie, kteří jí transportovali autem na americké vojenské velitelství v Bavorsku (nejspíš na velitelství divize se sídlem v Bischofreutu) a posléze internovali v dosud nezjištěné části americké okupační zóny. V únoru 1946 měla být stopa Haseové údajně zachycena v internačním táboře Dachau v blízkosti Mnichova. Hledaná H. Hasseová byla nakonec na zasedání Komise spojených národů pro válečné zločiny v Londýně 18. února 1947 zapsána pod č. 7115 na listinu válečných zločinců. V souvislosti s vyhledáváním válečných zločinců nezapomněla autorka knihy rovněž vyzdvihnout opatření čs. bezpečnostních a justičních orgánů a opakované snahy o vydání H. Hasseové ke stíhání do ČSR. Neopomenula v knize kriticky zdůraznit, že všechny požadavky našich orgánů na vydání H. Hasseové k potrestání v Československu vyzněly naprázdno a že jednání zůstala bezvýsledná. Rovněž neopomněla vyjádřit pohoršení nad tím, že Herta Hasseová nebyla nikdy za své zločiny potrestána. Tak se bohužel opravdu stalo a mé rozhořčení nad tím je shodné s jejím. Proč se nad tím pozastavuji?
Marně jsem totiž v knize p. J. Krejsové nalezl nějakou, byť i jen letmou zmínku o opatřeních 2. oddělení, II. odboru Stb, spojených s opakovanou snahou o ztotožnění Herty Hasseové u Ministerstva státní bezpečnosti NDR. Písemná žádost byla uváděnou součástí Stb opakovaně odeslána, naposled 17. května 1969, ale východoněmecká zpravodajská služba ve věci dožádání čs. vyšetřujících orgánů a poznatků k H. Hasseové neodpověděla. Dožádání v této věci zůstalo bez jakékoliv odezvy. Ani na opakované dožádání ze dne 12. ledna 1971 NDR nijak nereagovala. Bezpečnostní orgány NDR mlčely po celou dobu, a to až do roku 1989. Potom vše usnulo!
Nabízí se možnost, že německá, stejně jako americká strana, měly pro svá mlčení dobré důvody. Jedním z nich mohlo být i poválečné zpravodajské využití Hasseové. Nacističtí váleční zločinci byli nezřídka využíváni různými zpravodajskými službami. Je to jedna z metod, která patřila, patří a bude patřit do výbavy zpravodajských služeb po celém světě. A je systematicky užívána i dnes. Zejména v poválečné době poskytovali bývalí nacisté cenné poznatky a informace. Herta Hasseová se mohla zpočátku Američanům zdát užitečná a zpravodajsky využitelná, ale po jejím „vytěžení“ se mohla vzhledem ke své válečné minulosti stát pro Američany rizikovou a nepohodlnou osobou. Ti se mohli Hasseové zbavit a jako nepotřebnou ji vydat do NDR. Nebo umožnili její propuštění a odchod z NSR do jejího rodiště v Chemnitzu v NDR. Pak bylo snadné informovat o jejím pobytu východoněmeckou zpravodajskou službu Stassi, která se nezdráhala jí využít. V takovém případě by NDR svého agenta bezpochyby kryla a k jeho existenci by se nevyjadřovala.
Domnívám se, že p. Jaroslava Krejsová poznatek o jednáních čs. strany s NDR v knize neuvedla záměrně. Není pochyb o tom, že archivní fond ABS–325-52-1 autorka knihy nejen studovala, ale při přípravě knihy využila poznatky v něm uvedené. Nemohla přehlédnout předmětné údaje, protože tyto písemnosti jsou uloženy ve svazku a jsou do očí bijící! Proč zamlčuje veřejnosti fakta o tom, že komunistická NDR přechovávala na svém území po skončení války bývalé nacisty a válečné zločince?
Když hovoříme o volarském pochodu smrti a okolnostech vzniku pohřebiště ve Volarech, nelze nezmínit osobu Jiřího Františka Červenky, který od svého příchodu do Volar v posledních dnech dubna 1945 až do osvobození města 5. pěší divizí, II. Regimentu US Army plnil z pověření pplk. Josefa Suchardy zpravodajské úkoly a připravoval se na převzetí správy města po osvobození. Během několika dní před příchodem Američanů do Volar se J. Červenka dostával při plnění svého zpravodajského poslání v okolí Volar a Prachatic do osobních kontaktů s prvosledovými americkými hlídkami. Mladý a energický J. Červenka si získal pozornost a náklonnost kpt. K. Mondella, příslušníka americké CIC, se kterým se později za jeho pobytu ve Volarech i spřátelil.
V prvních hodinách svobodných Volar přestala prakticky existovat a fungovat německá nacistická správa města. Dne 6. května získal americký velitel mjr. H. Hooper, zřejmě od tehdejšího starosty Volar Antona Praxela, informaci o nedůstojně pohřbených židovských ženách z volarského Pochodu smrti a průběžně se k němu dostávaly i šokující informace o nacistických zvěrstvech a o zubožených živých a mrtvých židovských vězeňkyních v dřevěné kůlně na okraji Volar. Američané se sice připravovali na převzetí veřejné správy ve Volarech, ale z pochopitelných důvodů museli nejdříve zajistit plnění svých vojenských úkolů a potřeb. Na zajištění potřeb obyvatel Volar neměla zpočátku americká armáda ani kapacity, ani znalost místního prostředí. Při prověřování informací, spojených s mrtvolami židovských žen, přišly mjr. Hooperovy samozřejmě vhod i informace J. Červenky, zprostředkované přes kapitána kpt. Mondella. J. Červenka v té době už oficiálně vykonával funkci správního komisaře Volar a dal se Američanům k dispozici. Dne 7. května byl tedy J. Červenka, jako správní komisař Volar jedinou osobou, která byla oprávněna rozhodovat ve věcech organizace a správy města. Vzhledem ke své jazykové vybavenosti získal J. Červenka od velitelství ŠUMAVA II rovněž pověření k výkonu funkce styčného důstojníka s US Army. Spolupráci s Američany rozvíjel a začal pro ně oficiálně získávat cenné zpravodajské informace, a to nejen o pohybu a úkrytech zbytků německé armády, ale i o uprchlých členech českobudějovického a brněnského Gestapa nebo o příslušnících Wehrwolfu. Svou činnost vykonával J. Červenka průběžně až do odchodu amerických okupačních jednotek z Volar.
Po ověření všech informací o hromadných hrobech v okolí Volar a Prachatic iniciovali Američané okamžitě exhumaci všech hromadných hrobů na trase Pochodu smrti i záchranu a okamžitou lékařskou pomoc pro zbytek přeživších židovských žen z transportu. Vzhledem k neznalosti místního prostředí se Američané měli s J. Červenkou radit i o nejvhodnějším místu pro uložení tělesných ostatků ve Volarech. Ten jim nabídl pro tyto účely nevyužívanou louku v blízkosti tehdejšího volarského hřbitova a zásadně se podílel na vzniku budoucího pietního místa. Na zvoleném místě pak byly v následujících dnech oběti důstojně pochovány, a to za účasti americké vojenské posádky, ale i za povinné účasti všech volarských Němců. Bylo jaro a s důstojným uložením nebohých žen do země se muselo spěchat. Na místě pohřebiště bylo v pozdějších létech zřízeno pietní místo posledního odpočinku židovských žen z „Volarského pochodu smrti“.
I přes autorčino dnešní, přetrvávající vnímání světa na „zlý západ a hodný východ“ je její kniha užitečná a prospěšná. Jaroslavě Krejsové se podařilo shrnout do několika stránek zřejmě všechny informace ze zpřístupnělých archivních pramenů, které jsou k problematice volarského Pochodu smrti pro badatele u nás dostupné. Tyto údaje rozšířila autorka i o vzpomínky získané z několika osobních setkání s přímými účastnicemi Pochodů smrti. Není však příliš důležité, jaký skutečný osobní přínos autorka do své knihy vložila. Bez ohledu na mou kritiku má kniha sama značnou vypovídací hodnotu a připomíná naší široké veřejnosti hrůzy, jaké jsou lidé schopni cíleně a nelítostně páchat na jiných lidech. Zároveň však musím vyjádřit zklamání nad tím, že se PhDr. V. Starému nepodařilo dokončit zpracování všech podkladů, shromažďovaných se záměrem na vydání jeho připravované knihy o „Pochodech smrti“. Zveřejněné příspěvky a odborný vhled do těchto událostí, publikovaných prostřednictvím Volarského zpravodaje v roce 2009, jsou už na první pohled nejen čtivé, ale pečlivě a fundovaně zpracovaná archivní data. Jeho zamýšlená kniha mohla a měla být důležitým příspěvkem do problematiky, která u nás ještě nebyla dostatečně odborně zpracována.
Miroslav Počinek – autor článku
