Článek
Jednoho listopadového rána roku 2019 jsem seděl u stolu ve studovně ABS (Archiv bezpečnostních složek) a před sebou jsem měl svazek výslechových protokolů (ABS 52-1-457), ve kterých jsem chtěl tehdy dohledat odpovědi na události, spojované s činností odbojové skupiny Šumava II. Listoval jsem v dobových dokumentech a se zvláštním, ne nesrovnatelným pocitem ostychu jsem se dotýkal osobních předmětů příslušníka českobudějovického gestapa, St-Scharfűrera Roberta Steinhausera, který zde na konci války působil ve funkci vedoucího referátu II.A.5-majetkový referát. Usoudil jsem, že nebýt v roce 1939 okupace Československa nacistickým Německem a začátek války, vyvíjel by se patrně život tehdejšího, předválečného obchodního příručího Roberta Steinhausera, úplně jinak.
Narodil se 13. 8. 1917 v Českých Budějovicích do rodiny obchodníka, německé národnosti. Otec byl od roku 1935 členem SDP a rodina se za 1. republiky hlásila k německé národnosti. Rodiče vlastnili v Českých Budějovicích v tehdejší ul. Linecká 89 dům ve kterém měli obchod smíšeným zbožím.
Mladý Robert Steinhauser získal základní vzdělání na německéškole, ale od své babičky se naučil velmi dobře česky. Mezi roky 1930 a 1933 se vyučil u českobudějovické firmy F.K. Schinko obchodním příručím. Později vystudoval německé gymnázium v Eisenachu, ale jeho osobním cílem a ambicí bylo získat trvalé zaměstnání u prvorepublikové státní policie.
Po návratu ze studií se R. Steinhauser na krátký čas a na žádost otce ujal řízení filiálky v Havlíčkově kolonii v Č. Budějovicích, kde pracoval až do svého nástupu na vojnu. Službu v čs. armádě ukončil v hodnosti desátníka v 1. pěším pluku v Č. Budějovicích. Politika ho nezajímala a v tomto ohledu se nijak neangažoval.
Z archivních dokumentů vyplývá, že 9. července 1939 obdržel výzvu Prezidia zemského úřadu v Praze, aby se dostavil, dne 18. 7. 1939 k úřední zkoušce ze znalosti českého jazyka v Praze, která mu měla umožnit přijetí k službě u policie. Od října 1938 do srpna 1939 získal R. Steinhauser místo vpražské firmě Karel Kulík – obchod s kávou, kde však svou kariéru obchodního příručího definitivně ukončil. Zamítavé stanovisko příslušných úřadů k žádosti o st. službu tak zřejmě odstartovalo i události, které na jeho další život měli osudový vliv.
Psal se stále rok 1939 a do obchodu R. Steinhausera st. náhodně vstoupil muž, který se mladému Steinhauserovi představil pod jménem Schedel. O několik dní později se při rozhovoru ukázalo, že zákazníkem byl tehdejší tajný rada českobudějovického gestapa, který mu přišel nabídnout práci tlumočníka pro nacistické Gestapo. R. Steinhauser nabídku Schedela bezpochyby přijal a ještě téhož roku (od 13.11.1939) začal pracovat ve funkci krim. asistenta na gestapu v pozici tlumočníka s měsíčním platem 3.000 Kč. Funkci HIPO (Hilfe polizei beamter) vykonával do ledna 1942 a poté byl uvolněn spolu s dalšími příslušníky českobudějovického gestapa (Witner, Schaffelhofer, Neubauer) na čtyřměsíční kurz v koncentračním táboře Fürstenberg se zaměřením na kriminálně-politickou činnost.
Po návratu byl R. Steinhauser jmenován krim. asistentem na 3. oddělení budějovického gestapa, kterému velel gestapák Weld. Krátce nato byl novic Steinhauser jmenován do funkce samostatného referenta a jeho kariéra u německé státní policie tak byla odstartována.
Oženil se s Ingeborg Bayerovou, rodačkou z Eisenachu. Až do svého zatčení bydlel R. Steinhauser s manželkou v Č. Budějovicích, ul. Matice školské 577. Manželství zůstalo bezdětné. R. Steinhauser měl mezi svými kolegy zřejmě pověst „suchara“, který nekouří, nepije a neobchází divoké večírky. Na konci války už St-Scharfűrer R. Steinhauser působil ve funkci vedoucího referátu II.A5-majetkový referát.
Pokusme se posunout v čase, a to do května 1945. Podle ověřitelných poznatků je vypraven z Jihočeských elektráren, dne 2.5.1945 z Českých Budějovic nákladní automobil, určený pro převoz „zvláštního“ nákladu. Šoférem je český zaměstnanec JČE, ale s posádkou nejede rád a dobrovolně. Jeho náklad tvoří směsice lidí, složená z německých zaměstnanců JČE a stranických funkcionářů NSDAP. Na korbě náklaďáku se spolu s nimi tísní i ředitel JČE s manželkou a jejich malou dcerou a nepohodlí si musí užívat manželé Harlesovi a dvě příslušnice gestapa v Č. Budějovicích, Frischová a Liebelová. Jsou doprovázeny svými mužskými kolegy ze služebny, všichni oblečeni do civilních šatů. Společnost doplňuje jeden z nejhledanějších českobudějovických gestapáků, St-Scharfűrer Robert Steinhauser, pod něhož spadala i likvidace a zabavování majetku po Židech, po zatčených a odsouzených do koncentračních táborů nebo po lidech, popravených na střelnici v Táboře a v Klatovech.
Jeho doprovází manželka, Ingeborg Steinhauserová, mladá a pohledná žena, která o několik dní později získá cenného ochránce a na svého manžela zapomene. Nacistické uniformy jsou zbytečné a nikomu z nich se do osobní výbavy nehodí. Mohly by přitáhnout nežádoucí a nechtěnou pozornost českých lidí a prozradit jejich totožnost. Cestující prchají z města před postupující sovětskou a americkou armádou, které klepou na brány jihočeských měst. S nikým se neloučí.
Ústupové silnice a trasy na západ jsou přeplněné vystrašenými, německými vojáky Wehrmachtu a příslušníky SS, kteří se spolu s tzv. národními hosty (většinou němečtí uprchlíci z válkou obsazených území Polska a pobaltských států) snaží protlačit do zajetí v americké zóně na bavorské straně hranic. Strach z ruského zajetí je mezi ustupujícími Němci až ochromující.
V těsné blízkosti Knížecích Plání je automobil napaden americkými hloubkovými letci a zničen. Náklaďák je vyřazen z provozu, ale celá jeho osádka přežije. Traktorem z Knížecích Plání jsou odtaženi do Buchwaldu (dnešní Bučina), kde je čeká ubytování. Přítomní příslušníci gestapa se rozhodnou ubytovat na nedaleké Tremlově pile a od dalších osob se definitivně oddělí.
Následujícího dne, 3. května dorazí osobním automobilem na Knížecí Pláně i ředitel JČE, Lienert a jeho tajemník, Ing. Reichutz od něhož si Steinhauser vypůjčuje auto a rozhoduje se spolu s manželi Harlesovými k návratu do Č. Budějovic. Na cestě do Vimperka se však posádka vozu dozvídá, že cesta je už odříznuta postupující americkou armádou. Osádka vozu se proto vrátí zpět na Knížecích Pláně, které jsou následující den obsazeny jednotkami 26. americké divize, gen. Hardnesse.
Je neděle 6. května 1945 a R. Steinhauserovi a jeho gestapákům zbývá už jen několik dnů svobody nebo života. Na stopě jim zakrátko budou členové speciální jednotky ze skupiny Šumava II a jejich velitel, npor. Jan Beneda (velitel part. policejní roty v Prachaticích), který po válce následující události popsal takto:
Při prohlídce obce Kvilda nám bylo 28. května 1945 německým konfidentem nahlášeno, že se v prostoru Kvilda-Bučina-Knížecí Pláně skrývají členové gestapa. Sestavil jsem skupinu sedmi mužů ozbrojených samopaly, kteří na nákladním autě za velmi deštivého počasí zahájili v udaném prostoru pátrání. Dne 30. května jsme došli za prudkého deště do Knížecích Plání na bavorské hranici, kde jsme narazili na americkou posádku, která nám velmi ochotně poskytla přístřeší a pohostila nás. Veliteli americké posádky jsem vylíčil náš úkol a ten nám okamžitě nabídl svou pomoc v případě potřeby.
Po krátkém odpočinku jsem se svými muži znovu zahájil pátrání přímo ve vesnici Kvilda. Rozdělil jsem skupinu na dvojice a každé z nich jsem přidělil část obce k prohlídce. S jedním vojínem jsem šel za tehdejším starostou v Knížecích Pláních a požádal jsem ho o seznam všech obyvatel a přišlých cizinců. Při prohlídce seznamu jsem zjistil, že v obci jsou ubytovány členky budějovického gestapa P. Fritschová, I. Steinhauserová a L. Liebelová, které v seznamu vystupovali pod pravými jmény. Ihned jsem vyzval starostu, aby mně nejkratší cestou dovedl k domům, kde tyto ženy bydlí. Prohlídkou domů jsem zjistil, že Liebelová a Fritschová před několika hodinami utekli do Saska k příbuzným. Nařídil jsem starostovi, aby mně zavedl do domu č.7, kde byla ubytována Steinhauserová.
(Poznámka autora: Z archivních pramenů bylo zjištěno, že se nepochybně jednalo o Paulu Frischovou, nar. 25.2.1921, která sloužila na úřadovně českobudějovického gestapa ve funkci zapisovatelky a Leopoldine Liebelovou, nar. 27.10.1914, která byla na úřadovně zaměstnána, jako kancel. zam., telefonistka a obsluha dálnopisu. Žádná z nich nebyla dopadena a jejich stopa se po válce ztrácí.).
Když jsem vstoupil dovnitř domu č.7, uviděl jsem Steinhauserovou sedět na stoličce a plést. Uhodil jsem ihned na ní a zeptal se, kde je její manžel, ale ona mi německy odpověděla, že Steinhauser je už osm dní pryč a ona neví, kde se nachází, ani kam odešel. Pohrozil jsem majiteli usedlosti, že bude zastřelen, bude-li lhát, ten však jen zopakoval tvrzení Steinhauserové.
V jednom nestřeženém okamžiku Steinhauserová využila možnosti a dala svému muži domluvené znamení, aby utekl. Při dalším výslechu majitel domu konečně vypověděl, že Steinhauser je ukryt v domě a že je u starosty zapsán pod jménem Hofmann. Vyzval jsem Steinhauserovou, aby svého manžela okamžitě požádala, aby odhodil zbraně a sešel z půdy, kde byl podle udání jeho úkryt, do světnice.
Zatím ostatní vojáci obsadili stavení. Když nikdo na výzvu neodpovídal, šel jsem sám vykonat prohlídku úkrytu. Zjistil jsem však, že Steinhauser utekl rozbitým oknem z vedlejší světnice. Krátce nato mi hlídka sdělila, že viděla utíkat někoho z domu v košili, směrem do bavorských lesů. Nařídil jsem okamžité pronásledování uprchlíka, provedl důkladnou prohlídku stavení a zatkl jsem Steinhauserovou a majitele usedlosti z napomáhání k útěku. Večer se za stálého vytrvalého deště vrátila hlídka s hlášením, že Steinhauser podle stop uprchl do Bavorska. Další pátrání bylo za těchto okolností nemožné, protože jsme neměli povolení překročit naší státní hranici. Rozhodl jsem se ponechat na Knížecích Pláních hlídku.
(Pozn.autora: Na Knížecích Pláních se při prohlídce Tremlovy pily na Červeném potoce strhla divoká přestřelka Benedových mužů za pomoci přivolané hlídky amerických vojáků s ubytovanými českobudějovickými gestapáky. Po krátkém boji byli údajně všichni gestapáci ubytovaní na Tremlově pile pobiti. Tato usedlost po válce zanikla stejně, jako obec Knížecí Pláně.)
Steinhauserovou a zatčeného majitele usedlosti č.7 jsem ještě v noci odvezl do Prachatic, kde byl do rána proveden jejich výslech. Od Steinhauserové jsem se z výslechu dozvěděl, že její a manželova zavazadla už mají v bavorském Finsterau, kde jsou rovněž i další členové gestapa Reichitz a ředitel JČE Lienert. Zatčené osoby jsem ponechal v Prachaticích, a ještě téže noci k ránu jsem odjel s třemi svými lidmi do Knížecích Plání, kde jsem začal jednat s Američany o možnosti překročení st. hranice do Bavorska.
(Pozn.autora: Tlumočení prý poskytl Benedovy tehdejší příslušník 11. roty Šumava II, Jiří František Červenka, pozdější první poválečný starosta Volar, který byl do akce přizván.)
Po delším jednání jsem slíbil americkému veliteli, že mu při návratu předám ke kontrole všechna zavazadla. Třem našim mužům byly zapůjčeny vojenské americké uniformy a poskytnut dvoučlenný americký doprovod a jeep, kterým jsme převlečeni do amerických uniforem přejeli přes naší st. hranici do Finsterau. Na místě se jeden občan Finsterau pod pohrůžkou zastřelením doznal, že jeho otec kolem 4. hodiny ráno vezl na voze se zavazadly muže, který odpovídal našemu popisu. Zjistili jsme rovněž, že Steinhauser byl celou noc hostem místního faráře, od něhož však odjel. Z Finsterau jsme jeli po stopě Steinhausera až do Freyungu, asi 35 km od našich hranic v Bavorsku.
Svobodník Štěpánek tehdy navrhl, abychom jeli nejdříve prohlédnout tamní vlakové nádraží, kde by se Steinhauser mohl zdržovat. Při příjezdu před staniční budovu jsme spatřili utíkat někoho do čekárny, a to se stalo povelem k obsazení budovy. Američané zůstali na hlídce u vchodu a ostatní vešli do čekárny, kde však spatřili jen zavazadla. Z čekárny vedly schody do prvního poschodí a na půdu. Při prohlídce půdy jsme zjistili, že Steinhauser utekl na střechu nádražní budovy. Američané chtěli Steinhausera na střeše zastřelit, ale podařilo se mi přesvědčit je, že jej potřebujeme živého. Mezi tím odhodil Steinhauser zbraně a nechal se spoutaný odvést k připravenému jeepu k převozu do Československa. Po příjezdu do Knížecích Plání nám americký velitel Steinhausera oficiálně vydal k převozu do Č. Budějovic.
Kromě prohlídky zabavených zavazadel mně americký velitel požádal, abych mu přivezl na Knížecí Pláně manželku Steinhausera, pokud jí nebude prokázána žádná pronacistická činnost. Vzhledem k uvedené domluvě jsem si pak vyžádal povolení policie v Č. Budějovicích a Steinhauserovou jsem mu do Knížecích Plání vydal.
(Pozn. Autora: Podle neověřených informací se prý Steinhauserová stala nejen milenkou amerického velitele na Knížecích Pláních, ale i jeho manželkou a odešla s ním po stažení americké armády z Československa na podzim roku 1945 do USA.)
Ponechám na váženém čtenáři k posouzení hodnověrnost obsahu Benedova svědectví, které jsem částečně převzal a jen stylisticky upravil pro potřebu tohoto článku z publikace „Jižní Čechy v boji proti okupantům“.
(Pozn.autora: Zmiňovaná publikace je nekritická a často bájivá v popisu bojových a odbojových aktivit skupiny Šumava II za 2. svět. války. Její autor, rtm. Josef Klimeš, tehdejší zástupce velitele Šumava II, téměř adoroval význam skupiny Šumava II a jejích velitelů v době, kdy se proti jejímu vojenskému velení bezprostředně po skončení války už vedlo utajované, ale i oficiální vyšetřování čs. bezpečnostních orgánů. Skupině Šumava II ani většině jejích příslušníků nebyl až do dnešní doby přiznán statut účastníka odboje proti fašismu. Stalo se bohužel, že uváděná publikace „Jižní Čechy v boji proti okupantům“je dodnes badateli a veřejností využívána k neoprávněné glorifikaci jihočeských „partyzánů“ a je i nadále jediným zdrojem informací o této polovojenské skupině.)
Bývalý St-Scharfűrer Robert Steinhauser byl vazebně držen u Krajského soudu v Č. Budějovicích a vyslýchán ke své gestapácké činnosti. Z výslechových protokolů vyplývá, že se snažil o plné doznání. Před tím, než přiznal všechny své zločiny však byl čs. státní příslušník, Robert Steinhauser v lednu 1946 ve své cele nalezen oběšen. Jeho dobrovolný odchod ze světa ve mně i dnes vyvolává určité pochyby.
Z výše uvedeného důvodu byla tehdy zřízena „Zvláštní vyšetřovací komise“, která okolnosti sebevraždy šetřila. V našich archivech jsem pátral např. v tehdejších služebních knihách Krajské věznice Č. Budějovice, kde by měla být mimořádná událost, jakou je sebevražda prominentního gestapáka Steinhausera, zcela určitě zaprotokolována i v tak mimořádné době. Nikde jsem o tom nenašel jedinou zmínku, stejně, jako jsem nenašel jediný záznam o provedené soudní pitvy, kterou by se dalo v případě sebevraždy předpokládat. Kdyby čs. orgánům byla smrt Steinhausera lhostejná, neiniciovaly by ani vznik zvláštní vyšetřovací komise, která později potvrdila smrt oběšením. Nedá se očekávat, že budou okolnosti smrti Steinhausera v dnešní době objasněny, ale otazníky už zůstanou.
V průběhu své služby musel gestapák Steinhauser přijít do styku se stejnými dozorci Krajského soudu, kteří ve věznici pracovali za války i po jejím skončení. Byl bezpochyby nositelem velmi důvěrných a citlivých informací, které pro některé, bývalé konfidenty gestapa v roce 1946 znamenaly smrtelné nebezpečí a Steinhauser mohl ještě vypovídat. Koneckonců čs. stát přijetím tzv. „zvláštních zákonů“ po válce trestné činy zabíjení a rabování často promíjel. O smrti R. Steinhausera informovali v červnu 1946 čs. úřady jeho otce, který po skončení války dožil v Nettingsdorfu u Lince v Rakousku.
„Co pomůže člověku získá-li celý svět, ale ztratí přitom svou duši“. - Marek 8:36
