Článek
Poprvé jsme si s přítelkyní závažnost situace uvědomili, když jedné letní noci exemplář ježka západního, známého též jako ježek obecný, pronikl na zahradu.
Na tom by ještě nebylo nic zlého. Z dětství jsme si oba živě pamatovali tvrzení, že uvedený bodlinatý tvor (ostnů má až osm tisíc) je užitečný. Navíc že nakreslený s jablíčkem na zádech (což je ovšem tradičně omílaná fikce) je vysloveně roztomilý.
Jenže uvedenou zahradu má zejména v nočním čase plně pod kontrolou pes. Pes plně plnící funkci odpovědného, neúplatného hlídače. Udatný rotvajler.
Nejspíš tušíte, co asi následovalo. Bodliny, nebodliny… Pes návštěvníka nepřivítal s vlídným porozuměním. Naopak. Pobíhal s kořistí v tlamě kolem domu, o odchyt z člověčí strany nejevil zájem – a své počínání provázel takovým psím halasem, že ještě o čtyři ulice dál měli sousedé starost, co že se to vlastně přihodilo.
Kdyby se jednalo o ojedinělý případ, byla by to jen jedna chmurná epizoda. Jenže… Události se opakovaly. Navzdory zřetelné přítomnosti více než čtyřicetikilogramové šelmy se pomatení ježci (nejspíš opět západní typ, existují u nás i ježci východní, mírně odlišní, ale to v té tmě nebylo možné spolehlivě rozlišit) se dál usilovně snažili prodrat do zahradního prostoru.
Pud sebezáchovy – nula!
Osvětové působení na psa z naší strany – přiznávám se zahanbením – taky nula! Naprosto se minulo účinkem! Pes neochvějně setrval na svém světonázoru.
Dřevěná opona
Jelikož ale nejsme necitelní – k sousedům, sobě samým a také k nešťastným bodlináčům – museli jsme situaci začít řešit. Nelze jen nezúčastněně přihlížet „globální“ katastrofě, byť v lokálním měřítku.
Napověděla nám sama historie – vybudujeme cosi na způsob dřevěné opony. Opevníme plot. Utěsníme jej. Učiníme z něj nezdolatelnou hradbu, o niž se nápor ježčích kamikadze spolehlivě roztříští. Kudy neproniknou, ani kdyby na kolenou prosili.
A jak jsme si usmysleli, jak si odhlasovali, tak se i stalo…
Nejprve jsme na nedaleké pile, jejímiž jsme se postupně stali váženými klienty, zakoupili zhruba čtyřicet metrů fošen. Čtvrt metru širokých. Na „manžetu“ na spodek plotu.
Když jsem se na internetu mj. dočetl, že ježci zvládnou docela obstojně šplhat, trochu jsme znejistěli – ale o to víc zintenzivnili naše misionářské úsilí.
Další prkna, další latě, další průzkumy i těch nejmenších, přesto podezřelých skulin, další utěsňování hradby. Ať to stojí, co to stojí! (Což berte pochopitelně s rezervou.)
Ostatně – dočetl jsem se také, že těchto v průměru 30 centimetrů velkých a cca 1300 gramů vážících tvorů v celé Evropě dlouhodobě ubývá.
To nás zalarmovalo ještě víc. Povzbudilo k novému, ještě horečnějšímu úsilí.
Jelikož v říjnu či listopadu upadají ježci do zimního spánku, z něhož procitají většinou až v květnu, máme dost času na zmnožení zásob potřebného materiálu, dost času na promyšlení dalších postupů a volbu nejoptimálnějších technologií v rámci grandiózního pokusu zbavit ježky nepochopitelné úchylky i jejich nezdravého sebevědomí při setkávání s bdělými psy.
Spoléhat se jen na bodliny by opravdu neměli…
