Článek
Na cestu jedním ze „zelených“ autobusů, které jako spolehlivé a z naší zkušenosti i dochvilné dopravní prostředky křižují ostrovem, se vydáváme z Larnaky – čili z města, jemuž jsme se reportážně již věnovali:
Odhadem nás čeká asi tak sedmdesátikilometrový přesun na západ – a zároveň i na kyperský nejjižnější jih. Ten reprezentuje výběžek Akrotiri, na kterém má svou základnu britská armáda. Takže tam se nepodíváme. Nevadí – město má v zásobě i jiné poklady.
Od přístavu k mešitě
Po asi hodině a čtvrt opouštíme dočasný azyl autobusu a vystupujeme v těsné blízkosti přístavu. V minulosti býval centrem obchodu s vínem, dnes se jedná o hlavní kyperskou bránu do světa – což se stejně tak vztahuje k obchodní i osobní dopravě.
Právě jsme dorazili do Limassolu. V pozadí kostel Agia Napa.
Kočky se zdají být - hned po lidech - nejčastějším živým tvorem v ulicích. A to nejen v tomto městě.
Turisté – a my s nimi – vnímají nejen srocení lodí u břehu a pár obřích kolosů několik stovek metrů od pobřeží. O pozornost se vytrvale hlásí desítky osvěžoven všeho druhu: restaurace, kavárny, cukrárny… Vesměs vkomponované do objektů v nápadných moderních architektonických hávech.
A pak také – jak jinak – si nás všechny opakovaně získává Středozemní moře. Zejména nás, ryzí suchozemce. Moře momentálně klidné, s laškovnými vlnami, charakteristickým „zpěvem“ a vnitřní, nyní jakoby skrytou silou.
Přesouváme se severním směrem, vzdalujeme se od pobřežního pásu, ale nijak daleko – hlavní architektonické perly města mají svá stanoviště ve vzdálenosti pouhých stovek metrů. Tou úplně nejvybroušenější se nakonec ukáže být místní hrad, ale dříve než nás překvapí svým vnitřním uspořádáním, připojíme pár poznámek o jeho několika kolezích.
U Velké mešity
Její minaret
Nejprve nám do oka padne štíhlý minaret Velké mešity (Cami Kebir) – a brzy se již nacházíme v její těsné blízkosti. Jednu z nejstarších a nejvýznamnějších islámských památek Limassolu, dodnes sloužící místní muslimské komunitě, pozorujeme pouze zvenčí.
Důvod je stejný jako v případě nepříliš vzdáleného kostela Panagia Panantasis (jehož interiér na fotkách na Mapách.com vyhlíží naprosto úžasně) – ale i u katedrály Agia Napa: stavební úpravy. Štěstí tedy úplně nemáme, ale ani exteriérové vjemy nejsou k zahození. Posvícení se tedy zatím odkládá…
Kostel Panagia Panantasis
Hradní muzeum
Po pravdě řečeno, ne zrovna na dlouho. Uličkami v blízkosti starého přístavu se totiž blížíme k Limassolskému hradu. Kamenná stavba tu stojí od konce 12. století. Traduje se, že ji nechal postavit Guy z Lusignanu v roce 1193 čili dva roky poté, co Kypr obsadili křižáci; archeologické výzkumy odhalily, že hrad vyrostl na místě raně křesťanské baziliky ze 4. až 7. století a byzantského památníku z 10. či 11. století. Hrad není sice vysloveně malý, to rozhodně ne, ale impozantní se nezdá ani zdálky, ani zblízka. O to větší překvapení zažíváme po vstupu do jeho interiérů. Za čtyři a půl eura (cena vstupenky) dostáváme nabídku vskutku přebohatou.
Hrad se zdá nepříliš nápadný…
...ale uvnitř si názor poopravíme.
Nezní to úplně logicky, odporuje to dokonce fyzikálním zákonům, ale uvnitř je hrad (zdá se) několikanásobně větší než zvenčí. Dojem to na nás dělá pochopitelně ohromně přívětivý. Takže se ponořme do kamenných chodeb, místností, výklenků, stoupejme po schodištích…
Současnou podobu objektu vtiskli Osmané, kteří hrad přestavěli v roce 1590 (po dobytí Kypru, jak jinak). Jedna z přitažlivých charakteristik praví, že hrad zažil svatbu anglického krále Richarda Lví srdce (1157-1199) s Berengarií Navarrskou – stalo se tak 12. května 1191 čili dlouho před osmanskou modernizací.
Takto hrad vypadal v roce 1486.
Po schodech vzhůru…
V hradním interiéru
Pohled z nejvyššího místa památky
Postupně propátráváme tři hradní podlaží, nakonec se dostaneme až na hradby a nejvyšší místo stavby (z hlubin interiérů se tak propracujeme až na skvělou rozhlednu). Předtím – jak už bylo naznačeno – nás čekají odbočky do spousty zákoutí a výklenků, v nichž na nás promlouvají stovky exponátů.
Prostory vyšperkovalo Muzeum kyperského středověkua jeho špičkové sbírky. Bronzové a mosazné nádobí, tácy ze stříbra; náhrobky; klenby vznášející se nad hlavami návštěvníků; středověká rytířská zbroj… To je jen stručný výčet. A ani podstatně bohatší soupis by nedokázal zobrazit či nasdílet jednu hodně podstatnou okolnost: tou je vnitřní atmosféra hradu, jakási dějinná aura, která se nad objektem vznáší i jím prostupuje.
Obojí k příchozímu promluví až přímo na místě…
Zdroje:
Informační tabule a materiály na trase
Mapy.com
