Na jižní výspě obávaného slovenského pohoří Tribeč: od Zoboru na Gýmeš

Řeč je o západoslovenském pohoří Tribeč, které do obecného povědomí více než vrchy pokryté zejména bukovými a dubovými lesy (nejvyšší je Veľký Tribeč, 829 m n. m.) katapultovala řada znepokojivých událostí: vesměs se týkaly záhadných zmizení lidí. Přispěly ke zrodu legend a rovněž inspirovaly spisovatele – mj. Jozefa Kariku, autora čtenářsky úspěšné knihy Trhlina (2016). Stejnojmenný film byl natočen o tři roky později.

O lidech, které pohoří, mající podobu trojúhelníkovitého výběžku do Podunajské nížiny, nenávratně „pohltilo“, se vypráví už přes sto let. „První takto zaznamenané případy pocházejí z počátku 20. století. Mezi nejznámější případy patří údajné zmizení Waltera Fischera v roce 1939, který měl být pohřešovaný tři měsíce,“ lze se dočíst na Wikipedii. Dodejme, že také o tomto zmizelém pojednává Karikova kniha.

Začátkem letošního srpna pro nás ovšem Tribeč představoval především turistický cíl. Protože kromě záhad se jedná o lokalitu – zhruba padesát kilometrů dlouhou a maximálně osmnáct kilometrů širokou –, která zve na pěší túry v malebné přírodě a na setkání s historickými památkami. Což jsme okusili – byť jen na jeho jižním okraji.

Hrad pod Zoborem

Jak už jsme poznamenali v úvodu, nejjižnější tribečská hranice protíná Nitru. Což není zdaleka jediný důvod, proč výpravu zahájit právě zde. Páté největší slovenské město, o němž se první potvrzené zmínky váží k roku 828, má totiž svým návštěvníkům opravdu co nabídnout. Nejen – jak si nejspíš každý z nás vybavuje z hodin dějepisu – knížete Pribinu, který tu sídlil zhruba v první třetině 9. století. Nitra v těch dávných dobách byla jedním z center Velké Moravy.

Uvádí se, že Nitru obklopuje sedm vrchů. Na nejvyšší z nich, Zobor (587 m n. m.), dojde v průběhu této výpravy až později, teď se ještě držíme v nižších nadmořských partiích. A míříme k místní památce číslo jedna, jíž je Nitranský hrad. Dokonale udržovaný, bez nadsázky lze říci až našlechtěný objekt zaujal strategickou polohu na návrší v centru města.

Na dnešní skvost padaly bomby

Hrad pochází z 11. století, výrazněji přestavěn byl o čtyři staletí později, což nebyl zásah poslední – dále upravován byl především v období baroka.

Oblíbenou součástí prohlídkových možností je tu výstup na věž katedrály sv. Emeráma (Jimrama). O co krásnější je odsud vyhlídka na město, na věže kostelů v historickém centru, na blízké i vzdálenější okolí, o to tragičtěji vyznívají události, které památku poznamenaly v samém závěru druhé světové války.

V té době věž nesla čtveřici zvonů. Jenže pak přišlo pondělí 26. března 1945 a s ním zvuk poplachových sirén oznamujících letecký útok. Sovětské stíhačky začaly odstřelovat protiletecké baterie ve městě, následoval úder 42 bombardérů. Cílem byla německá vojenská posádka a technika v Nitře. Jenže Němci o den dřív (25. března) město opustili.

Nálety i tak trvaly ještě několik dní. Na město celkem dopadlo 166 bomb, zahynulo 345 lidí (z toho 53 dětí a pouze pět vojáků wehrmachtu), zničených bylo 53 domů, poničených dalších 295.

Útok vyvrcholil v pátek 30. března, kdy věž zasáhl zápalný dělostřelecký granát. Následoval požár.

Natolik silný, že kvarteto zvonů se částečně roztavilo a zřítilo z věže. Dolů se sesunula i část věžní kupole. Dým byl viditelný desítky kilometrů od místa exploze. Biskupství po válce nechalo opravit věž a poškozené části katedrály. S pomocí dalších finančních zdrojů se podařilo v červnu 1948 vrátit katedrále původní podobu – do věže putovaly tři nové zvony, čtvrtý je na původní počet doplnil v roce 2011.

K jednomu z dalších silných zážitků stačí sestoupit z věže a vejít do svatostánku. „Bazilika svatého Jimrama je katedrála nejstaršího biskupství ve střední a východní Evropě, založená již v 11. století. Původně románský kostel, který papež Jan Pavel II. v roce 1998 obnovil v titulu baziliky, prošel gotickou a barokní přestavbou. V bazilice se nachází cenné relikviáře, včetně ostatků sv. Cyrila, a moderní umělecké díla jako vitráže a onyxový oltář,“ uvádí Wikipedie.

Historické centrum Nitry – Horní Město– má v nabídce další cíle, které si nezaslouží, aby byly úplně pominuty. Ještě v hradním areálu je to Diecézní muzeum s vystavenými unikátními písemnými památkami z dob Velké Moravy, ale i cennými sakrálními a liturgickými předměty v jeho Klenotnici.

Pár kroků od hradu umí zaujmout dvaadvacet metrů dlouhý, sedm metrů široký a deset metrů vysoký interiér Diecézní knihovny. Nachází se v budově Velkého semináře v Samově ulici. Do výčtu určitě patří rovněž svatostánky v srdci Nitry. Již hodně z dálky jsou nepřehlédnutelné dvě věže barokního kostela sv. Ladislava, architektonické dominanty města v Piaristické ulici (svatostánek byl budován od roku 1701).

Nedaleko – ve Farské ulici – na sebe podobně upozorňuje štíhlá, třiapadesát metrů vysoká věž novorománského kostela Navštívení Panny Marie (vyrostl tu v roce 1854). Pomyslných pár kroků je to odtud k Nitranské synagoze, postavené v letech 1910-1911 v maursko-byzantském stylu.

Klášterní ponor proti proudu času

Město necháváme za sebou, míříme na sever, tentokrát již do náruče tribečského pohoří. Konkrétně do těsné blízkosti vrchu, o němž padla zmínka s dovětkem, že do hlavní role se dostane až o něco později. Ta chvíle právě nastala.

Na scénu míří majestátní Zobor a jeho blízké okolí. Při prvním letmém pohledu z dálky může hora svou siluetou tak trochu připomínat český Ještěd. Zásluhu na tom má vysílač, jemuž se říká Pyramida. Naše trasa povede ale ještě o něco výš, protože vrcholová kóta Zoboru leží až nad „slovenským Ještědem“.

Z nitranského centra v nadmořské výšce 167 metrů se posouváme o necelé tři kilometry severním směrem. Ocitáme se tak o 135 metrů výš u nemocnice sv. Svorada – a zároveň u pozůstatků Zoborského kláštera. „I když o založení kláštera se nedochovaly žádné písemné zprávy, podle většiny historiků byl založený v 9. století, nejpozději okolo roku 880,“ hlásá text informačního materiálu věnovaného klášterní historii.

Prohlížíme si zbytky zdiva klášterních budov včetně kostela sv. Josefa. Původně benediktinský klášter v roce 1471 zničilo vojsko polského krále Kazimíra – obnoven byl až o dvě staletí později kamalduly čili tzv. bílými mnichy (římskokatolickým řádem hlásajícím přísnou askezi a pokání). Zrušen byl v následujícím 18. století.

První světci uherští

Je čas svěřit se do péče modře značené turistické stezky a ocenit její stále strmější „dobrodiní“. Ostatně kdo se chce dostat na jeden z opravdu nápadných vrchů a jeho vyhlídkovou nadílku, automaticky počítá, že ho čeká cesta do výšin. V tomto případě nijak závratná, asi tak dva a půl kilometru dlouhá, s převýšením zhruba 280 metrů.

Útok na Zobor zahajujeme malou odbočkou – k jeskyni sv. Svorada nás vede Křížová cesta slovenských světců. Útlá cestička vede po římse k jeskyni, kde podle legendy žil poustevnickým životem sv. Svorad, benediktinský mnich. „V roce 1083 prohlásili v Nitře Andreje-Svorada a jeho žáka Benedikta za první světce Uherska,“ uvádí text informační tabule. Uvnitř nevelkého prostoru pohlédneme do hypotetické tváře světce, před jeskyní oceníme dílčí vyhlídku do končin pod námi – a jdeme dál.

Cesta nad Pyramidu

Kamenitá stezka se vine takřka po celou trasu bukovým lesem (pro Tribeč charakteristickým), nacházíme se v prostředí národní přírodní rezervace Zoborská lesostep. Za lesním porostem nás obklopuje unikátní luční krajina připomínající „pravou step“ ukrývající vzácné živočichy i rostliny, mj. endemický penízek slovenský, který se vyskytuje pouze zde.

V místě zvaném Tři duby se k modré trase přimyká zelená, která se po pár stech metrech oddělí a zájemce vede přímo na nejvyšší místo Zoboru, do nadmořské výšky 588 metrů (některé údaje uvádějí 586 metrů, na místě je ovšem tabulka s údajem o dva metry vyšším). Takřka půlkruhový výhled je odsud opravdu daleký, na další vrchy, nížinu u Nitry i samo město hluboko dole. O něco níž (o 37 metrů) zůstalo i strmé skalisko, které nese již několikrát vzpomínaný vysílač pyramidálního vzhledu.

Finále má jméno Gýmeš

Postupně se blížíme k závěru tohoto putování jižní okrajem Tribeče. Ještě jednou nás čekají daleké pohledy na zvlněné vrcholy, stoupání a klesání po kamenitých stezkách, výtvarně dramatická ostrá skaliska – a také druhý hrad na trase. V tomto případě se jedná o působivou zříceninu, v jejímž areálu probíhají záchranné práce a archeologický průzkum. Cílem bude hrad Gýmeš.

Startujeme ve dvoutisícové obci Jelenec. Zhruba čtvrtinu jejích obyvatel tvoří Maďaři, což dokládají dvojjazyčné nápisy včetně názvu obce (Jelenec / Gímes). Odtud po žluté a v závěru po zelené vystoupáme na čtyřech kilometrech asi o tři sta metrů výš, na zmíněný hrad.

Ale ještě před tím se porozhlédneme po samotném Jelenci. V centru obce na Hlavní ulici na sebe věží a bílou fasádou upozorňuje kostel Povýšení sv. Kříže, o přibližně čtyři sta metrů dál je prohlídkovou možností Muzeum rodu Forgách (slovenské příjmení maďarského původu užívá i tvary Forgáč, Forgács) – což je rod spjatý s hradem, kam máme namířeno. V závěru prvního prázdninového měsíce nám cedule za oknem u vstupu do objektu dala na vědomí, že „návštěva muzea je možná po dohodě minimálně tři dny předem na telefonním čísle 037/7764950“.

Teď už bychom sice mohli zamířit kroky na jeden z blízkých nápadných vrcholů korunovaný hradní zříceninou, ale než tak učiníme, pozornost krátce věnujeme sousedům, asi tři kilometry vzdálené obci Kolíňany.

Krátkým stoupáním míříme na zdejší Farský vršek, ke kostelu sv. Štěpána Uherského z 12. století. Vede nás k němu kalvárie. Doslova pár kroků za kostelem nás informační tabule zve k přírodnímu útvaru zvanému Kolíňanská čertova diera. Avizovaná je tu jeskyně, návštěvníkovi se naskýtá pohled do vchodové, sedm metrů hluboké průrvy ve vápencové skále. Pod ní má být – jak napovídá text tabule – nevelká síň, ze které vede krátká chodba do síně podstatně větší – kruhové, zhruba čtyři metry vysoké, o průměru okolo deseti metrů. Zmíněný přístup jeskyňáři objevili v roce 2019. Prostory jeskyně nejsou veřejně přístupné.

A teď již opravdu vzhůru na hrad.

Dříve než u něho staneme v nadmořské výšce 514 metrů na vrchu Dúň, nenecháme si ujít odbočku na vyhlídkové místo zvané Studený hrad. Ostrá skaliska tu tvoří hranu nad prudkým srázem. Za ní a pod ní se rozkládá souvislá zelená plocha vroubená dalšími tribečskými vrchy; dohlédnout lze ale i na rovinatý jih. Do paměti si tak ukládáme další vynikající přírodní rozhlednu. Stráženou – podobně jako o blízký hrad – především dubovým porostem.

Ke hradu nám zbývá poslední kilometr. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1253, na popud Andreje z rodu Hunt-Poznanovců (jeho potomci se stali zakladateli významného rodu Forgáč) se začalo stavět o něco dřív. Patrně někdy mezi roky 1242-1250. Pozdně románský objekt vyrostl v období po tatarském plenění.

Hrad se značně proměnil a rozšířil zejména ve 14. a 15. století, v 18. století vstřebal barokní zásahy, o další století později – nejen kvůli požáru – zchátral do podoby regulérní hradní zříceniny. Až do tohoto zdánlivého konce patřil výše zmíněnému rodu (čs. státem byl vyvlastněn v roce 1950).

Vstupujeme do hradního areálu. Vítají nás torza věží, paláců, náznaky dávného kostela a kaple. Gýmeš v roli strážního hradu na starobylé cestě z Nitry do oblasti hornických měst na severu při plnění své důležité funkce zažil – naprosto nepřekvapivě – velice pestré i pohnuté „životní osudy“.

Měl zásadní úlohu při budování obrany zdevastované krajiny v 13. století, později byl zahrnutý do linie protitureckých pevností. Z té doby se dochovaly zbytky dvou věží a paláce.

Zejména v letech 1663 a 1671 objekt přece jen zpustošili právě Turci; mladší renesanční opevnění jejich nápor nevydrželo. Předtím se ovšem dařilo – například v 70. letech 13. století hrad odolal útokům českého krále Přemysla Otakara II.

Hrad několikrát změnil majitele – to když byl opakovaně v královském držení. Původním držitelům se kupříkladu vrátil v roce 1386. Zpět jej získal Blažej Forgáč „jako odměnu za zavraždění uzurpátora trůnu Karla II. Malého“, lze se dočíst na jednom z informačních panelů rozesetých po hradním areálu.

Zpět do forgáčovských rukou se hrad vrátil rovněž v roce 1711 – a to zásluhou biskupa Pavla IV. Forgáče. O dva roky později odstartovala barokní obnova hradu, trvala do roku 1755. Část hradu s kostelem sv. Ignáce pak získala pověst posvátného místa, směřovaly sem každoroční poutě.

Jenže to již se postupně blížil neslavný konec v 19. století. Konec ovšem ne zcela úplný – a už vůbec ne definitivní.

Od roku 2011 se o objekt stará občanské sdružení Castrum Ghymes, to má od roku 2019 v nájmu pozemek pod hradem. V areálu probíhají rozsáhlé záchranné práce (aktuálně týkající se zejména obytné věže), archeologický průzkum – proto kolem části zdí stojí lešení. Vstup je i z toho důvodu – jak upozorňují další informační panely – na vlastní nebezpečí.

Výhledy do všech světových stran jsou také z tohoto hradu naprosto úžasné – i proto, že okolní tribečská krajina je podobně dokonale vyladěná. Nemyslíme na staré tísnivé zvěsti a v úvodu jmenovanou knihu (která ostatně o zmizelých píše i v souvislosti s Jelencem a Gýmešem), užíváme si další z inspirativních chvil. Na úplný závěr si ještě povězme, jak hrad ke svému jménu přišel.

Původně se psal ve tvarech Ghimus, Gymus, Ghymes; název podnítil hojný výskyt jelenů v lesích okolo hradu. Současný název ve tvaru Gýmeš / Gímes tak proto vznikl – jak se nejčastěji uvádí – ze slova „gim“. Čili ze starého maďarského slova označujícího jelena.

Zdroje:

Informační panely na trase

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tribeč

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nitra

https://www.treking.cz/regiony/gymes-hrad.htm

Mapy.com