Článek
Na Atokos a další trojici jónských ostrovů se vydáme už docela brzy, jen co nasedneme v přístavu Nidri na vhodný koráb. Než se tak ovšem stane, ještě se trochu porozhlédneme v okolí tohoto hojně navštěvovaného letoviska na ostrově Lefkada.
Před pár dny jsme popisovali zejména naši cestu k nepříliš vzdálenému vodopádu Dimosari, v blízkých kopcích jsou ale i další místa, která stojí za návštěvu.
Od sousedů z Perigiali vede úzká klikatící se silnička na opravdu skvělé vyhlídkové místo. Říká se mu Balkon, což je výstižné, pozorovatel se tu může cítit i tak trochu jako v letadle. Dole hluboko pod ním – vyhlídka s malým altánem je v nadmořské výšce 227 metrů – se rozprostírá letovisko Nidri a jeho přístav, moře je poseté loděmi nejrůznějších druhů, plachetnice zjevně dominují.
Mírně vlevo je patrný altán vyhlídky Balkon.
Pohled z Balkonu; v popředí ostrov Madouri, za ním Skorpios
Podobně působivé vyhlídky nabízejí i další místa nad Perigiali.
Oku především lahodí modrá vodní pláň, jejíž horizont tu netvoří pomyslná linka, ale sled zelených ostrovů. Ze svého stanoviště dobře rozpoznáváme maličký ostrůvek Madouri, větší Sparti a pak ještě větší – a mnohem věhlasnější – Skorpios.
K Červenému kostelu
Od pobřeží jsou to sem tři kilometry. Příjemná vycházka. Pokud se zvídavý turista rozhodne proniknout ještě o trochu víc do hloubi ostrova, bude záhy odměněn. Kromě výše zmíněného Balkonu je na trase potěšitelných přírodních rozhleden takřka nepočítaně. Nabízejí nejen vděčné pohledy na mořskou stranu, ale i opačným směrem, mezi výškově stále mohutnící vrchy porostlé zejména borovicemi, cypřiši, občas také duby a pochopitelně – jak jinak – tisíci olivovníků.
Měli jsme vytčený konkrétní cíl. Tím byly – po šesti a půl kilometrech od pobřežní linie – ruiny kostela Moni Kokkini Ekklisia. Krásné místečko ukryté v téměř lesním prostředí. V překladu do češtiny se užívá název Červený kostel. Lokalita v nadmořské výšce 340 metrů se nachází v blízkosti vesnice Platystoma.
Na trase ke kostelu
Kostel býval součástí kláštera, o kterém se dnes hovoří jako o významném kulturním a náboženském dědictví Lefkady; založen byl v roce 1478.
Plakátek v řečtině u vstupní kamenné branky do areálu hovořil zejména o prázdninovém „provozu“, kdy byl klášter otevřen v úterky a čtvrtky, ale i zářijový pohled zvenčí – míněn je i vnitřek celého areálu – měl své kouzlo. Ačkoliv většinu místa „střeží“ zbytky kamenného zdiva a sloupů, dojem z nahlédnutí do propasti věků byl až překvapivě silný. Pokud se dnes návrhy – dokládá je i řada stop v terénu – zabývají myšlenkami o obnově tohoto místa, tím lépe.
U vstupu do areálu Červeného kostela
Uvnitř areálu
Zázrak na severní špici
Jsme zpět v přístavu Nidri. Pod dohledem sochy Aristotela Onassise a nedaleké busty německého archeologa Wilhelma Dörpfelda (řadu let žil právě v Nidri) nastupujeme na loď, která s námi bude devět hodin brázdit klidné Jónské moře. Nejprve se vydáváme přesně na jih, abychom po půldruhé hodině klidného, jen v závěru dovádivě houpavého přesunu stanuli na severní výspě ostrova Kefalonia. Konkrétně: ve vesničce s asi 170 obyvateli, ve vrcholícím létě s podstatně větší porcí příchozích; jsme ve Fiskardu.
Socha Aristotela Onassise, tentokrát dokonale nasvícená
Míjíme benátský maják, za chvíli přistaneme ve Fiskardu.
Fiskardo
Jedna z charakteristických úzkých uliček
Tradiční řecká architektura, dvoupatrové domy obklopující přístav, tu a tam úzká ulička – to vše zůstalo zachováno i po roce 1953. Tehdy na ostrov udeřilo silné zemětřesení, celé vesnice a příbytky jejich obyvatelů šmahem likvidovalo, pouze ve Fiskardu zaznamenali cosi jako zázrak. Všechny domy tu zůstaly stát!
Malá procházka přístavem, podél taveren a stánků, krátký výstup ke kostelíku, další pohledy na kousíček země největšího Jónského ostrova – a brzy nasedáme na loď. Úvodní ochutnávku brzy vystřídá další chod takřka půldenního menu.
Zlatý hřeb měl černou barvu
Kapitán nasměroval svůj koráb severovýchodním směrem, na dohled je zážitek mírně naznačený titulkem a úvodními řádky textu. Než na ostrov s nečekanými domorodci doplujeme, vládu nad časem se ujme krátká zastávka, která potěší zejména plavce a milovníky koupání. Malá plážička jak malovaná pod kolmými vápencovými stěnami se v tomto případě nachází na nejsevernějším výběžku sousedního ostrova Ithaka.
A pak již se nezadržitelně blížíme k takřka pustému (nepočítáme-li stromovou vegetaci), soukromému ostrovu Atokos (jeho rozloha je čtyři a půl kilometru čtverečního). Přesněji k jedné pláži na jeho východním pobřeží. Střeží ji nevelká kaple. Ale té si všímáme až se zpožděním. Pozornost na sebe naprosto totálně strhli „domorodci“, kteří se po pláži do té doby pouze odpočinkově promenovali. Nyní se vrhají do vln, plavou nám v ústrety, na první pohled se zdá, že mají přátelské úmysly.
Divočáci jsou připraveni přivítat turistickou delegaci.
Mezi „domorodci“
Jsou zdejší atrakcí. Která láká zástupce lidského druhu na Atokos alespoň krátce zavítat. Právě nás vítají divoká černá prasata. Od maličkých selátek (některých ještě světle oděných) až po kapitální kusy veletemného zbarvení. Ačkoliv na lidi si tito živočiši již dávno zvykli, přesto projevují jistou zvídavost. Jeden z větších kňourů se mi pokouší rypákem prověřit obsah kapsy, brzy ale bez zájmu odchází.
Mobily jsou v plné permanenci, fotky a videa je utěšeně plní… A řadu z nás napadá, jak se sem ti pašíci vlastně dostali a co jim ostrov výživného nabízí?
Většinou se operuje se dvěma teoriemi. Buď sem kdysi v minulosti připlavali z některých bližších ostrovů (Lefkada, Kastos…), což by tedy byl výkon. Nebo že tu zůstali coby součást lidského osídlení z minulosti a vyvinuli se ve zcela nezávislou, životaschopnou populaci.
Co se zdravé a hodnotné stravy týká, nejspíš profitují z turistických návštěv, respektive z nabízených zbytků jídla apod., což by i vysvětlovalo, proč se prasata z Atokosu chovají k cizím lidem vlídně a vysloveně přátelsky. Žádný strach z nich nemají. Dále se tu živí místními plody, semeny, houbami, kořeny, hmyzem či drobnými organismy.
Na pláži jsme jich spatřili asi tak čtyři až pět desítek, obvykle se uvádí (či odhaduje), že místní populace má zhruba dvě stě členů a členek.
Blížíme se k jeskyni.
V závěru plavby
Ponorková jeskyně
Dříve než jsme dojeli do cíle, krátce jsme nahlédli do jedné z jeskyní ostrova Meganissi. Nebyl to přímo výsadek na ostrov, pouze blízký pohled do útrob jeskyně Papanikoli. Nachází se – zčásti pod vodou – zhruba v polovině dlouhého úzkého zakončení ostrova, které se jak předlouhý šíp táhne jihovýchodním směrem od hlavní části ostrova.
Modrá voda, její odlesky, kamenná klenba – to vše tvoří přitažlivý obraz. Navíc doplněný faktem, že i tato jeskyně, jako řada dalších, sloužila za druhé světové války jako úkryt pro ponorky.
Autobusem do metropole
Jsme zpět na Lefkadě, právě se chystáme do jejího stejnojmenného hlavního města. V obci Perigiali u Nidri čekáme na bílý autobus, který jezdí zhruba v hodinových intervalech. Jelikož zájem o tento způsob přepravy byl ten den značný, na trasu se nakonec v minutových intervalech vydala tři vozidla.
Cesta mě v duchu vrátila značně proti proudu času – dávné roky mi připomněl průvodčí, který si v přeplněném voze srdnatě razil cestu a ještě při tom stíhal prodávat jízdenky. Řidič se tak mohl soustředit výhradně na svou „volantovou roli“.
Po hrázi ke hradu
Z konečné u přístavu jsme se vydali k táhlé, asi kilometr dlouhé umělé hrázi, která společně se zvedacím mostem spojuje ostrov s protější řeckou pevninou. Končí u jedné z místních významných památek, jíž je hrad Agia Maura. Mohutná šestiboká hradní pevnost se sedmi baštami byla k ochraně města vybudována okolo roku 1300, v průběhu věků prošla nejednou proměnou. Ovládali ji Benátčané, Osmané, ale také Francouzi, Rusové či Britové.
U hradu
Nejen rozsáhlý kamenný areál, jehož podobu čas obrousil do ruinového vzhledu, ale i sama procházka po mostě a hrázi je poměrně zážitková záležitost. Pevnina se připomíná doslova kaskádou vrchů – ty blízké dosahují okolo tří set metrů nadmořské výšky, v dohledu jsou ovšem i ty o více než kilometr vyšší. Totéž se pokouší napodobit rovněž kopce Lefkady. Jako by se i ty rozhodly podívat na vodní plochy – zde zejména na mělké laguny – z náležitého nadhledu.
V uličkách metropole
„Dnešní hlavní město je postupně třetím hlavním městem na ostrově v jeho historii. Prvním byl Nyrikos, druhým středověké Santa Maura (14. století).To bylo roku 1684přesunuto na místo, kde se nachází dodnes, v té době to byla pouze rybářská osada,“ uvádí text na Wikipedii. „Benátčané při jeho výstavbě uplatnili urbanistický styl běžný ve středověké Evropě. Po téměř zničujícím zemětřesení v roce 1825bylo znovu vystavěno podle přísných anglických antiseismických pravidel.“
Kolem působivé lávky pro pěší vstupujeme do historického centra této ostrovní metropole. Pěší zóna s intenzivní nabídkou restaurací, barů, kaváren, obchůdků se suvenýry nás brzy přivádí na zdejší hlavní náměstí – Platia Agiou Spiridonas. Obdélníkovou plochu na severozápadní straně přehrazuje nevelký kostelík nesoucí Spyridonovo jméno.
Kostel sv. Spyridona
Pohled na Lefkadu od hradu
Kostelů je v této části poměrně hodně a všechny jsou pro Řecko poněkud netypické. Žádné vznosné kopule, místo toho nízké stavby doplněné samostatnými zvonicemi. Nejen kamennými, některé za základní stavební materiál zvolily kovové konstrukce. Preventivně. Při zemětřesením bývají stabilnější.
Jelikož nic netrvá věčně, tak ani náš pobyt na bílém ostrově. Několik lokalit z jeho nabídky jsme si odtajnili, včetně malého nahlédnutí k sousedům, ale moc dobře víme, že toho ještě víc než dost zbylo. Což není vůbec špatná zpráva.
Zdroje:
Místní propagační materiály
Informační tabule na trase
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lefkada
Korfu a Jónské ostrovy; Nakladatelství Jan Vašut s. r. o., 2002
Mapy.com
