Polský Kolobřeh: Otáčecí rozhledna na kraji města, architektonické perly z cihel v jeho centru

Lokalita v dnešním Západopomořanském vojvodství lákala k  osídlení odpradávna. Uvádí se, že osada tu existovala již v 8. století. V roce 1255 se Kolobřeh (Kołobrzeg) zařadil do společenství měst, ovšem již předtím, v roce 1000, tu bylo založeno první biskupství s misionářským posláním v Pomořansku – postaral se o to polský kníže Boleslav I. Chrabrý.

Vsedě na okružní trase

Zatímco jsme si připomněli pár údajů z dávné historie, dokráčeli jsme po pobřeží na východní okraj města. Do těsné blízkosti Baltského moře a jeho zdejší táhlé pláže. Za chvíli ji i blízké okolí spatříme z náležitého nadhledu. Blížíme se totiž k hotelu Arka, v jehož nejvyšším patře je v provozu rozhledna – dokonce otáčecí.

Pravda, informace je to zatím ještě ne zcela úplná. Je třeba dodat, že vyhlídkové místo sídlí v kruhové kavárně, kam ovšem nelze jen tak vejít. Společně s desítkou dalších zájemců stojíme před zavřenými dveřmi a čekáme, až se uvnitř uvolní místo a dojde na nás řada. Po necelých deseti minutách jsme vyzváni ke vstupu.

Usedáme ke stolku, který jako ty ostatní zvládá pomalým tempem svou okružní trasu. Ke kávě si jako místní „zákusek“ dopřáváme panoramatický pohled – na nedozírnou mořskou plochu, písčitý pás na pobřeží, nad ním rozsáhlý porost listnáčů; v dálce na opačné straně vidíme kostelní věže a ještě o něco dál siluetu majáku. Brzy k těmto (a nejen těmto) stavbám sestoupíme.

Z městské historie

Do 14. století byl Kolobřeh členem baltské Hanzy a díky těžbě soli se stal bohatým městem. Na samém počátku 19. století byl přebudován na pruskou pevnost, která byla mnohokrát dobývána. V roce 1807 ji obléhal Napoleon – neúspěšně, místních zhruba šest tisíc obránců po dva měsíce odolávalo a nakonec i odolalo trojnásobné přesile. Město tento incident ovšem poznamenal silně destruktivně.

To se již ale v kalendáři blížil čas, který Kolobřeh zásadně proměnil. V jeho okolí se totiž nacházejí zdroje minerálních vod, solanky a rašeliny, dnes využívané k léčbě onemocnění dýchacích cest, oběhu a kloubů. Objev solanky se váže s rokem 1830 – a právě poté se tu začalo úspěšně rozvíjet lázeňství (oficiální lázeňský status město získalo až v roce 1967).

Rozkvět rázně uťala druhá světová válka, v jejím závěru bylo město takřka kompletně zničeno. Uvádí se, že popelem lehlo z 90 až 95 procent. Po válce se Kolobřeh vrátil ke svému léčebnému poslání – a to naplňuje dodnes.

Molo a sňatek s mořem

Podstatná část finále naší návštěvy se sice odehraje v samém centru města, ale teď ještě setrváváme na pobřeží a postupujeme západním směrem. Pozoruhodných míst je na trase téměř „nepočítaně“, zmíníme jen některá z nich.

Míjíme sanatoria, lázeňský park – a brzy jsme u zdejšího mola. Už koncem 19. století tu do moře vybíhala stometrová konstrukce, to současné narostlo do délky 220 metrů.

Nedaleko vstupu na molo se k nebi tyčí pozoruhodná plastika nazvaná Pomník sňatku Polska s mořem. Dílo autora Wiktora Tołkina z roku 1963 uctilo událost z března 1945, kdy zde bylo pobřeží prohlášeno za polské. Pomník uvádí všechny jednotky, které se v tom roce na osvobozování města podílely.

To již jsme opravdu jen pár kroků od zdejšího symbolu města – majáku. Ten si ale uschováme až „na potom“, do přístavu se vypravíme později, za nočního osvětlení.

Krása z cihel

Následující postup je striktně logický, ostatně tak jako v každém větším městě – míříme do historického centra. Od pobřeží je to do srdce Kolobřehu plus mínus kilometr. Oním srdcem je tu Radniční náměstí (Plac Ratuszowy). A na něm a v jeho těsné blízkosti řada působivých staveb, svědků časů středověkých, vystavěných z cihel.

V ulici Stanisława Dubois – v naprosto těsné blízkosti náměstí – na sebe upozorňuje poměrně štíhlá, vysoká, jakoby osamoceně stojící stavba. Blížíme se k jedinému kompletně zachovanému prvku bývalého obranného systému. Jím je ve 14. století postavená Bašta Lontowa. „Přežila rozšiřování fortifikací v 17. a 18. století a demolici Pevnosti Kołobrzeg v 19. století, s minimálními poškozeními v roce 1945,“ uvádí Mapy.com.

Objekt má čtyři podlaží, půdu, sklep, na jižní straně střílny a vstupní portál s lomeným obloukem. A hostí informační centrum. Pro majitele turistických deníků tu mají nachystánu poměrně početnou sestavu razítek, s turistickými vizitkami je to slabší. Na naší polské trase jsme těchto informačních zařízení navštívili celkem sedm, uspěli jsme (s vizitkami) pouze dvakrát: v jednom ze dvou center v Mezizdrojích a ve Wolinu (obě místa leží v nejzápadnější části pobřeží na ostrově Wolin).

Doušek pigwoniady na osvěžení a vzhůru na největší polský ostrov i ke kostelu padajícímu do moře

Ale teď již zpět do kolobřežských ulic…

Pár kroků, jedna odbočka a stojíme před vysloveně reprezentativní novogotickou radnicí. Její předchůdkyně tu vznikla již koncem 14. století, ale nakonec se stala jednou z obětí výše připomenutého obléhání města Napoleonovou armádou. V letech 1829 až 1832 ji vystřídal současný objekt. Stavba proběhla podle návrhu architekta Karla Friedricha Schinkela, v roce 1913 byla radnice mírně stavebně upravena.

Podobně jako bašta i tento objekt přežil v závěru druhé světové války bombardování centra města. Dnes tu sídlí Galerie současného umění, turistické informační centrum (při naší návštěvě rovněž s razítky, ale bez vizitek) a matriční úřad.

Novogotická radnice stojí na půdorysu ve tvaru písmene C, je dvoupatrová a vyrostla na základech domů z 15. století. Otevřené nádvoří zaujímá prostor ve středové části – do druhé světové války tu stál pomník krále Fridricha Viléma III., později čestná tribuna. My tu na volné ploše zaregistrovali pouze další turisty a také svatebčany pózující před objektivy.

Pokud se často uvádí, že budova značně připomíná středověký hrad s věžičkami a cimbuřím, je to příměr naprosto přiléhavý. Hlavní věž nese hodiny a erby města i Polska.

Zvony zvaly do baziliky

Na dohled od radnice má své místo od 14. století další kolobřežský skvost v cihlovém provedení. Jen co jsme k němu učinili první kroky, rozezněly se zvony. Pochopitelně nikoliv kvůli nám, svolávaly na mši do gotické baziliky Nanebevzetí Panny Marie. Od roku 1972 je konkatedrálou diecéze koszalińsko-kołobrzeské.

Vnitřní prostor je působivý, neztratil nic na své autentičnosti, i když o úplně původní stavební dílo se nejedná. Nebyl tomu nakloněn osud. Svatyně byla během svého „života“ několikrát přestavována – a zejména i devastována. V závěru druhé světové války neměla takové štěstí jako nedaleká radnice a bašta. Kostel byl tehdy zničen dělostřeleckou palbou sovětského vojska.

Po válce se dokonce uvažovalo o demolici, ale ve finále zvítězila myšlenka obnovy. Svatostánek byl zpřístupněn v roce 1974. Aby sloužil věřícím, ale i otevřel své brány dalším návštěvníkům. Kromě celkového dojmu je tu oslovuje i řada jednotlivostí, vesměs cenných památek. Za všechny jmenujme trojici oltářů z přelomu 15. a 16. století, křtitelnici z roku 1355 či gotický sedmiramenný svícen z roku 1327. Hodnost baziliky minor udělil kostelu v roce 1986 papež Jan Pavel II.

Před bazilikou od roku 2000 stojí Památník tisíciletí – připomíná tisíc let křesťanství v Pomořansku. Zároveň je poctou polsko-německému smíření, oslavou setkání polského krále Boleslava I. a německého krále Oty III. na sněmu v Hnězdně v roce 1000. Oba panovníci na pomníku sedí u paty pět metrů vysokého kříže, rozděleného na dvě části a drženého pohromadě holubicí s olivovou ratolestí. Po stranách stojí dva papežové: Jan Pavel II. a Benedikt XVI.

Maják zářící do noci

Více než čtyřicetitisícový Kolobřeh je působivý za denního světa – a neméně i v noci, kdy umělé osvětlení ve spolupráci s okolní tmou propůjčuje objektům i jejich detailům „nové významy“. A právě tehdy, asi hodinu po západu slunce, jsme se vypravili do přístavu. Do míst, kde řeka Parseta ústí do Baltského moře.

Nejprve se ocitáme v blízkosti 26 metrů vysokého majáku, jehož světlo umí dosáhnout až do téměř třicetikilometrové vzdálenosti. Pár kroků za majákem už začíná území přístavu. Procházíme se po jednom ze dvou vlnolamů, mezi nimiž své poslední metry zdolává řeka; po obou vnějších stranách betonové hradby je moře. V noční hodině temné, na sebe upozorňující pouze šuměním vln.

Kráčíme po delším z obou vlnolamů, východním, který svou ochrannou funkci plní na více než třech stech metrech. Mírně se vzdalujeme od města, pobřežní budovy se zmenšují na pouhá světélka – až nakonec do tmy nepřehlédnutelně září především maják. A do desáté hodiny večerní také nedaleké, fialovým svitem zářící ruské kolo.

Zdroje:

Informační tabule na trase

Městské propagační materiály

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolobřeh

https://cs.wikipedia.org/wiki/Radnice_v_Kolobřehu#Externí_odkazy

Mapy.com