Článek
Pro přesnější představu: pohybovat se budeme především v Přírodní rezervaci Radotínské údolí a v těsně přiléhajících končinách čili na cestách a stezkách mezi pražskou částí Zadní Kopanina a středočeskou obcí Kosoř.
Do přírodního království, které reprezentují nejen vápencová skaliska, rokle a jeskyně, ale velice výrazně i mokřady a končiny protkané potoky, na jejichž březích stávaly – a dosud stojí – mlýny, lze vstoupit na více místech. Mým „startovním roštem“ se stala obec Ořech těsně za jihozápadní hranicí metropole. Není součástí CHKO Český kras, ale dělící vzdálenost je minimální. Vzdušnou čarou ani ne dvoukilometrová.
Ořech pro mě nebyl pouze místem startu, ale i úvodní „předkrasovou“ zastávkou. V centru obce stojí její nejvýznamnější památka – římskokatolický kostel Stětí sv. Jana Křtitele. První zmínka o něm se váže s rokem 1352. V letech 1895-1897 a 1909-1919 tu jako farář působil spisovatel Jindřich Šimon Baar.
Kostel Stětí sv. Jana Křtitele
Malé nahlédnutí do interiéru svatostánku
Na jižním okraji obce je možné navštívit volně přístupné arboretum se sbírkou místních stromů a keřů; uměle navršený kopec chránící vodojem nedaleko centra umí posloužit i jako kvalitní rozhledna. Při pohledu na objekt v nejvyšším místě je jasné, proč se místu říká Vyhlídka Vrtule. I ve slabém větru se vrtule na vrcholu konstrukce z tyčí snaživě otáčela.
Dva pohledy na návrší nad Ořechem
Jeskyně nad potokem
Ke zdálky viditelné zelené oáze Přírodní rezervace Radotínské údolí, jako by mírně ponořené pod okolním terénem, mířím malým obchvatem. Krajinou širých lánů, velice kontrastní v porovnání s krasovou. Takže nejprve se přibližuji k „ocelovému lesu“ stožárů řeporyjské rozvodny – a poté míjím Lom Zadní Kopanina. Těžil se zde jíl, uvádí se, že do roku 2020, ale i tak je lokalita vedena jako aktivní lom.
Pokračuji na jih, do nejmenší pražské části. A poprvé tak při této cestě vstupuji na území Chráněné krajinné oblasti Český kras, a to v její nejseverovýchodnější výspě.
Zmíněnou nejmenší částí Prahy je Zadní Kopanina. „Tato městská čtvrť v Praze-Řeporyjích se skládá z pouhých 5 ulic a 36 adres, což z ní činí klidnou a odlehlou lokalitu,“ konstatuje text na Mapách.com. Žije tu zhruba stovka obyvatel.
Mlýnský potok
Brzy mizím mezi skalami výše zmíněné rezervace. Naprosto zásadní při modelování jejího reliéfu byl počin Radotínského potoka. Právě tento vodní tok vyhloubil severozápadně od pražského Radotína údolí v silurských a devonských vápencích. Jeho tok mě už brzy bude provázet, ale nejprve se setkávám s jinou plynoucí vodou. Patří Mlýnskému potoku.
Strmou krátkou stezkou a s pomocí lávky potok překonávám, protože se chci dostat ke skále na jeho protějším břehu. A nejen ke skále samé. V jejím masivu, těsně nad zemí, se rýsuje vstup do nevelké a nevysoké Kopaninské jeskyně. Na výšku má odhadem asi metr, takže to vážně není na nějaké vyskakování, ale i tak je patrné, že se jedná o místo fotogenické. Lokalitu kromě skály a dvou otvorů – trochu výš je patrný ještě jeden, subtilnější – dotváří zurčení potoka a koberce zejména netýkavky malokvěté před „prahem“ jeskyně.
Vstup do jeskyně…
...a její okolí
Nejen trojice mlýnů
Mlýnů je na navštíveném území víc, na mnou zvolené trase jsem se setkal se třemi. Po krátkém sestupu po silnici jsem odbočil vpravo na červeně značenou turistickou stezku a na kilometru a půl postupně spatřil Taslarův a Kalinův mlýn. Po návratu na silnici a pokračování po červené značce opačným směrem jsem míjel Maškův mlýn.
Objekty procházely či procházejí různými etapami rekonstrukcí; je dobře, že tyto staré objekty dál dotvářejí kolorit Radotínského údolí. O letité stavby se rozhodně jedná: Maškův mlýn vyrostl v 17. století, Kalinův již pravděpodobně v polovině 16. století.
„Mlýnská“ část výpravy má šanci zaujmout nejen výše zmíněnými objekty, ale neméně i svou scenérií. Dokonce i v horkých srpnových dnech, delší dobu bezdešťových, úzké údolí lemující Radotínský potok doslova přetékalo zelení. Vegetace, skály, drobné potoční zákruty, výhledy do blízkého okolí… Mokřadní část výletu rozhodně potěšila.
V údolí Radotínského potoka
Vzhůru na pastvinu
Pak ovšem následovala část sušší – a umístěná v podstatně vyšších patrech krajiny. „Důvodem ochrany přírodní rezervace Radotínské údolí je krasové území s pestrými společenstvy stepí a lesostepí. Žije tu na 600 druhů vyšších rostlin,“ uvádí autoři publikace Přírodní památky, rezervace a parky. A právě do této verze Českého krasu jsem záhy vstoupil. To když jsem se poblíž Maškova mlýna vydal do kopců.
Vyhlídková místa takřka na každém kroku, záběrově hotová pastva. A v nejvyšší místě lokalita svým jménem přitakávající: Pražská pastvina. Uvádí se, že zdejší rozlehlé louky spásají stáda ovcí či koz. I když jsem podobně užitečného živočicha, který se spásáním luk zasazuje za obnovu podmínek pro návrat motýlů a jiného hmyzu, nepotkal ani jediného, jako újmu jsem to necítil.
Cestou na Pražskou pastvinu
Hluboko pode mnou se objevovaly i ukrývaly další chráněné lokality (například nápadný, táhlý vápencový hřbet s porostem trávy připomínajícím subkontinentální step, součást Národní přírodní památky Cikánka I), ale i lomy.
Postupně jsem opustil červenou nápovědu a po cestičkách neznačených, ale přesto velice dobře čitelných, jsem se ponořil zpět do lesního porostu. Jehličnany stále okázaleji dávaly přednost dubům a doubkům – až jsem nakonec dokráčel na vrchol skal, pod nimiž (respektive jednou z nich) se nachází v úvodu „dobytá“ Kopaninská jeskyně.
Další místo vyhlídkové, ale celkově i zejména jakoby uklidňující, relaxační. Hezké partie u nás máme, to tedy ano.
Jedno z vyhlídkových míst vysoko nad Mlýnským potokem
Bodlák a lom
Rokli se vrátil přírodní charakter
Závěr patří nepříliš vzdálené Černé rokli u Kosoře. Z hrany prudkého srázu těsně u obce hledím do hlubiny, do míst, která v hodně vzdálené minulosti bývala mořským dnem. „V moři, které se tu kdysi rozlévalo, se proháněli žraloci, jejichž zkameněliny tu můžeme dnes objevit,“ uvádí se v publikaci Národní parky a chráněné krajinné oblasti. V tomto případě hovoříme o období devonu v prvohorách.
V o poznání mladší minulosti tu byly v provozu lomy, dnes již opuštěné, těžba tu své závěrečné kapitoly napsala před desítkami let. „Došlo ke spontánnímu zarůstání území, které znovu získalo přírodní charakter. V opuštěných lomech jsou obnaženy hraniční vrstvy dvou devonských stupňů – lochkov a prag. Právě tato hranice má z geologického hlediska mezinárodní význam,“ informuje publikace.
Černá rokle
Území, na kterém se vápenec těžil na konci 18. a v první polovině 19. století, je chráněno od roku 1970, v současnosti jako Národní přírodní památka Černá rokle. Rozkládá se na více než třinácti hektarech.
Místo je to kouzelné. Od opravdu daleké Vyhlídky Nad Černou roklí na okraji Kosoře lze po schůdné stezce kolem příkrých úbočí a skal sestoupit až do nejnižších partií, jimiž protéká Šachetský potok.
Zdroje:
Informační panely na trasách
Kolektiv autorů: Přírodní památky, rezervace a parky; Nakladatelství Olympia, 2004
Kolektiv autorů: Národní parky a chráněné krajinné oblasti; Olympia, 2003
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ořech_(okres_Praha-západ)
Vlastní text
