Nidri na ostrově Lefkada: Téměř všichni se vydali na pláž, my ale zamířili do kopců k vodopádu

Lefkada (Léfkas) se ke svému ostrovnímu statutu musela historicky propracovat, protože původně se o ostrov nejednalo. Její území bývalo totiž svým severním výběžkem spojeno s pevninou. Uvádí se, že někdy v průběhu 6. století př. n. l. došlo k zásadní změně – Korinťané zapracovali, spojnici prokopali, vznikl tak nový průplav, a tím i ostrov. Průplav je zhruba pět metrů hluboký, spojení s pevninou zajišťuje zvedací most.

Na opačnou stranu než Onassis

Z letiště u nedaleké pevninské Prevezy jsme se přes výše zmíněný most a ostrovní metropoli Lefkadu postupně přemístili do Nidri. O tomto letovisku se tradičně hovoří jako o jednom z nejoblíbenějších míst na ostrově. Vnímal to tak bezesporu i rejdař Aristoteles Onassis, když si v roce 1962 koupil na dohled od letoviska ostrov Skorpios. Slovy dědy Komárka z filmu Na samotě u lesa: Je tady krásně! Tady jo…

My se ovšem v tuto chvíli obracíme k rejdařovu ostrůvku zády, i samotné Nidri s přístavem, loděmi, tavernami, bary, kavárnami si necháváme na později, protože letovisko je nám v tuto chvíli pouze „startovním roštem“. Namířeno máme do kopců severozápadním směrem.

Terén se v těchto místech citelně zvedá, pobřeží lemují nápadné homole kopců, sice ještě ne tisícimetrové, jako je nejvyšší ostrovní hora (Stavrota, 1184 m n. m.), ale už i ty nejbližší se snadno dostávají nad šest set metrů nadmořské výšky, v dáli jsou patrné i podstatně vyšší. Náš cíl až tak „vznášející se“ není, od pobřeží nás čeká cesta asi čtyřkilometrová, v cíli umístěná 140 metrů nad mořskou hladinou. Právě tam své vody vrhá a o kameny tříští vodopád Dimosari.

Bílé skály na jihu

Postupujeme k vesničce Rachi a pak dál podle vodního toku Dimosaris výš a výš, po stále kamenitějších stezkách v příjemné společnosti stromů. Jak již bylo naznačeno, etapa to nebude ani dlouhá, ani s náročným převýšením, přesto než k vodopádu v náruči skal dokráčíme, bude dost času připomenout si některé podstatnější údaje týkající se ostrova.

Například jeho název. Odvozen byl z řeckého slova lefkos čili bílý. Inspiraci poskytly bílé skály na jihu ostrova. Právě směrem k jihu Lefkada citelně roste, tisícimetrovou hranici tam překonává nejen výše zmíněná Stavrota. Uvádí se, že ostrov má poměrně bohatou zásobu spodních vod. Doufáme, že i na povrchu to nebude úplně zlé, protože zářijová realita nabízí v průběhu našeho výstupu pohled na zcela suché koryto říčky Dimosaris.

Určitě ještě zmiňme, že s Lefkadou se pojí jméno německého archeologa Wilhelma Dörpfelda (Schliemannův spolupracovník z Tróje), který tu provedl spoustu vykopávek. Mj. zaujal tvrzením, že Lefkada byla Homérova Ithaka a že Odysseův palác se nacházel na jejím jižním pobřeží. Ostatně podobné domněnce jsou nakloněny i jiné hlasy; nepřekvapí, že se mezi nimi neztrácejí zástupci zdejšího turistického ruchu.

Kámen a voda

A teď zpět na vodopádovou trasu.

Úzká asfaltka nás provedla vesničkou Rachi a začala nenápadně stoupat. Stromy jsou stále příjemnějšími baldachýny, prastaré olivovníky budí respekt, nad tím stoupají strmé zalesněné vrchy, stále více a více podobné impozantním stěnám. Skály se hlásí o slovo. Ačkoliv většina – jak jsme poznamenali – se vydala spíše do příjemně teplých, pro někoho až přehřátých vln Jónského moře, přesto je nás dost, kteří zamířili do úzkého, táhlého údolí, jehož průchozí část u vodopádu rezolutně končí.

Cestička se nikoliv překvapivě zužuje, rovný povrch hrubne kamenitými výčnělky, v závěru zájemcům o padající vodu (ale i koupání, k tomu se ještě dostaneme) budou pomáhat kamenné schody a zábradlí. Občas cesta ale povede přes ohlazené hřbety skalního podloží – čímž ovšem nemíníme budit zdání, že se jedná o trasu natolik náročnou, že až riskantní. Nicméně vhodná sportovní obuv se rozhodně vyplatí.

Míjíme příjemnou tavernu v blahodárném stínu a malé parkoviště, cesta právě vrcholí. Olivovníky a zejména borovice a cypřiše zůstávají za námi a nebo se „vznáší“ vysoko nad námi, protože údolí nabývá stále skalnatější podoby. Úzkým průchodem v kamenné bariéře se dostáváme do vodopádového předpokoje – v přírodním „bazénku“ si lebedí první skupinka spokojených návštěvníků.

Hlavní jeviště je ovšem ještě o něco výš. Další schody, ohleduplné dávání si přednosti se zvídavými turisty, ve výše situované vodní lázni další koupající se; ale to již objektivy mobilů míří nad ně, na skalní, téměř dokonale kolnou, uhlazenou stěnu, po níž klouzá pramen vody ne zrovna mocný, ale přece jen dobře viditelný. Obavy o aktuální vodopádovou nabídku byly sice na místě, ale nakonec se naštěstí ukázaly liché. Voda padá dolů, jak to u vodopádu má být, šumí, nenechá se překřičet turistickou invazí.

Vodopád je nejen na pohled přitažlivý (už tím, že se jedná o tzv. vodopád pravý), ale i poměrně vysoký. V očích návštěvníků z Česka určitě. Různé zdroje uvádí různé výšky, nejčastěji se píše o 15 až 17 metrech. Hezký je tu pohled na dílo, které společně přichystaly kámen a voda.

Zpět na pobřeží

Sestupujeme zpět, vracíme se do Nidri. K přístavu, který mj. „hlídá“ socha Aristotela Onassise, k lodím, k pohledům na další vrchy okolních ostrovů a ostrůvků, ale i nepříliš vzdálené pevniny, do uliček letoviska, do pestré nabídky zdejších osvěžoven…

Nejen samotné Nidri, ale především celý tento malebný, přírodou štědře „dotovaný“ ostrov i jeho okolí lákají dalšími pro turisty úrodnými lokalitami. Ale to již je jiná kapitola, o tom až někdy příště.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lefkada

Korfu a Jónské ostrovy; Nakladatelství Jan Vašut s. r. o., 2002

Místní propagační materiály