Divočina kousek od Prahy: Stříbrník, Řivnáč, pohledy ze skal na Vltavu i do hlubin naší minulosti

Mířím na trasu naučné stezky nazvané velice příhodně: Rozhlédni se, člověče. Vidět toho je a ještě i bude hodně, ostatně i sama Praha, k jejímuž severnímu okraji jsou to odhadem dva kilometry vzdušnou čarou. Od vlaku na říčním břehu je to k mé první zastávce asi tak půl kilometru. Přírodní rozhledna tu dostala jméno podle vrchu, na němž má své stanoviště.

Už sama cesta vzhůru na Stříbrník, kopec s vrcholovou kótou v nadmořské výšce 311 metrů, je zážitkem. Úzká stezka míří strmě vzhůru, utápí se mezi listnáči a brzy se s úspěchem pokouší turistovi namluvit, že se vlastně ocitl někde úplně jinde. Daleko od metropole. Na horách. Dojem posiluje nejen členitý terén. Krátká odbočka mi dopřává pohled na koberce borůvčí, stále mohutnější balvany nad nimi a kousek stranou i na nevelké kamenné moře.

Druhá, jen o málo delší odbočka končí u skalní hrany, z níž se příchozím nabízí jedna ze zdejších parádních vyhlídek. Nachází se asi sto metrů od nejvyššího místa Stříbrníku; pohledu tu – podobně jako i na dalších místech na trase – jednoznačně dominuje tok řeky Vltavy zleva lemovaný dalšími příkrými svahy.

Kolem Vlčí jámy

Po pár stovkách metrů na jih jsem na výše zmíněné „rozhledové“ naučné stezce. Aktuálně mě vede východním směrem na další, ještě štědřejší přírodní rozhlednu, naprosto dokonale umístěnou v centru nad táhlou, bezmála půlkruhovou vltavskou zatáčkou. Ale nejen nový potěšitelný výhled na naši nejdelší řeku tu bude v hlavní roli. Ale to teprve přijde…

Cestou míjím takřka neproniknutelné údolí zvané Vlčí jáma. V horních partiích alespoň nahlédnu do tunelu, který tu vymodelovala bujná vegetace, a pod ním ještě do přírodní partie, připomínající svým vzhledem hluboké bezvodé koryto.

Ozvěny doby kamenné

K vrchu jménem Řivnáč (292 m n. m.) je to nějakých čtyři sta metrů. Takřka až do cíle této trasy mě bude provázet stezka žlutě a zeleně značená, na Řivnáč pak odbočka pouze zelené barvy. Kromě skvělého výhledu se na Řivnáči návštěvník pomyslně noří do časových hlubin více než šest tisíciletí vzdálených. Přibližně v letech 4400 až 2000 př. n. l. tu v období pozdní doby kamenné (eneolitu) prosperovalo hradiště osídlené příslušníky tzv. řivnáčské kultury.

„Protože (toto hradiště) bylo prvním výšinným sídlištěm z tohoto období, které bylo archeologicky prozkoumáno, pojmenovala se po něm celá archeologická kultura – řivnáčská. Zahrnovala poměrně rozsáhlou oblast středních a severozápadních Čech,“ uvádí Jana Jůzlová v publikaci Toulky kolem Prahy.

Zlomky keramiky (kulovitých amfor), zvoncovitých a nálevkovitých pohárů zde byly nalezeny v předminulém století. A téměř přesně před sto lety (v roce 1924) následoval další cenný nález: denáry z doby okolo roku 1012. „V nalezených sídlištních jámách archeologové poprvé v Česku nalezli mazanici s otisky kůlů a proutěného pletiva, které vedly k úvahám, že pravěká obydlí měla zahloubenou podlahu a stěny omazané hlínou,“ lze se dočíst na Wikipedii.

Lokalita je úzce spjatá se jménem roztockého lékaře Čeňka Rýznera. Byl to on, kdo na konci 19. století nechal na své náklady prokopat prostor vrchu, právě jemu vděčíme za řadu cenných nálezů. Patřily k nim mj. kamenné nástroje, kosti domácích i divokých zvířat a z nich vytvořených, dokonale opracovaných výrobků.

„Největší pozornost však přitahovala pro řivnáčskou kulturu typická „rohatá“ ucha hliněných nádob, o jejichž účelu můžeme jen spekulovat,“ připomíná text na informační tabuli pod vrchem.

Jako dovětek připojuji, že z Řivnáče je velice dobře patrné i výše zmíněné údolí Vlčí jáma. Pozorovatel se „vznáší“ nad jeho ostrým terénním zářezem – o kterém sice ví, ale příliš jej nevnímá. Protože pod sebou má cosi jako zelenou lavinu, velice hustý porost, takovou malou přípražskou džungli.

Na návštěvě u Přemyslovců

Se žluto-zelenou nápovědou pokračuji v postupu proti proudu řeky – teče stále značně hluboko pode mnou – stejně jako proti proudu času. Teď mě ovšem čeká ponor přece jen o poznání mělčí. Pomyslné dno bude ležet v polovině 9. století.

Na řadě je hradiště Levý Hradec, první centrum přemyslovského státu a sídlo knížete Bořivoje I. Podle zjištění archeologů zde areál vytvářely dvě samostatné opevněné části. Akropole se rozkládala v okolí kostela sv. Klimenta, předhradí jihozápadně od svatostánku.

„Podle nálezů keramiky se zdá, že počátky vzniku hradiště je možno hledat již v první polovině 9. století. Ojedinělé zlomky starší hradištní keramiky ze 7. nebo 8. století nasvědčují spíše pouze krátkodobému osídlení tohoto místa,“ uvádí informační tabule před kostelem. Na území dnešních Roztok byla doložena existence početné osady tvořené slovanskými přistěhovalci již v 6. až 7. století.

Levý Hradec je považován za tuzemskou kolébku křesťanství – za knížete Bořivoje tu byl totiž vybudován první kostel v Čechách (zasvěcený svatému Klimentovi). Býval dřevěný, v 11. století jej vystřídala kamenná rotunda, jejíž základy byly nalezeny pod podlahou dnešního kostela. Současnou převážně barokní podobu svatostánku ovlivnila zejména přestavba v 17. století.

Ale ještě na skok zpět do 10. století.

„V roce 982 byl právě zde zvolen pražským biskupem sv. Vojtěch, tím však sláva hradiště víceméně skončila, protože poté Přemyslovci přesunuli své centrum do Prahy,“ poznamenává autorka textu v Toulkách kolem Prahy.

Od roku 1965 je lokalita chráněna coby kulturní památka, o třináct let později se dostala na seznam národních kulturních památek.

Závěr tohoto rozsahem nevelkého putování naladím do obdobného duchu jako jeho úvod. Takže doplním, že také v levohradeckém areálu naleznete další skvělá rozhledová místa. Na vltavský oblouk a dvě značně sobě nepodobné verze krajiny na březích naší národní řeky.

Zdroje:

Informační tabule na trase

Jana Jůzlová: Toulky kolem Prahy; Euromedia Group, 2024

https://cs.wikipedia.org/wiki/Řivnáč_(hradiště)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Levý_Hradec

Mapy.com