Pět kilometrů po břehu říčky, jejíž voda hučí po lučinách v české hymně

Neboť je to právě Botič, jehož „voda hučí po lučinách“ ve Fidlovačce, divadelní hře Josefa Kajetána Tyla, v písni, která záhy nejen zlidověla a zaujala pozici české vlastenecké hymny, ale přetrvala ve svém vlivu mnohem déle: nakonec až jako část hymny československé a dnes v hymně české.

Podle literárního historika a spisovatele Ferdinanda Strejčka (1878–1963) „Tylova píseň opěvuje konkrétní lokalitu Nuselského údolí, kde se poslední obraz Fidlovačky odehrává: „voda hučící po lučinách“ je Botič, „skaliny“ jsou skály pod hradbami Nového Města, které byly v 19. století porostlé borovicemi, „sadem“, v němž se „skví jara květ“, jsou dnes již neexistující Wimmerovy sady“, lze se dočíst na Wikipedii.

Botič, jehož název je dáván do souvislosti s botěním či botněním (nabýváním na objemu, rozvodňováním), není pouze předobrazem Tylova textu, ale i vhodnou turistickou lokalitou. Přesvědčíme se o tom na zhruba jedné sedmině celkové délky toku.

S přehradou po levici

V prosluněné dubnové dopoledne jsem se postavil „na start“ na jihovýchodním konci Hostivařské přehrady, více než padesátihektarové vodní plochy vytvořené právě vodami Botiče. Průvodkyní mi odsud – a poté až do cíle (s výjimkou jedné odbočky) – bude červeně značená turistická stezka. Takže orientačně žádný problém.

Přehradní nádrž v centru přírodního parku Hostivař-Záběhlice byla vybudována v letech 1959-1963; slouží zejména ke koupání a vodním sportům. Na pravém břehu vodního díla, po němž v tuto chvíli kráčím, registruji dobrou desítku rybářů, po asfaltovém chodníku mě každou chvíli předběhne běžec či běžkyně, v jednu chvíli se kolem mě mihne hbitý koloběžkář. Strmé stráně září zelení, všude pohoda, klid, velkoměsto není ani vidět, natož slyšet.

Na opačném konci nádrže, u 110 metrů dlouhé hráze, na chvíli opouštím červenou značku a zahajuji již dříve avizovanou odbočku. Stoupám svahem až na vrchol ostrohu, kde mívalo své místo dávné hradiště. Uvádí se, že území tu bylo osídleno již ve starší době železné (v 6. až 5. století př. n. l.) a že je jediným známým hradištěm tohoto období na území Prahy.

Místu se říká Šance nebo taky Na zámkách. Je dnes součástí Hostivařského lesoparku, který tu začal svou podobu získávat v 60. letech minulého století – tehdy jako rekreační zázemí nové budovaného Jižního Města.

Meandry Botiče

Přehrada a její hráz mi zůstaly za zády, jsem zpátky na červené trase vlnící se kolem podobně zprohýbaného Botiče. Vstoupil jsem na součást přírodního parku Hostivař-Záběhlice – jíž je rovněž přírodní památka Meandry Botiče. Jedno z opravdu přitažlivých území tohoto vodního toku.

„Chráněn je přirozený celek neregulovaného meandrujícího toku s dobře vyvinutými porosty dřevin, které představují vhodné hnízdiště mnoha druhů ptáků. Důležitá je i jeho funkce jako biokoridoru, přirozené migrační cesty mnoha druhů organismů,“ sděluje jedna z informačních tabulí. „Břehové porosty tvoří hlavně olše lepkavá, střemcha obecná a jasan ztepilý. Velkého vzrůstu dosahují topoly a vrby… Dostatek rozpuštěného kyslíku umožňuje ve vodě potoka přežívat i choulostivějším druhům ryb.“

Stará Hostivař

Cesta dál kopíruje dráhu potoka, ale brzy se od vody přece jen oddělí – vstupuji na území vesnické památkové zóny Stará Hostivař. Osídleno bylo již – řečeno s Eduardem Štorchem – v „šeru dávných věků“, v mladší době kamenné; první písemná zmínka o Hostivaři pochází z roku 1068, zaznamenal ji kronikář Kosmas.

Míjím první domy a domky, až se přede mnou vynoří svatostánek. Přesněji: kostel Stětí sv. Jana Křtitele. Písemně je doložen v polovině 14. století, jeho jádro je ovšem starší – románské z poloviny 13. století. Součástí areálu je zvonice z 16. století.

Zajímavých objektů je v této části Prahy mnohem víc, já mám ovšem namířeno na jednu konkrétní lokalitu.

Toulcův dvůr a kouzlo mokřadu

Středisko ekologické výchovy s řadou památkově chráněných budov a přírodním areálem o rozloze 10 hektarů je známé jako Toulcův dvůr.

„První doložená zmínka o dvoru v Hostivaři pochází z roku 1362. Posledním zemědělsky hospodařícím nájemcem zde byl do roku 1950 František Toulec. Byl to moudrý hospodář a laskavý člověk, a právě proto nese dvůr jeho jméno dodnes,“ čtu si v propagačním materiálu nevládní neziskové organizace, která zdejší středisko provozuje již přes 25 let.

Výchova, osvěta, komentovaná setkání se zvířaty, akce pro veřejnost… Koná se toho tady opravdu hodně, včetně vzdělávání pedagogů či činnosti zájmových kroužků pro děti všech věkových kategorií. Jsou tu i zákoutí jako bioobchod, Zdravá jídelna, infocentrum, zahrádka, farma, jízdárna…

Na své si tu tak pochopitelně přijde i běžný turista. Nabídka je totiž i v tomto směru víc než bohatá. Takže k vidění je tu mj. původní třešňový sad, políčka, pastviny, ale také louka – a především lužní les a mokřad… Zvláště tato lokalita mi padla do oka.

Zelené přítmí, sluneční svit stékající z větví stromů, malé vodní plochy, v nejvodnatější části překlenuté povalovým chodníkem – právě odkud to není daleko ke spěchajícímu Botiči s dalšími až romanticky působícími místy… Skutečný balzám na duši. Myslím, že by mi každý, kdo sem zavítá, mohl dát za pravdu.

Zdroje:

Informační tabule na trase a v areálu Toulcova dvora

Petr David, Vladimír Soukup a kolektiv: Praha – vnější části (Průvodce po Čechách, Moravě, Slezsku); S & D (Soukup & David), nakladatelství a vydavatelství, Praha, 2000

Botič – Wikipedie

Česká hymna – Wikipedie