Článek
Vzpomínám si na středoškolské lyžařské výpravy, kdy se sportovně talentovaní pedagogové a pedagožky odvážně pokoušeli zasvětit nás do tajů lyžařských dovedností. Většina třídy – málem naprostá – s nimi byla již leta obeznámena, to ano. Řítit se dolů z kopce, udivovat smělými oblouky a v cíli zastavit na přesně zamýšleném místě jí nedělalo problémy.
Ale jelikož nikdy nic není pouze jednostranné, jednobarevné, tak se v třídním kolektivu vždy našly bílé vrány či černí rackové (vyberte si). Prostě individua, která nešla v hlavním proudu. Kteří i kdyby chtěli, nestali by se dalším z triumfů pedagogického předávání znalostí a dovedností. Navíc někteří ani moc nechtěli. Nebo dokonce vůbec nechtěli.
Je vhodné otevřeně poznamenat, že právě do této vraní (rackové) skupiny jsem patřil i já.
Takže i já to byl, kdo s hlubokým porozuměním přijímal část textu písně Ve Špindlerově Mlýně od Ivana Mládka, v níž se autor svěřoval, že: „Sláva! Ukradli mi lýže!“
Takové štěstí mě ovšem nikdy nepotkalo…
Oteplování?
Hledím právě z okna, na zbytky sněhu, na šedí zmučenou krajinu o teplotě kolem nuly, vím, že předpověď nevěští nic dobrého: buď podobně postdušičkové počasí, nebo naopak arktické mrazy. Ani advent a akcelerující shánění vánočních dárků nemůže náladu příliš pozvednout.
Pravda – setkávání s blízkými, a ještě bližšími v období okolo Štědrého dne je záležitostí milou. Pochopitelně že ano. To sděluji naprosto zřetelně… Ale jak by to bylo krásné, kdyby za oknem zářilo sluneční kooperací povzbuzené zelené listí na stromech, kdyby teploty i neotužilcům dovolily odhodit těžké zimníky, čepice, šály a podobné problematické oděvní doplňky.
Nechci být vyslovený sobec, osud planety mi pochopitelně leží na srdci, takže ne že bych upřednostňoval postupný přechod k teplotám, jaké jsou kupříkladu normou na Venuši. Uvádí se, že vlivem skleníkového efektu je tamní průměrná teplota 464 stupňů Celsia, na povrchu nikdy neklesá pod 400 stupňů a na rovníku může být ještě o sto stupňů vyšší. To je přece jen oteplení poněkud razantní. To by se ani mně nelíbilo.
Nicméně přiznávám, že jsem si leccos sliboval od hojně probíraného globálního oteplování. Pochopitelně muselo by se jednat o oteplování rozumné, takové, na něž by pasovala slova Jaroslava Haška o „mírném pokroku v mezích zákona“. Jenže…
Pohled z okna mi dává na srozuměnou, že ani letos to nevypadá, že by v srdci Čech během inkriminovaných chladných měsíců mělo zazářit klima spojované například s ostrovem Madeira (v létě kolem 25, v zimě 17-19 stupňů Celsia). Cítím se poněkud oklamaný. Trochu se to podobá dávným příhodám s lyžemi (které dnes již pochopitelně dávno nemám).
Zrovna budu pryč
Na základě letitých pozorování mohu uvést, že zmíněné období velice rušivě zasahuje do mého společenského života. Jak? Vysvětlím.
Karambol pravidelně nastává, když se domlouvají srazy. Ať už s jedincem či v širším kolektivu. Najít společný vhodný termín není nikdy záležitostí ani trochu jednoduchou – v zimním období jde o okolnost ještě komplikovanější.
Není výjimkou, že téměř na všechny své návrhy dostávám monotónní odpověď:
„To budu zrovna pryč. Jedeme lyžovat.“ (Načež se dovětek liší pouze geografickým upřesněním. Většinou mí známí se jedou vyřádit na sjezdovky do Itálie, Rakouska nebo Francie.)
Zeptám se tedy smířlivě, jaký termín by navrhovala druhá strana.
„To já fakt nevím. Je toho teď hodně.“ (Což zejména v čase předvánočním je pravda pravdoucí.) „Fakt nevím. Máme v plánu ještě další hory…“
Hory bílé, hory zelené
Vrcholky pohoří strmých stejně tak jako oblých tuzemských pod bílou peřinou jsou výjevem velice milým, fotogenickým, ne že ne. Jenže z výše formulovaných poznámek zřetelně vyplývá, že u mě v oblibě je širší barevné spektrum.
Když se pod azurovou oblohou rozzáří všechny odstíny zelené, když krajina exploduje dalšími barvami, protože se přidají kvetoucí stromy, keře, byliny, když podobně – byť jaksi méně dramaticky – odhalená skaliska předvedou, že i ona nejsou jednobarevná, když výstup na taková místa vyjeví, že zdánlivě zelený lesní koberec se v dálce propracovává do odstínů, jež by člověk spíše čekal u moří… – prostě až tehdy jsem výsostně spokojený.
Takže mi nezbývá než čekat a rázně ukončit tuhle úvahu, jejímž cílem nebylo ani v nejmenším zpochybnit populaci lyžařsky nadanou.
P. S. Navíc v zimní době bývá jedinec mnohem více vystaven atakům různých nepřejících virů a škodolibých bakterií… Ale o tom víc už ani slovo, to by nebyla zrovna sebevědomá tečka na závěr.
