Článek
Řeč je o Mdině v západní části ostrova. Společně se sousedním Rabatem tvoří dvojici mimořádně podmanivých míst.
Dvě hodiny za dvě eura
Malta s ohledem na svou rozlohu (306 kilometrů čtverečních) je místo silně nakloněné pěší turistice – ale rovněž snadno a příjemně zdolatelné místními autobusy. Což jsme si ověřili i v případě cesty do dvou výše zmíněných měst.
Startovali jsme u maltského mezinárodního letiště v centru ostrova, nasedli do příslušného „zeleného“ autobusu (míněna je dominantní barva dopravního prostředku) a zaplatili tradiční dvě eura. Tradiční v tom smyslu, že se jedná o fixní sazbu platnou dvě hodiny. Pásma a vzdálenosti se neřeší – ve hře je jen pevná cena a časový limit.
Při naší cestě do Rabatu nebyl autobus úplně přeplněný.
Autobus se nejprve propracoval k jižnímu pobřeží, kde nadmořské výšky v porovnání např. se severem v okolí hlavního města Valletty či na východě u Marsaxlokku utěšeně rostou.
Na Maltě je i pěšky vše blízko. Třeba jeskyně, která dokládá, že po ostrově běhávali trpasličí sloni
Takže z takřka nulových výšek u pobřeží na severu a východě jsme se v těsné blízkosti moře na jihu dostali o sto metrů výš. Což je stále pouhá polovina v porovnání s Mdinou. Ale ta je v tuto chvíli ještě před námi.
Nejprve pobožnost…
Za vesele rozverného deště, který naštěstí neměl dlouhého trvání, jsme opustili pohyblivý autobusový úkryt a vystoupili v Rabatu. Stalo se tak na strategicky výhodném místě – na severním okraji zhruba dvanáctitisícového města, u parku, za nímž už čekala Mdina.
Přednost ovšem dostal Rabat. V dávných dobách součást římského města Melite návštěvníkům nabízí setkání s řadou významných křesťanských památek. Jednou z nich je kostel Narození Panny Marie.
V kostele Narození Panny Marie
Když jsme opatrně a co nejtišeji vstoupili do jeho skvostného interiéru, pod majestátní klenbu (dávno už není poznat, že se strop v roce 2017 zřítil), právě vrcholila nedělní pobožnost. Zaplněný svatostánek zpíval o Panně Marii – aby to člověk pochopil, nepotřeboval znát maltsky.
Malá lingvistická vsuvka: „Maltština je semitskou řečí, při svém vzniku silně ovlivněnou féničtinou a severoafrickými dialekty arabštiny s výraznými deriváty a substráty řečí jiných (zejména italštiny, zde především sicilského dialektu, a také angličtiny)… Maltština je jediným semitským jazykem, který se píše latinkou,“ uvádí Wikipedie.
Zpět do mariánského kostela… Vybudován byl v roce 1500, o 257 let později pak rozšířen. Jedná se o první františkánský kostel na Maltě.
…pak sestup do podzemí
Jestli první rabatské zastavení směrovalo naše pohledy tak trochu k výšinám, druhé si vyžádalo, abychom se vydali do podzemí. Z široké nabídky města jsme si totiž vybrali Katakomby svatého Pavla.
Od kostela jsme se rychle přemístili do ulice sv. Agáty (také tato světice zde má „své“ katakomby) a vstoupili do areálu s řadou expozic – a především s rozsáhlou sítí podzemních galerií a hrobek. Datovaných od třetího do osmého století.
Procházka katakombami
„Kdysi římský hřbitov obsahuje dvě desítky otevřených katakomb s unikátními hrobkami typu „baldacchino“ (svou architektonickou formou připomínají baldachýn, často je doplňují sloupy nebo pilíře podpírající stříšku – pozn. aut.) a zajímavými detaily, jako jsou chirurgické nástroje vytesané do kamene,“ charakterizuje lokalitu text na Mapách.com.
Se jménem sv. Pavla je v Rabatu spojena rovněž bazilika dokončená v roce 1783. Stojí na místě, kde měl v roce 60 po tři měsíce pobývat apoštol Pavel. Součástí areálu je jeskyně, v níž – jak se věří – sv. Pavel žil a kázal.
Opevněná dokonalost
Vstup do Mdiny je velkolepý. Barokní brána z roku 1724 směruje naše kroky do společnosti dalších barokních skvostů (paláce, katedrála sv. Pavla, katedrální muzeum, hradby…), ale zároveň i do dob podstatně starších.
Město založili Féničané již někdy kolem roku 700 př. n. l., vyvíjelo se pak pod vlivem Římanů, Arabů a johanitů. Uvádí se, že jednou z možností, proč právě toto místo v maltském vnitrozemí Féničany zaujalo, byla jeho pozice na jednom z nejvýše položených míst celého ostrova. V nadmořské výšce 200 metrů.
Před vstupem do Mdiny
A v jejích ulicích
Mdina své jméno dostala od sicilských Arabů – ti na Maltu přišli okolo roku 870 a město opevnili. Rovněž je důkladně oddělili od sousedního Rabatu.
Nejen památkami živ je turista v podobném prostředí. Pokud to teď vypadá na tematický přesun ke gastro zážitkům, nebude se jednat o tušení zcela přesné (byť maltská kuchyně, ochota obsluhujícího personálu a chutě tohoto ostrova si zaslouží maximální respekt, a proto alespoň tuto drobnou poznámku).
Když kráčíme hlavní ulicí Mdiny, jíž je Triq Villegaignon, míjíme nejen nejkrásnější paláce a domy, nejen se noříme do minulých staletí – především se ocitáme v úžasné atmosféře pohody, respektu, čehosi až očistného.
Pod oním „respektem“ a „očistou“ vnímáme nejen krásná díla dávných mistrů, ale na Maltě – jak se přesvědčujeme i v dalších městech – zcela samozřejmou odtažitost samozvaných výtvarníků. Řečeno lapidárně: na zdech památek tu neřádí sprejeři. Potěšitelně kulturní prostředí!
Katedrála sv. Pavla
Daleký pohled ze severního okraje Mdiny
Pohled přes půl ostrova
Jedním ze zlatých hřebů se ukáže být severní okraj Mdiny. Z hradeb se tu otvírá úchvatný výhled severním směrem. Až kamsi k městu San Pawl il-Bahar – mimochodem jedná se o největší maltské město, žije v něm přes čtyřicet tisíc obyvatel – a na pobřežní linii a mořskou pláň za ní. Což čítá odhadem nějakých sedm kilometrů. Takže polovinu šířky ostrova.
Pozorovatel si tu uvědomí, že Mdina je opravdu na maltské poměry usazena vysoko. A také, že svět umí být krásný…
Zdroje:
Informační tabule a materiály na trase
https://cs.wikipedia.org/wiki/Malta
Mapy.com
